Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 2Ročník XII.Červen 1989


Letošní kulturní jaro

Starohradský zámek žije ji několik let od jara do podzimu bohatým kulturním životem. Obnovené krásné výstavní prostory v gotické části zámku i v arkádách, krbový sál a v neposlední řadě i renesanční nádvoří k němu přímo vybízejí. Nejinak tomu je i letos. O výstavě Františka Škody, kterou od 26. 2. do 17. 3. zhlédlo přes 600 návštěvníků, jsme již referovali v minulém čísle LSK.

Po jejím ukončení se výstavní síň v arkádách zaplnila jemnou keramikou Saši Klubalové a tiskem zdobenými látkami Luby Pláňavové, dvou mladých brněnských výtvarnic. Jejich tvorbu přiblížila účastníkům vernisáže 19. 3. Hana Krásenská; veselými písničkami obohatili program Milan Potůček a Petr Horák.

V gotických výstavních prostorách byla letošní sezóna zahájena expozicí obrazů a plastik Jaroslavy a Jana Solovjevových z Turnova. S tvorbou těchto známých příslušníků Fillovy školy seznámil hosty vernisáže 2. dubna Václav Heřman; několika národními písněmi přispěl k hezké atmosféře vernisáže pěvecký sbor základní školy Libáň vedený s. Stránskou.

Velkou pozornost poutala rovněž další výstava v malé výstavní síni v arkádách, kde svou paličkovanou krajku představila pražská výtvarnice Gabriela Tůmová. Spisovatel dr. Jan Šmíd upozornil v úvodním slově při zahájení výstavy 16. dubna na pozoruhodný růst umělkyně od reálných motivů na počátcích její tvorby až k abstraktním dílům současného období, Na závěr výstavy uspořádala Gabriela Tůmová 12. května besedu o své práci a zároveň předvedla zájemcům ukázky paličkování. Také dr. Jan Šmíd se setkal po vernisáži se svými čtenáři a v dlouhotrvající besedě odpovídal na četné dotazy o své dosavadní tvorbě, a zvláště o svém nejnovějším románu Ve znamení lva, který je netradičním životopisným románem o Janu Lucemburském.

O prvomájovém odpoledni ve Starých Hradech píše ve zvláštním příspěvku v tomto čísle prof. Jana Hofmanová; zbývá snad jen dodat, že od 1. do 14. května byla vystavena tak starohradská a sedlišťská kronika se zápisy a vybranými přílohami za rok 1988.

Hodnotný kulturní program zažili návštěvníci Starých Hradů také 14. května To se konala v malé výstavní síni vernisáž výstavy fotografií Oldřicha Nermutě a Jiřího Semeráka, pracovníků okresního muzea v Náchodě. Nejprve zazněly fanfáry lesních rohů, poté přednesl básník Rudolf Matys úvodní projev a herec Alfréd Strejček přispěl songem Vladimíra Vysockého. Vernisáž ukončily opět fanfáry a po prohlídce výstavy se hosté odebrali do krbového sálu. Zde přednesl Alfréd Strejček vybrané ukázky z díla J. A. Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských. Mluvené slovo doprovázela Sonata pro tubu a klavír italského barokního skladatele Benedetta Marcella v podání posluchačů pardubické konzervatoře Zdeňka Ondrouška a Jiřího Kožnara. Bylo to šťastné spojení textu a hudby, které přítomné plně zaujalo.

Pěkně se vydařila rovněž poslední květnová sobota, kdy byla v gotických výstavních prostorách otevřena expozice loutek a plastik Petra Kavana a obrazů Vlasty Dlouhé. Nádvoří zaplnilo přes 300 lidí, mezi nimiž jsme poznali i herce zasl. umělce Jiřího Adamíru, Josefa Dvořáka, Elišku Balzerovou, Janu Švandovou, zpěváka Pavla Bobka, profesora AMU Karla Martínka, filmové režiséry Jaromila Jireše a Jana Schmidta, výtvarníky Josefa a Markétu Jírovy, Stefana Milkova, Josefa Klimeše, Sergeje Roule, Renatu Lhotákovou, Václava Ševčíka a Jiřího Šuhájka, spisovatelku Marii Šedivou atd. Výstavu uvedli krátkými proslovy režisér Jan V. Kratochvíl a herec Ladislav Smoljak, v kulturním pořadu odpoledne se střídaly skupina Precedens s Martinem Němcem a skupina Lucie s Davidem Kollerem, pěvecký sbor Palety vlasti Vlahol a loutkové divadlo Jany a Ondřeje Hrabových. Výstava se těšila velikému zájmu návštěvníků, kteří obdivovali precizní řezbářskou práci autorovu, jeho tradiční české velké závěsné loutky i rozměrné plastiky tvořené často na motivy dávných bájí.

Pestrá mozaika starohradských kulturních akcí přispívá nebývale k propagaci Libáňska a je jen škoda, že je poměrně málo (s výjimkou školy) navštěvují místní občané.

Eva Bílková


1. máj 1989 ve Starých Hradech

1. máj je nejen oslavou lidské práce, ale i svátkem jara, neustálého a vždy vítězícího nového života nad smrtí a zmarem, svátkem lásky – a poezie.

Nad Starými Hrady bylo letos ten den nebe proměnlivé, spíše zachmuřené. Ale potom si slunce přece jen dalo říci, zprvu nesměle a potom odvážněji vyhlédlo z mraků. Ve 14 hodin se konala v gotické části vernisáž výstavy obrazů a grafiky Miloše Petery, rodáka z Hradce Králové (1937) a absolventa Umělecko-průmyslové školy v Brně u zasloužilého umělce Karla Jílka, Vystavuje od roku 1959 nejen v řadě míst naší republiky, ale od roku 1980 se zúčastňuje i zahraničních výstav československého umění, a to ve Frankfurtu, Curychu, Varšavě, Budapešti a v Helsinkách. Nyní žije a pracuje ve Dvoře Králové nad Labem. Výstavu jeho modře a hlavně hnědě tónovaných pláten zobrazujících snově život kolem nás od věcí běžné denní potřeby přes stromy a krajiny až po městská zákoutí zahájil doc. PhDr. Petr Kmošek, CSc.

Po vernisáži se návštěvníci snažili dostat do krbového sálu, ten praskal ve švech – a tak došlo opět na tradiční pohled, kdy houfy lidí stěhovaly židličky z krbového i tanečního sálu na nádvoří. Nakonec jich zde sedělo i postávalo přes dvě stě a tradiční prvomájové recitační odpoledne mohlo začít.

Mužně procítěný hlas zasloužilého umělce Radovana Lukavského, člena činohry Národního divadla, spolu s lyricky protepleným projevem režisérky Československého rozhlasu v Praze Hany Kofránkové umocnil zážitek – tentokrát z tvorby Vítězslava Nezvala. Doprovázeny violoncellem Vojtěcha Havla, zazněly tu jeho verše filozofické i poeticky hravé, s překvapivými asociacemi, nezvalovsky osobité a svěží, vyjadřující v konkrétním prožitku obecně platná poznání.

Jaké vydechnutí, zamyšlení i naděje si odnášeli posluchači ve svých srdcích…

Jana Hofmanová


K zamyšlení

Je to již dávno, ještě za života ministra Zdeňka Nejedlého. Vzpomínám na jeho pobyty v Bílé Třemešné, kde býval velmi často, protože měl rád tento kraj, často se procházel po svazích Zvičiny a často se tu setkával i s dětmi ze školy v Bílé Třemešné, které si venku malovaly. Jednomu chlapci dal pro jeho nadání dokonce doporučení na malířskou akademii. Ten chlapec si pak vyčítal, že na tuto školu nešel – připomněl mi to po letech na sjezdu.

Často vzpomínám na Nejedlého úvahy nad naším výtvarnictvím, nad smyslem a účelem umění. Mnohé mi dodnes nevymizely z paměti. Nepamatuji si je samozřejmě doslova, ale jedna z nich zněla asi takto: Proč ti malíři nevidí ty krásné jasné barvy, tu nádhernou českou krajinu? Kde berou ty ušmudlané šedivé barvy, vždyť z té krajiny svítí radost a optimismus, proč to nedovedou namalovat? Copak je všechno tak šedivé? A jak to dovedou zde formovat. Oni tomu říkají ztvárnit, já říkám, že to zpotvořej. – A pak dlouho vedl úvahy o tom, že umění má člověka povznést, vést ho k radosti a k životu. A hned uváděl Bedřicha Smetanu, jak on v dobách pro něho nejtěžších dovedl psát takovou skvostnou, optimistickou hudbu, která doslova vyvěrá z kořenů české země.

Vzpomínám také na Maxe Švabinského, k čemu nabádal své žáky na grafické speciálce i v celém svém životě, jak rozdával ze svých vědomostí, jak dovedl umělecké pravdy šířit kolem sebe a nesnášel polovičatost a nepokoru před přírodou, jak byl sám celý život jak on říkal jen "pokorným dělníkem". Dalo by se dlouho psát o tom, jak nesnášel odbývání a tvůrčí suverenitu. Dovedl se i třikrát vrátit k adeptu umění a tvrdě vytknout: "To malovali nohou," po chvíli se vrátil: "a levou," a za další chvíli dodal: "a potmě." Své žáky učil, že malují-li strom, tak i kdyby to bylo jen pár čar, musí to mít charakter borovice, smrku, lípy atd.

Každé umění by mělo vyrůstat z národních kořenů, mělo by někam patřit, tak jako je jasné odkud jsou obrazy Rembrandtovy, Gauguinovy, Rousseauovy, kresby a grafiky Hollarovy, obrazy Špálovy, Rabasovy atd.

Spatříme-li na výstavě v Mánesu tři dekly počmárané tužkou z jednoho konce na druhý – časově tak práce pěti minut, vidíme-li výstavy obrazů malovaných skoro jediným jednotvárným stylem, můžeme je zařadit kamkoliv na zeměkouli, protože jsou to až příliš ztvárněné pohledy na města a krajiny, mnohdy, ve stejných šedivých a neradostných tónech. Projdeme-li výstavu a nic nás nepřinutí k delšímu pohledu či zastavení, tak si řekneme – vlastně neřekneme si nic, jen pokrčíme rameny.

Když jsem procházel pařížským Louvrem, nevěděl jsem, kde se mám zastavovat; jen z obavy, že všechno nestihnu prohlédnout, jsem šel dál. I když jsem všechno nestihl, stejně tak jako v jiných obrazárnách, vím, že takováto díla člověka povznášejí nad denní starosti a že budou žít pokud budou.

Čas prověřil skutečné umění a čas uvede v zapomnění mnohdy i to, kolem čeho dnes bez velkého zaujetí projdeme.

Musíme zvážit i nazírání obyčejného diváka, který hledá v umění především radost, krásu a potěšení. Nemůžeme mu pak mít za zlé, že se se mu třeba poďobané a nazelenalé plechy nelíbí, že se mu nelíbí pokroucené komíny a zdeformované akty. Mnohý divák se na nás pak s důvěrou obrací s dotazy. Co mu říci?

Pak se nám může stávat, že se sice na vernisáži sjedou desítky aut, sejde se mnoho návštěvníků, ale některou výstavou jen proběhnou a těší se spíše na další kulturní pořad, na hudbu, na besedu, na známého herce.

Myslím, že bude velmi potřebné zamyslet se nad tím, proč postrádáme místní návštěvníky. Nemáme na mysli snižování umělecké úrovně, to vůbec ne, ale přece jen by byla škoda, kdyby se starohradský zámek stal jen místem sjezdů návštěvníků z jiných krajů a místním občanům se odcizil. Je to námět k zamyšlení pro celou osvětovou besedu ve Starých Hradech.

Vladimír Holman


Kronikář

(K nedožitým osmdesátinám Jindřicha Slavíka)

Leží přede mnou poslední rozsáhlé dílo nedávno zemřelého dlouholetého markvartického kronikáře Jindřicha Slavíka (15. 7. 1909–11. 12. 1988), jeho rodinná kronika, kterou psal v letech 1985–1987. Na 71 stranách velkého formátu je podchycena historie rodu od konce 18. století až do současnosti. Sledujeme se zaujetím zvláště poslední desetiletí, životní osudy pisatele, jeho dětí a vnoučat, proměny jejich krásné mrkvojedské roubené chalupy i celého hospodářství. Promítají se sem i události ve vsi a okolí, nechybí řádky o autorově vlastivědné práci, o dopisování do tisku atd. Tato rodinná kronika doplňuje zápisy markvartické obecní kroniky, kterou Jindřich Slavík vedl téměř 50 let, a je cenným pramenem k dějinám našeho kraje. A je dobře, že tato rodinná kronika není uzavřena, že potomci budou v zápisech pokračovat.

Jako ukázku z kroniky otiskujeme její úvodní řádky – pro vzpomínku na dobrého člověka, písmáka, který měl blízký vztah i ke Starým Hradům (pomáhal také při rekonstrukci zámku) – a také pro příklad našim čtenářům: pamětníci, zachyťte své vzpomínky na papír nebo na magnetofonový pásek, ať neupadnou po čase v zapomenutí!

K. B.

Již dlouhá léta se chystám, že napíši naši rodinnou kroniku, zvláště když píši kroniku obecní … Léta utíkají a stále to odkládám, až při mých 75. narozeninách mi děti mimo mnoho jiných dárků daly také tuto knihu k napsání kroniky a tím mne donutily, že se do toho dám. V Mrkvojedech na den sv. Blažeje 1985.

Jak, kdy a kde jsem přišel do styku s kronikou? Když jsem se naučil číst, hodně jsem četl knihy z naší knihovny a tam jsem našel Paměti Františka J. Vaváka, milčického rychtáře, který psal svou kroniku od roku 1770–1816. Ty zápisysse mi moc líbily, to nebyly jen zápisy z rodiny, ale byly rozšířeny o dění v obci, ve státě i v celém světě.

Další kroniku jsem četl naši mrkvojedskou kroniku, která byla velmi stará, krásně v kůži vázaná. Byla psána postupně všemi sousedy, kteří podle tehdejšího zvyku byli představenými osady, tenkrát se jim říkalo početvedoucí a měli na starosti údržbu cest, lesa a všeho majetku osady a byli každoročně voleni ze všech sousedů. A také měli povinnost zapsati do kroniky, co se v osadě za ten rok stalo a záleželo jen na schopnostech, jak který se s tím vypořádal. Kronika byla majetkem osady až do roku 1940, kdy vyšlo protektorátní nařízení k sloučení všeho majetku do katastrální obce Markvartice, tam se naše kronika ztratila.

Dále jsem četl kroniku markvartickou, která byla založena asi v roce 1920, tedy o mnoho mladší než naše.

Dále jsem četl farní pamětnici markvartickou, kterou založil vlastenecký kněz P. František M. Vetešník asi v roce 1820. I školní kroniku jsem četl a z toho všeho jsem se začal (o dějiny) více zajímat, zvláště pak, že i nebožtík náš tatínek také začal psáti něco podobného. Totiž našel jsem jednou sešit, v němž bylo jen několik stran popsáno, kde měl tatínek napsáno, kdy se ženil a kdy se jim narodila první dceruška a něco okolo toho. Ale nikdy jsem se na to tatínka neptal a sešit jsem už nenašel.

Když pak v roce 1945 byl jsem předsedou MNV v Markvarticích, bylo nařízeno sehnati osobu schopnou vésti obecní kroniku. Marně jsme hledali, kdo by ho mohl a chtěl dělat, nemohli jsme nikoho nalézt, až nevím jak se to stalo, navrhli a zvolili do té funkce mne a zůstalo mi to až dosud.

A ještě alespoň jednu ukázku z textu:

V roce 1915 jsem začal chodit do školy. K zápisu se mnou šel tatínek, první den do školy a vůbec se mnou chodila sestra Růženka. Vyučování začínalo tenkrát 16. září a konec školního roku byl 15. 7., což jsem vždycky oslavoval narozeniny, jmeniny a konec školního roku – to už stálo za oslavu. Vedle v lavici seděla Aninka Ekrtová, malá, drobná holčička, ale měla velkou černou mašli ve vlasech. Byla o týden starší než já a křtil ji její strýček P. biskup Brusák.

Pan řídící Švandrlík, který nás učil v první třídě, byl již starší pán, měl pleš, na čele měl velkou pihu, nosil cvikr, který měl uvázaný na šňůrce a často mu spadl. Když se mu něco líbilo a byl spokojen, tak říkal: "Safijente, safijente potvůrka", ale když jsme ho rozzlobili, tak nás honil po třídě a spustil "Ty skotáku, darebáku!" a vyplácel rákoskou. Byl také dobrý chodec, doběhl do Jičína a zpět často a brzy.

Já jsem se dobře učil a rád. Když jsme začínali číst ze slabikáře, měli jsme ke každému písmenku obrázek a pan řídící nás učil k tomu básničku. První bylo písmeno i a k tomu byla básnička, kterou dosud umím, další jsem zapomněl… Když jsme se naučili samohlásky i souhlásky, pak to bylo horší, já jsem nemohl pochopit, jak to může být, že písmeno např. m + á má, stále jsem to četl odděleně. Jednou, a možná že i víckrát, si mne vzal tatínek na paškál a učil mne to, myslím, že jsem přitom dostal nějaký pohlavek, ale jak je vidět, přece jsem se to naučil …

Učil jsem se dost dobře, doma málo, skoro nic, jen nějakou básničku nebo napsat úkol a dost. Ze všech předmětů jsem nejméně miloval zpěv a přímo nenáviděl tělocvik, také z těchto předmětů jsem měl stále trojku. Neměl jsem a nemám hudební sluch a to mi chybí celý život. Nemohl jsem se naučit tančit a i mlácení cepem mi dělalo potíže.

U nás byla tenkrát dvoutřídka, nebyli učitelé po dobu války, až teprve po válce 1918 byla obnovena 3. třída. Dětí bylo moc, jen z Mrkvojed nás bylo kolem patnácti… Také jsme tu měli děti vystěhovalců z Itálie a ti chodili s námi do školy. Jak jsme se s nimi domlouvali už nevím. Chodila k nám jedna s Cílou, jmenovala se Pepina Bampi, měla hlad, tak se přišla najíst. Také tu bylo několik dětí od "Českého srdce" a také tu chodily do školy …

Převrat 28. října 1918 jsme oslavovali, odstraňovali jsme obrazy císaře Karla I. ze stěn i z učebnic, pak jsme pálili Rakousko – Bartoň z Markvartic vezl na voze pozůstatky po Rakousku (prapory, obrazy) na mrchoviště spálit.

1. května 1919 byla velká májová oslava. Ráno koncertovala místní kapela, odpoledne jsme sázeli lípy Svobody, dnes z nich roste jedna u hřbitova a druhá u rybníčka u Mrkvojed.

Já mám jednu svou vzpomínku na tento den. 30. dubna ve škole při psaní mě píchl perem do brady můj spolužák… Rána se silně zapálila a když jsem přišel domů ze školy, maminka sehnala tatínka a on šel se mnou do Sobotky k lékaři, ten mi ránu něčím vypálil, dal nám recept na nějaký lék a šli jsme do lékárny. Tatínek zazvonil na pana lékárníka, který byl náš vzdálený příbuzný (pan Macoun). Ochotně nám léky vydal a ještě jsme se stavili Na poště na večeři, párky s hořčici, nevím, ale možná, že jsem je jedl tenkrát poprvé v životě. Cestou domů, byl krásný teplý večer, jsme si sedli pod lesem na cestu a dívali jsme se na pálení čarodějnic: na Ještědu, Kozákově, všude hořely ohně. 1. května jsme se se školou fotografovali a tak mám upomínku na ten den a jsem tam s tou popálenou bradou.

A pak již jsem se loučil s obecnou školou…..


Bílkovi Eva a Karol, Balatka Břetislav: Jičín. Praha, Pressfoto 1988 (edice Města ČSSR, sv. 6), 128 s. + 47 fotografií O. Hrdličky aj., plánek Jičína a mapka okolí. V knížce nalezneme výstižné poučení o přírodě, historii i současnosti města i stručné údaje o širším okolí (včetně Libáňska). Nechybí stručná bibliografie a ruské, německé a anglické resumé i základní informace pro turisty.


Ema Destinnová a domousnický otazník

Je zajímavé, že nedávná historie postrádá v některých případech bezpečné podklady.

Týká se to i domousnických pobytů Emy Destinnové.

Dnes už víme, že tu odpočívala po únavných uměleckých zájezdech v letech 1906, 1907 a 1911. Na první dva pobyty se pomalu zapomínalo, i když zde hostila tolik významných návštěvníků z řad našich i zahraničních umělců. Je jisté, že ji tu navštívil v roce 1911 význačný arabský pěvec Dinh Gilly, ale tvrdošíjně udržovaná pověst, že jejím hostem na zámku byl sám slavný italský tenorista Enrico Caruso je zatím opravdu jen pověstí. Pro toto tvrzení postrádáme zatím jakékoliv důkazy. A už by to byly kroniky, dopisy, fotografie či samotné podpisy slavných návštěvníků třeba v zámecké kronice. I ta se ztratila. Enrico Caruso zpíval už v Praze 1904, ale ihned odjel do Německa. V roce 1907 se měl setkat s Destinnovou v Praze a prý se fotografovali v proslulém Langhansově fotoateliéru. Podle ústních zpráv domousnických pamětníků si v roce 1911 zpívali spolu s Emou Destinnovou pro radost v domousnickém zámečku.

Kde je pravda?

Existují snad někde památky na tento pobyt?

PhDr. Vladislav Mareš


Nad hrobem Karla Poláka

(JUDr. Svatopluku Volfovi k 96. narozeninám)

V Listech starohradské kroniky (roč. II. – 1979, a o rok později jako separát OB Libáň – Staré Hrady) se objevil článek dr. Svatopluka Volfa o starohradském rodáku a významném herci Tylovy generace Karlu Polákovi. Podnět k jeho napsání dala Sv. Volfovi kniha Vladimíra Kováříka Literární toulky po Čechách z roku 1977, v níž se dočetl, že ve Vlachově Březí dožil svůj život herec Karel Jindřich. Polák, první Jeník ze Smetanovy Prodané nevěsty. Protože Sv. Volf v rodině nikdy neslyšel, že by měl herec Polák, jeho vzdálený příbuzný, něco společného s Jeníkem z Prodané, dal se do pátrání a zjistil, že hrob ve Vlachově Březí na Prachaticku skutečně kryje pozůstatky činoherního herce Karla Poláka, ale slavnost, která se v roce 1970 u příležitosti obnovení náhrobku na popud MNV konala a při níž byla Jihočeským divadlem z Českých Budějovic provedena Prodaná nevěsta, byla míněna jako hold prvnímu představiteli Jeníka, tenoristovi Jindřichu Polákovi. Došlo zde tedy k násilnému spojení osudů dramatického umělce Karla s operním pěvcem Jindřichem, při čemž byl hrob Karlův upraven a v záhlaví opatřen nízkou skalkou s vezděnou deskou s nápisem:

Karel Jindřich Polák, český herec,
první představitel Jeníka ve Smetanově Prodané nevěstě.
Zemřel ve Vlachově Březí 22. dubna 1906.

Při poslední přednášce archiváře LA PNP ve Starých Hradech Karola Bílka v mladoboleslavském vlastivědném kroužku jsem se o této záměně doslechl a protože pocházím z krajiny, kde starohradský rodák odpočívá, obrátil jsem se na svého přítele ing. Miroslava Vaňka, CSc., jenž nyní ve Vlachově Březí žije, abych se od něho dověděl něco o dalších osudech Polákova hrobu. Jeho odpověď bylo vskutku podrobná a v genezi celého rozporu shodna s článkem Volfovým, o němž Vaněk neměl tušení.

Protože líčí celou záměnu z hlediska vlachovobřezského občana, tedy z druhé strany než Polákův příbuzný dr. Volf, domnívám se, že může čtenáře Volfova článku zajímat i tato zpráva, jež dokresluje příčiny záměny obou Poláků.

Jak M. Vaněk uvádí, městečko Vlachovo Březí bylo roku 1868 povýšeno na město. K stému výročí této významné události pověřil MNV ve Vlachově Březí ředitele okresního archívu v Prachaticích prom. hist. V. Starého a ředitele okresní knihovny J. Horáka vypracováním informativní brožury o minulosti města, v níž Starý zpracoval část historickou a Horák životopisnou, kde se rozepsal o některých významných osobnostech města.

Když Horák sbíral podklady pro chystanou brožuru, byl upozorněn na opuštěný hrob známého českého herce Poláka na místním hřbitově. Obrátil se na Václava Starého o přezkoumání matričních záznamů, při čemž bylo zjištěno, že jde o Karla Jindřicha Poláka, českého herce a prvního Jeníka z Prodané nevěsty. Proto se objevil na desce skalky hrobu výše uvedený nápis. Ve vydané brožuře se pak objevil Horákův článek, v němž spojil vše, co se dopídil o životě obou herců. Ne bez značné dávky poetického vcítění do osudu herce, jak vyplývá i z ukázky, jíž svůj článek začíná:

"Vpravo od barokní branky březského hřbitova u sv. Ducha byl po mnohá léta u zdi zapomenutý, nikým nenavštěvovaný rov, který už jen slabě znatelným obrysem připomínal, že tu byl kdysi někdo pohřben, ale nikdo se nemohl rozpomenout, jak mu za života říkali. Je těžko pochopitelné, že nezadržitelně plynoucí čas dokázal tak dokonale setřít z mysli představu a vzpomínku tolika lidí na výraznou tvář, na kterou hleděli s dojetím i napětím, na tvář, která dovedla rozbušit srdce a vehnat nejednou slzy do očí.

Čemu můžeme proto děkovat, že neúprosný řád zapomnění vše utlumujícího času přece jen nadobro nezvítězil? Patrně jen starému dobrému mravu, kterým občas křísíme minulost a který, není-li samoúčelně zneužíván, přináší mnohdy ještě nad formální stránku věci i obecný prospěch. Ano, také v našem případě zapůsobily jubilejní oslavy, či spíše lidé, kteří o jejich zdařilý průběh pečují, že bylo tajemství onoho opuštěného hrobu objasněno. Když se před dvěma léty vzpomínalo stého výročí prvního uvedení Smetanovy Prodané nevěsty v Prozatímním divadle v Praze, zadumali se zvídaví nad zažloutlou divadelní cedulí, nad jménem prvního představitele Jeníka Karla Jindřicha Poláka, zamýšleli se i nad jeho neznámým osudem. Díky této zdravé lidské vlastnosti zavedla je stopa do Vlachova Březí a hodnověrný matriční zápis jen potvrdil, že starý český herec zde skončil svoji pouť."

V dalších odstavcích článku jsou nepřesnosti související s prolínáním dvou životopisů, které uvádí Volf ve své studii na správnou míru. Snad pomůže dokreslit poslední léta Polákova závěr článku:

"Po několika vystoupeních ve Vlachově Březí s kočující společností zalíbilo se mu u nás natolik, že se rozhodl, po definitivním rozloučení s divadlem, tu svoji poslední štaci prožít tichém kraji Šumavy. Paní L. Kovářová z Vlachova Březí se pamatuje jako mladé děvče na pensistu z Bartošova stavení, když k nim chodíval do hostince "Na knížecí" na oběd a že mu také nachystala večeři do kastrůlku, kterou si odnášel s sebou domů. Nikdy v hostinci dlouho nevysedával ani toho příliš nenamluvil. Sám chodíval na procházky, nejčastěji k Vyšoháji, v obnošeném, úzkostlivě udržovaném svrchníku a trávil své stáří v naprosté odloučenosti. Jako většina herců té doby neměl ani on na růžích ustláno, starostlivě hospodařil se skrovným důchodem a podle zápisu spolkové kroniky odprodával ještě v roce své smrti divadelnímu souboru Řemeslnické besedy několik rekvizit ze své herecké výbavy… Herecký úděl K. J. Poláka vnucuje srovnání s tolika podobnými osudy starých herců, kteří v tvrdých podmínkách minulého století, ale přece s láskou a nadšením, budili vědomí národa a uchovávali krásu českého jazyka mluveným slovem. Elegické prostředí hřbitova snad nejpůsobivěji dokreslují právě ty opuštěné hroby, na které za celý rok nikdo nepoloží květinu. Také na hrob Polákův posílá květy jen vysoká lípa a její měkký stín vytváří přírodní dekoraci posledního odpočinku člověka, který kdysi z divadelní rampy přijímal potlesk i květiny diváků."

Není sporu o tom, že článek Horákův sledoval ty nejušlechtilejší cíle, chtěl oslavit herce Poláka. Také vlochovobřezští občané si velmi zakládají na faktu, že Polákův hrob byl slavnostně obnoven. Když proto na MNV ve Vlachově Březí ohlásil Sv. Volf, že jde o omyl, a když krátce nato se objevil v Lidové demokracii článek tento omyl potvrzující, způsobilo to v městě nepříjemné překvapení a muselo být uznáno, že došlo k omylu. Původní deska byla proto nahrazena novou s nápisem:

Karel Polák, český herec.
Zemřel 22. dubna 1906 ve Vlachově Březí.

Domek čp. 292 ve Vlachově Březí, v němž Karel Polák bydlel až do své smrti (asi 80 m před vchodem na hřbitov, kde je pohřben)
Hrob Karla Poláka na hřbitově u sv. Ducha ve Vlachově Březí (první nad vchodem vpravo u hřbitovní zdi)

K výměně došlo v tichu, bez jakékoliv publikace. Většina vlachovobřezských občanů novou desku ani nezaregistrovala. Ti, kteří se zúčastnili odhalení první desky a představení Prodané nevěsty, vzpomínají na tu velkou slavnost s pohnutím. Od té doby MNV hrob udržuje a zdobí. V létě 1988 jsem u něho stál. Byl bohatě posázen květy, byly na něm tři květináče s muškáty a stojan se svící.

Ke změně došlo i v Kováříkových Literárních toulkách po Čechách, kde v 2. vydání z r. 1984 se objevil u hesla Vlachovo Březí na str. 69 tento text:

"Na hřbitově ve Vlachově Březí je hrob, u kterého se zastavují ctitelé Bedřicha Smetany: je v něm pohřben Karel Polák, údajně první Jeník z Prodané nevěsty. Ale skutečnost je jiná. Karel Polák, který se narodil v r. 1834 ve Starých Hradech u Jičína a zemřel r. 1906 ve Vlachově Březí, byl herec činoherní, na Akademickém gymnáziu spolužák Jana Nerudy, poté člen různých divadelních společností, mimo jiné u Zöllnera v Plzni, kde také spolu s jinými herci nesl ke hrobu tělo zemřelého Josefa Kajetána Tyla. Stal se členem Prozatímního divadla a podle současných kritik i podle hereckých vzpomínek (např. Mošnových) byl herec dobrý a úspěšný. První Jeník ve Smetanově Prodané nevěstě byl však Jindřich Polák, lyrický tenor, který zpíval Jeníka jen sedmkrát; pak byl pro hlasovou chorobu propuštěn a odešel do ciziny, kde stopy po něm mizí. A tak hrob ve Vláchově Březí patří jednomu z obětavých a talentovaných činoherců, který věnoval celý život českému divadlu: ještě v r. 1893 se s ním potkal Václav Vydra na Křivoklátě u společnosti Vojty Žákovského a věnoval mu vzpomínku ve svých pamětech."

Co říci závěrem. Když jsem stál u Polákova hrobu, prošla kolem mne řada lidí, vždyť je hned u vchodu. Někteří se zastavili se mnou a mezi nimi byli i dva důchodci, kteří obývají domek čp. 292, v němž Polák dožil svá poslední léta. Věděli o Polákově přátelství s Tylem a Nerudou, který právě ve Vlachově Březí požil svou poslední velkou lásku – k Aničce Tiché, jeho Prostými motivy prozařující lásku. Dnes se u Polákova hrobu zastavují nejen ctitelé Smetanovi, ale i Tylovi, Nerudovi a celé buditelské plejády našich herců. Oblouk života jednoho z nich, který se před 155 lety vzepjal ve Starých Hradech ke svému rozmachu v oddané službě národu, našel na opačném konci Čech, v šumavském Podlesí, svou druhou oporu v zemi, svůj rov, který nás nutí k vděčnému zamyšlení.

Jaroslav Kovář


Šmíd Jan: Ve znamení lva. Praha, NV 1989, 512 s. Román o českém králi Janu Lucemburském, v němž se setkáváme i s osobnosti Arnošta z Pardubic.

Josef Emler (1836–1899). Příspěvky k jeho učitelské, vědecké a organizátorské činnosti. Praha, Univerzita Karlova 1989, 31 s. Se Špínovou fotografií Markova modelu rodného domu J. Emlera na obálce vyšel sborník příspěvků o životě a díle slavného libáňského rodáka. V úvodní studii pořadatele sborníku dr. Ivana Hlaváčka je citován i článek z našich LSK.


Jaroslav Moucha

Báseň všech básní


Vzpomínka na kapelníka Václava Kyziváta

V tomto malém článku se chci zmínit o člověku, který ve své době byl osobností – osobností muzikantskou. Kapelník Václav Kyzivát. Byl znám v širokém okolí Libáňska jako velice dobrý člověk, muzikant a jeho kapela měla všude kde hrála velký úspěch.

Jako mladý, nadaný trumpetista za doby první republiky, kdy byla o korunu nouze, se dal na cestování po Evropě, s čím jiným než s cirkusem. Poznal velký kus světa, ale hlavně se zdokonaloval na svůj hudební nástroj. Když tato doba cestování pominula, usadil se v Libáni, v ulici na Ženichově. Zde to měl malý kousek cesty do kostela, kde hrával na varhany při mších, svatbách i pohřbech. Nezapomenutelné zážitky byly vždy o vánočních svátcích, kdy nacvičil s orchestrem a se sborem pěvců pro naplněný chrám vánoční skladby. Sólovou pěvkyní byla jeho žena a dcera Alena, která byla výborná klavíristka.

Mimo tuto profesi varhaníka v kostele vyučoval doma mnoho chlapců na různé nástroje, hlavně dechové. Z počátku každý hrál na housle. Marně si lámu hlavu, proč jsme každý hrál na housle. Snad proto, že to byl nástroj lehký, na nošení ano, to připouštím, ale určitě ne na vzdělávání se v hudbě. Housle vyžadují ohromnou píli, tuto píli vyžaduje každý hudební nástroj, ale housle zvlášť. Jenom tento kouzelný nástroj naladit je moc těžké, obzvlášť když není ladička či klavír nebo schopný rodič, znalý hudby. My kluci jsme z toho neměli tehdy moc rozumu, běhání po lese a polích nám občas bývalo milejší. Pan kapelník se s námi mnohdy nemazlil, obzvláště když nám to nešlo. "Těžko na cvičišti, lehko v boji – jen se kluci učte, ať jsou z vás muzikanti, už bych vás potřeboval do kapely." Tato slova vyslovoval dosti často, hlavně v době, když viděl, že bychom raději muzicírování nechali. Tato povzbudivá slova nám dala opět chuť do cvičení, neboť kapela, to už bylo něco jiného nežli stupnice, cvičení. Také jsem se tohoto snu dočkal. Hrálo se na náměstí v Libáni při oslavách. Všude plno lidí, nálada ohromná. Kapela tehdy čítala asi padesát členů. Hrály se skladby populární i koncertní. Již nevím přesně, mnoho-li jsem toho zahrál, asi mnoho ne, tréma byla veliká. Sen se splnil, hrál jsem v libáňské kapele.

Pan kapelník byl šťastný, že má dorost v orchestru, ale my jej po krátkém čase "zradili". V roce 1948 byl již můj starší bratr Jenda ve vojenské hudební škole v Praze. Vždy jsem jej poslouchal, radil mi, inu, byl starší, zkušenější. Samozřejmě jsem musel jít v jeho šlépějích. Přihlásil jsem se a se mnou i kamarád Rejha a Marek též do vojenské hudební školy. Přijímací zkoušky jsme k naší radosti splnili a byli přijati. My měli radost, ale pan kapelník tuto "zradu" těžce nesl. Po čase ale uznal, že je dobře, když jdeme do světa a byl vždy rád, když jsme jej navštívili, což bylo vždy, když jsme přijeli domů. Povídali jsme si o všem, hlavně o hudbě. Měl přátelské styky se skladateli, např. Karlem Chvalovských či Karlem Koletou, který jej velice často navštěvoval a složil pro něj pochod s názvem "Kyzivát". Tento pochod jsem osobně mnohokrát hrál a s posádkovou hudbou z Hradce Králové nahrál do rozhlasu.

Pan kapelník, velice družný člověk, koho potkal, vždy nějaké slovo prohodil. Dal základy v hudbě mnoha chlapcům ze širokého okolí. Dosti často slýcháme o známých hudebnících, že se učili u profesorů na konzervatoři nebo akademii, ale asi zapomněli na toho, kdo upozornil na talent, vedl jeho první krůčky v hudbě, pomohl, poradil. Na takové kapelníky z venkova, jako byl pan Kyzivát. Nikdy jsem jeho jméno neopomenul při výčtu svého životopisu. Dal mně mnoho z muzikantského života.

Vyučuji též malé adepty hudby v lidové škole umění v Hradci Králové. Máme velké starosti s náborem žáků, výběr není veliký. Musíme vzít v úvahu, že je nyní jiná doba. Radia, gramofony, magnetofony, televize určitě vykonaly své, je mnoho zájmových kroužků, ve kterých se děti vyskotačí, ale hudba je v útlumu. To je radosti, když hoch vyloudí z nástroje první tóny a pak to začne. Učit a zase učit a ne málo. Kamarádi kopou do balonu a on musí cvičit na nástroj, ze kterého se ze začátku hezké tóny příliš neozývají. Kteří vydrží, tak je dobře, vždyť "hudba je umění, vyjadřující city a duševní stavy v tóny," toť heslo, které je pravdivé. Tomuto umění nás pan kapelník vyučoval. Škoda, velká škoda, že po jeho odchodu (zemřel roku 1963) se zde v kraji nenašel nikdo, kdo by navázal na tradici, která zde byla. Dětí, které by se chtěly věnovat hudbě, by se určitě přihlásilo hodně, ale není učitel. Jezdit autobusem do Jičína do lidové školy umění je náročné na čas rodičů.

Dávám na uváženou, zda by nebylo zde na Libáňsku po vzoru festivalů "Kmochův Kolín", "Koletova Rtyně", "Vackovo Vysoké Veselí", "Hilmarovo Kopidlno" a jiné zapřemýšlet nad založením festivalu "Kyzivátova Libáň". Tímto festivalem by kraj uctil památku velkého člověka, muzikanta Václava Kyziváta.

Olda Kůžel


Spor o kšaft obročního písaře

Na starohradském panství v letech 1623 až 1628 byla vrchností kněžna Benigna z Lobkovic. Funkci hejtmana zastával 1624 až 1627 urozený a statečný rytíř kapitán Erdtman Zacho. Obročním písařem byl pak Petr Konrád Čura z Podtáboří,

Tento Petr K. Čura měl sestru Annu, provdanou za Řeháčka, měštana v Ml. Boleslavi a staršího bratra Matyáše Ferdinanda Kuru z Podtáboří, písaře u města Votic. Sourozenci pocházeli z Brodců, kde jejich otec Jan Čura byl důchodním na zámku. Za majitelé brodeckého panství Albrechta Kaplíře ze Sulevic byl Jan Čura propuštěn z člověčenství a jako svobodník, vybavený shostným listem, koupil si dům se šenkem v Ml. Boleslavi od Matěje Mračna. Ale po smrti Albrechta 1596, nástupce jeho Vojtěch, člověk krutý a neurvalý, nesouhlasil s Čurovým propuštěním a dokonce pod záminkou nesrovnalostí v počtech odebral mu a odvezl děti na zámek. J. Čura musel dům prodati a opatřit novým hospodářem. Urozený pan Vojtěch Kaplíř měl s manželkou Mandalenou z Údrče dceru Alžbětu, provdanou Střelovou. 1612 prodal Vojtěch Brodce Václavovi Kaplířovi ml. a tomu jako relátorovi při generálním sněmu 1620 bylo panství konfiskováno a 1623 prodáno c. k. radovi a sekretáři dvorské komory Matyáši Klarštejnovi.

Obroční Písař Petr K. Čura v létě 1625 v Rožďalovicích v pivním opojení upadl, "hlavu si srazil", ale do druhého dne, kdy zemřel, stačil napsati závěť, která pak byla přečtena před radními města. Dle kšaftu odkázal veškerý svůj majetek sestře A. Řeháčkové.

Hejtman Zacho, háje zájmy své vrchnosti, veškerý movitý i nemovitý majetek zabavil.

A nyní se rozvinula čilá korespondence mezi uchazeči o pozůstalost, místodržitelstvím a hejtmanem Zachem.

První se ozývá urozená paní A. Střelová:

"An, milostiví páni, jest on Petr Kundrat, jakožto člověk dědičný poddaný můj, a nikdy ode mne nepropuštěný, žádného kšaftu bez povolení mého činiti a žádnému nic odkazovati a dávati nemohl a té moci, vedle vyměření práva městského E 2 rozd, 1,4 a zřízení zemského i mnohých příkladův, neměl, nýbrž stateček a jmění po něm pozůstalý a načemkoli záležející, jest na mně, paní a vrchnost jeho dědičnou, podle týchž práv a příkladův, zcela a zouplna přišel a připadl." A dále ještě pokračuje ve své suplikaci: "… za to také Vašich milosti snažně žádám, že jim, purkmistrovi a konšelům města Rožďalovic, dostatečně o tom, aby ihned neprodleně zase týž spis kšaftovní nepořádný kasírovali, přetrhli a vymazali, poručiti ráčíte".

Dalším uchazečem je bratr Matyáš F. Čura. Z jeho suplikace vyjímáme:

"… vlastní bratr můj, se mnou nikdy nedílný … o nápadu a podílu mým, jejž tak po rodičích našich milých z světa skrze smrt sešlých, za sebou měl, čině pořízení, žádné zmínky neučinil, nýbrž mlčením pominul. I, milostivý kníže, já jakožto bratr jeho vlastní a s ním nikdy nedílný, jsouc v spravedlnosti mé, po něm též po zůstalosti užíti žádám. V dovětku ještě zdůrazňuje "jsouc člověk katolický".

Sestra A. Řeháčková je si vědoma, že ji vše právoplatně náleží, usiluje o vydání majetku, zadržovaného hejtmanem Zachem i píše na místodržitelství: "… kterýžto kšaft vedle vyměření právního A3 roz. 4,D 60,E 43, E44 v svou moc právní vešel, ano taky od dotčeného práva města Rožďalovic dotvrzen, podle kteréhož sem já jakožto sestra jeho vlastní, an se mně to nejvíceji dotejká, při urozeném a statečném rytíři, panu Ertmanovi z Achu, hejtmanu téhož panství Starých Hradův tu, kdež týž bratr můj takový statek svůj jest sobě zanechal, o tom dotčený kšaft učinil, aby mi již execuci podle takového kšaftu na týž statek vtaženého dovoliti a propustiti ráčil…"

Místodržící posílají každou suplikaci hejtmanu Zachovi k vyjádření, hejtman vysvětluje, brání se nařčení ze zadržování majetku, zmiňuje se o dluzích P. Čury a zabavený majetek nechce uvolniti. Místodržící však jeho výmluvy neuznávají, dávají za pravdu A. Řeháčkové a nařizují majetek právoplatné dědičce vydati. A když ani jejich nařízení hejtman neuposlechl posílají poslední rozhořčený list, který citujeme:


Urozený vladyko nám milý!

Jakož jest Vám předešle a na místě JMC krále a PNMN od dobré a vzácné paměti JM knížete z Lichtenštejna, jakožto toho času místodržícího v Království českém, o tom dostatečně poručeno bylo, abyste Annu Řeháčkovou, měštěnínku města Mladého Boleslava v příčině kšaftu toho od někdy Petra Kundrata, písaře obročního na Starých Hradech, vlastního bratra jejího, učiněného a již při právě města Rožďalovic řádně stvrzeného a v moc právní přišlého, náležitě spokojili. Že se pak toho od vás až posavád nestalo a ona skrze manžela svého vždy nás touž věcí (jakž v příležící suplikaci vyrozumíte) zanášeti nepřestává, nad tím netoliko žádného zalíbení nemáme, ale ani s vámi spokojeni nejsme. Protož ještě týmž jménem a na místě JMC vám již nakonec poroučíme, abyste jí neprodleně to vše, což jí takkoli od téhož bratra jejího kšaftováno a odkázáno jest, zcela a zouplna beze všech zbytečných obran a vejmluv vydali a propustili a kanceláří JMC české tím více zanášeti nikoli nedopouštěli, jináč nečiníce.

Datum 15. Julii 1627Nejvyšší ouředníci a soudcové zemští

Tento list uzavírá sbírku listů týkajících se pozůstalosti obročního písaře P. K. Čury. Pře je odrazem právní situace týkající se kšaftování poddaných v letech 1626–7, kdy už odúmrť pozbývala své ceny a Koldínova Práva městská z 1579, právě tak jako Zřízení zemské z 1564 byla už natolik demokratizována, že právní vývoj vyústil v Obnoveném zřízení zemském z 1627, které zrušilo rozdíl mezi dílnými a nedílnými pokrevními příbuznými a nastolilo svobodné kšaftování.

Prameny: Stará manipulace, lit. K, n 136, subn 2, Arch. správa, Praha 6 Poddaných na panství Kopidlno se statkem Staré Hrady, bydž. kraj, pozůstalostní a jiné záležitosti.

MUDr. A. Mikolášek


12. dubna 1989 by se dožil 80 let velký patriot Libáně a okolí, pedagog – prostě kantor českého jazyka, dějepisu, zeměpisu a hudební výchovy Vojtěch ŠPANIHEL.

Nelze též nevzpomenout jeho vzdělavatelské činnosti v Sokole, práce v Bozděchu, mysliveckém a rybářském svazu a v mnoha dalších společenských organizacích.

Vy, kteří jste našeho tátu měli rádi, vzpomeňte na tohoto českého kantora, který měl rád život, svoji práci, dobré lidi a svoji rodnou vlast.

Stále vzpomínají děti VOJTA a ZDENA se svými rodinami


Doplňovací volby do MNV Libáň proběhly 14. dubna 1989. Poslancem MNV v nich byl zvolen Vladimír Stoklasa z Libáně. Předcházely jim veřejné předvolební schůze, které v Sedlištích a ve Starých Hradech proběhly 15. března. Na plenárním zasedání MNV 24. dubna byl V. Stoklasa zvolen tajemníkem. MNV Libáň. Ve funkci vystřídá dlouholetou tajemnici MNV Alenu Sitovou, která odchází do důchodu. Přejeme mu v zodpovědné práci hodně úspěchů a s. Sitové děkujeme za vše, co pro veřejnost udělala, a přejeme jí hodně zdraví do dalších let.


Staré Hrady v tisku

– Obsáhlé články o starohradském zámku a jeho využití, publikovali Danuše Martinové v Práci 7. 5. a Vladimír Mikolášek v AZ magazínu č. 3 /1989.

– Kulturní život ve Starých Hradech glosovaly Mladějovský zpravodaj č. 1/89, Pochodeň 21. 3. a Učitelské noviny 25. 5.

– O výstavách ve Starých Hradech psaly: Ateliér č 5/89, Pochodeň 7. 3., Předvoj 10. 3. a Rudé právo 14. 3. (František Škoda); Pochodeň 15. a 31. 3., Lidová demokracie 23. 3., Mladá fronta 28. 3., Zemědělské noviny 30. 3. a Předvoj 31. 3. (Saša Klubalová a Luba Pláňavová); Pochodeň 25.–7. 3., Tvorba a Lidová demokracie 29. 3., Zemědělské noviny 5. 4., Mladá fronta 17. 4. a Rudé právo 18. 4: (Jaroslava a Jan Solovjevovi); Pochodeň 6. a 26. 4., Lidová demokracie 6. 4., Zemědělské noviny 7. 4., Mladá fronta 17. 4. a 3. 5., Rudé právo 18. 4. a Ateliér 2. 5. (Gabriela Tůmová); Pochodeň 26. 4. a 17. 5., Nové knihy 26. 4., Mladá fronta 3. 5., Předvoj 12. 5. a Ateliér 16. 5. (Miloš Petera); Pochodeň 17. 5. (Oldřich Nermuť a Jiří Semerák); Pochodeň 25. 5. (Petr Kavan a Vlasta Dlouhá}; výstavu Luďka Vašiny připomenula Pochodeň 8. 3.

– Recitační pořady Hany Kofránkové, Radovana Lukavského a Alfréda Strejčka ve Starých Hradech zaznamenaly Nové knihy 26. 4., Předvoj 12. 5. a Pochodeň 26. 5.

– Na nábytek Josefa Váchala instalovaný ve Starých Hradech upozornila Pochodeň 11. 5.

–Tvrz Stará byla zmíněna ve Svobodném slově 18. 3. v článku o Arnoštu ž Pardubic.

– Zprávy o padesátinách Karola Bílka byly v Předvoji 24. 3. a ve Svobodném slově 28. 3.

– Výročí úmrtí Jaroslava Linharta ze Sedlišť připomenul Předvoj 6. 5.

– O našem časopise informovaly Zprávy Klubu přátel Pardubicka č. 1–2/89.

– Soudničku situovanou do Starých Hradů otiskla Pochodeň 15.–16. 4.,

Slavík Ivan: Romantikové před Máchou, kolem Máchy a po Máchovi. Marginálie 1988, s. 1–54. Mezi citovanou literaturou k této významné studii najdeme i Slavíkovy články z LSK 1986 a 1987.

Skřivánek Milan: Antonín Tomíček. Vlastivědný sborník okresu Svitavy 1987–1988, s. 23–26. S podtitulem Úvaha o regionálním dějepisectví a s využitím archívního materiálu ze Starých Hradů podal autor příkladnou biografii litomyšlského vlastivědného pracovníka Antonína Tomíčka.

Hrabicovi Pavel a Zdeněk: Muž, který velel mužům. Praha, MF 1988, 199 s. + 40 s. fotografií. Poutavá kniha o armádním generálu Karlu Klapálkovi, na něhož na s. 71–73 vzpomíná i jeho spolubojovník, bývalý libáňský učitel Stanislav Kraus.


Z vašich dopisů

Když jsem 21. 4. vybírala ze schránky na dopisy Listy starohradské kroniky, usmál se na mne milý obrázek Starých Hradů a těšila jsem se na rozmanitý obsah.

Často se ptám, proč je láska k rodnému kraji tak mocná, že nedovolí na něj zapomenout; proč se nám stále častěji vybavují vzpomínky na dětství – na chvíle, které se kdysi zdály tak samozřejmé, ale teď po mnohých letech nám připadají jedinečné, neobyčejné. Zmocňuje se nás stesk, že to je už tak dávno a všichni, jež v tom kouzelném dění spoluúčinkovali – kde jsou?

Děkuji redakci za vzpomínku k mým narozeninám. Potěšila, ale také připoměla – jak v úvodním článku píše p. Holman, že život je krátký a zda-li jsme i my udělali něco – co po nás zůstane. Kéž by to byla alespoň dobrá vzpomínka!

Ale vy, milí pracovníci na zachránění Starých Hradů, udělali jste něco co nebude zapomenuto, co bude i bez pomníků budoucím připomínat co dokáže člověk s láskou ke kráse, kterou lze zachovat jen s velkým úsilím, těžkou prací a s obrovským nadšením. Znovu vám za všechno děkuji. Kéž se vám také daří udržet dobru úroveň rodného časopisu, na který se všichni velmi těšíme. Zdar vaší práci přeje a srdečně zdraví

Marie Mrákotová


Místo pozvánky

Výstavy a kulturní pořady v gotické části zámku:

Do 21. 7. výstava obrazů zasl. umělce Oldřicha Oplta

23. 7. vernisáž výstavy obrazů Jaromíra Vrzala (do 18. 8.). Zahájí Miloš Douděra, recituje ing. Vendula Štefanová, v kulturním pořadu vystoupí soubor Musica aulica.

20. 8. zahájení výstavy grafiky Josefa Jíry, Jaroslava Klápště a zasl. umělce Vladimíra Komárka (do 15. 9.). Promluví spisovatel dr. Ludvík Kundera, následuje beseda s hercem Jiřím Bartoškou.

17. 9. bude otevřena výstava obrazů, kreseb a plastik Olgy, Petra a Václava Hejných (do 13. 10.). Uvede básník Josef Brukner, v kulturním pořadu vystoupí Jiří Stivín, pobesedují vystavující umělci a jejich přátelé. Koncert uspořádá Doležalovo kvarteto.


Výstavy a kulturní pořady ve výstavní síni v arkádách:

Do 7. 7. výstava grafiky Daniely Havlíčkové

8. 7. vernisáž výstavy textilní tvorby Věry Hrubé (do 4. 8.). Zahájí zasloužilá pracovnice kultury Růžena Kettnerová. Po vernisáži následuje recitační pořad Vlastimila Fišara a Františka Skřípka z díla Karla Čapka Hovory s TGM (ve spolupráci se Společností bratří Čapků).

6. 8. otevřeme výstavu vitráží a uměleckého skla Miloše Jírovce (do 1. 9.). Recitační pořad z díla Oty Duba připravila Eva Seemannová.

3. 9. zahájíme výstavu kreseb Miroslava Bartáka (do 30. 9.). Po vernisáži následuje koncert písničkáře Jiřího Dědečka.

1. 10. se koná vernisáž výstavy keramiky Josefa Bucka (do 27. 10.). Úvodem promluví dr. Jiří Smolík, v kulturním pořadu uslyšíme koncert barokní hudby v podání pěveckého sboru z Jablonce nad Nisou.

Začátek vždy ve 14 hodin. Další informace na telefonním čísle 0433 6180. Po celé toto období bude ve vitrinkách na chodbě 1. patra zámku otevřena dokumentární výstava k nedožitým 80. narozeninám spisovatele doc. MUDr. Oty Duba, CSc.


Drobné zprávy

JUDr. Svatopluk Volf z Jičína předal do Knihovny Jaroslava Vrchlického na Staré Hrady velký soubor knih s rukopisnými dedikacemi Vrchlického členům rodiny Volfovy!

Státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu převzali k letošnímu 1. máji mj, Josef Brož, opravář zemědělských strojů JZD Bystřice, Miroslav Čížek, ředitel SZeŠ Kopidlno, Hynek Pech, herec DVÚ v Hradci Králové a dr. Josef Sůva, ředitel Krajské galerie v Hradci Králové. Medaili Za socialistický rozvoj Východočeského kraje I. stupně byl vyznamenán akad. malíř Bohuslav Tůma z Hořic. Tituly zasloužilý umělec získali spisovatelé Zdeněk Adla, JUDr. Bohumil Hrabal a ing. Karel Sýs, herec Jiří Adamíra, klavírista Ivan Klánský a akad. malíř Vladimír Komárek. Všem těmto přátelům Starých Hradů blahopřejeme!

Oslavy 40. výročí vzniku pionýrské organizace proběhly 24. dubna i v libáňské škole.

Mezinárodní den žen oslavili dolnobousovští učitelé 2. března 1989 tradičně ve vinárně ve Starých Hradech.

Kulturní kalendář: 9. 4. 1844 se narodil v Dětenicích učitel a hudební skladatel Roman Nejedlý. 12. 4. 1909 se narodil libáňský učitel a kulturní pracovník Vojtěch Španihel. 16. 4. 1894 se narodila ředitelka libáňské školy a předsedkyně MNV Kristina Havlová. 26. 4. 1974 zemřel libáňský rodák, grafik, zasloužilý umělec Vladimír Silovský. 1. 5. 1969 získal literární archív PNP první prostory ve starohradském zámku. 8. 5. 1889 se v Údrnicích narodil Jan Lamač, profesor jičínského učitelského ústavu a národopisný badatel. 11. 5. 1914 zemřel libáňský rodák, malíř Otto Silovský. 26. 5. 1864 zemřel obrozenecký kněz, osenický farář Václav Beránek. 9, 6. 1889 zemřel básník Jičínska Josef Jakubec z Hlásné Lhoty. 13. 6. 1814 se narodil libáňský kronikář Josef Kramář. 30. 6. 1364 zemřel první pražský arcibiskup a univerzitní kancléř Arnošt z Pardubic, jehož rodištěm byla pravděpodobně tvrz Stará.

Naši jubilanti: 80 let se dožil 16. 5. národní umělec dr. František Kožík, autor několika článků o Starých Hradech. 70. narozeniny měl 2. 5. dlouholetý pracovník při záchraně starohradského zámku, truhlář Jan Trnka ze Starých Hradů. 9. 5. 1924 se narodila Vlasta Baldová ze Sedlišť, dlouholetá členka naší OB. 70 let se dožila 27. 6. Lidmila Burešová z Libáně, častá návštěvnice starohradských kulturních pořadů. K 65. narozeninám blahopřejeme 7. 6. univ. prof. Stanley B. Wintersovi, propagátoru našeho kraje v USA a vynikajícímu historikovi. 60 let oslavila 21. 5. Lidmila Gärtnerová ze Starých Hradů. 50. narozeniny měl 15. 4. František Svoboda ze Starých Hradů. Stejné životní jubileum oslavila 13. 6. Irena Škodová z Libáně, ředitelka základní školy, místopředsedkyně MNV a členka rady naší OB.

Klavíristka Věra Němečková uskutečnila 13. dubna 1989 pro nejmenší děti z Libáňska hodnotný výchovný koncert.

Mladí pomáhají Starým Hradům. V posledních týdnech jsme zaznamenali několik brigád na zámku. 29. 4. vybílil výtvarník Petr Kavan se svými kamarády výstavní síň v "gotice" a příští den zde členky SSM ze Sedliště v čele s předsedkyní Miluškou Svobodovou provedly důkladný úklid. Ve dnech 12.–14. května trampská brigáda organizovaná Jardou Diveckým z Liberce přeložila chodník před zámkem i připravila sklep v předzámčí pro betonování, které pak provedli 26.–28. května brigádníci z Turistického akademického klubu z Prahy vedení ing. Igorem Holubem. Obě brigády vedl Vladimír Holman. Všem patří poděkování za svědomitou práci!

Zámeckou galerii ve Starých Hradech obohatili svými dary výtvarníci Saša Klubalová, Gabriela Tůmová, Jiří Semerák a Oldřich Nermuť. Děkujeme!

Výstavu obrazů a kreseb Vladimíra Holmana uspořádal ve dnech 29. dubna až 14. května Sdružený klub pracujících v Nové Pace. Úvodní slovo k ní připravil básník Jiří M. Palát, v hudební části vernisáže se představili Petra, Vladimíra a Vladimír Sůvovi, verše ze své tvorby recitoval básník František Kleinmann z Třebenic, bývalý žák Vl. Holmana. Videozáznam přes hodinu trvající vernisáže pořídil rovněž bývalý žák Vl. Holmana Vladimír Hlavatý z Bílé Třemešné. Výstavu více než sedmdesáti obrazu a čtyřiceti kreseb si prohlédlo několik stovek návštěvníků.

Výstava výtvarných prací dětí z mateřských škol Libáň, Bystřice a Dětenice se konala ve dnech 5.–7 června v agitačním středisku v Libáni.

Sběr starého železa uskutečnili požárníci 14. dubna v Sedlištích a 22. dubna ve Starých Hradech.

Na taneční zábavě 15. dubna v kulturním sále ve Starých Hradech hrála sedlišťským svazákům skupina Index.

Úmrtí: 7. 3. zemřela Františka Čapková ze Sedlišť ve věku 81 let. 10. 3. zemřel ve věku 29 let Ladislav Rychna z Batína. 3. 5. zemřela Emilie Tomanová ze Starých Hradů ve věku 76 let. 4. 5. zemřela Anastazie Ulmanová z Libáně, roz. Kunstová ze Starých Hradů, ve věku 84 let. 5. 5. zemřela naše čtenářka Růžena Horušická z Libáně ve věku 74 let. 7. 5. zemřela Růžena Plíšková ze Starých Hradů ve věku 77 let. 30. 5. zemřela ve věku 86 let naše čtenářka Marta Tobiášová z Klenčí pod Čerchovem, roz. Mouchová z Bystřice.

Vítání nových občánků do života uskutečnil Sbor pro občanské záležitosti při MNV Libáň 19. 3. a 11. 6. 1989 v obřadní síni ve Starých Hradech.

Narození: 20. 3. se narodila Lenka Trmalová z Mladějova, rodově ze Starých Hradů.

Sňatky: 9. 6. byli ve Starých Hradech oddáni Iveta Hrdá ze Sedlišť a Pavol Valíček z Višňové. Blahopřejeme!


Klára Rosalie z Martinic rozená z Kounic

Erb Kláry Rosalie z Martinic

Martinicové se píší podle vsi Martinic u Votic. Jejich předkem byl Štěpán Poduška z Martinic, milec krále Václava IV. Genealogické souvislosti rodu jsou pro toto období nejasné. Na Martinicích seděli počátkem 15. století Jan, Štěpán a Arnošt. Současně s nimi se objevuje Markvart z Martinic, který koupil mezi roky 1416–18 Smečno. Měl syna Bořitu, který byl v letech 1453–61 dvorským maršálkem krále Ladislava a Jiřího Poděbradského, a v letech 1463–65 i hofmistrem královny. S manželkou Annou Dražickou z Kunvaldu měl syny Markvarta, Viléma a Jana († 1483). Markvart († 1486) měl syna Hynka, Vilém († 1596) zanechal s Eliškou Bezdružickou z Kolovrat syny Jana, Jiřího, Volfa a Jindřicha. Hynek, syn Markvartův, byl hejtmanem slánského kraje, dvorským maršálkem (1510–22), místopurkrabím pražským (1519) a nejvyšším sudím (1522–23). Roku 1518 koupil Okoř. S Johanou Lickovou z Riesenburka neměl potomky a svůj majetek převedl na své synovce.

Nejstarší z nich Jan († 1527) si vymohl roku 1510 povýšení vsi Muncifaj, přináležející ke Smečnu, na městečko. Zemřel, nezanechav dědiců.

Janův bratr Volf držel Okoř. Zemřel po roce 1552 a z dvojího manželství s Ludmilou z Kunštátu a Eliškou z Vartenberka zůstavil syna Jana (1– 24. února 1590), který nemaje s manželkou Annou z Vartenberka potomků, zapsal Okoř své ženě.

Jiří byl zakladatelem smečanské pošlosti († kolem 1520). S Dorotou z Vartenberka měl syna Jana, který byl v letech 1555–77 karlštejnským purkrabím († 1577, manželka Ižalda Berková z Dubé). Jeho synové byli Zdislav, Jiří a Jaroslav. Dva první zemřeli bez potomstva, Zdislav roku 1575 (manželka Kateřina Supová z Fulštejna), Jiří roku 1598 (manželka Eliška z Vrbna). Nejmladší z bratří, Jaroslav, vyženil s Johanou Dašickou z Barchova Běrunice a Veltruby, ale zemřel již v roce 1582.

Syn Jaroslav se narodil až po otcově smrti. V letech 1609–18 byl dvorským maršálkem, 1617–18 karlštejnským purkrabím. Zároveň zastával úřad místodržícího. Už před stavovským povstáním proslul tvrdou rekatolizací na svých statcích. Jako jeden z hlavních exponentů habsburské politiky byl 23. května 1618 spolu s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka na Hradci a Filipem Fabriciem, sekretářem místodržitelství, defenestrován a jeho statky byly zkonfiskovány. Po Bílé Hoře se na svá panství vrátil, roku 1623 se stal dvorským maršálkem, 1624 nejvyšším sudím, 1625 nejvyšším komořím, 1628 nejvyšším hofmistrem a 1638 nejvyšším purkrabím. Roku 1621 byl povýšen do říšského hraběcího stavu a 1622 mu byl polepšen znak. Taktéž obdržel listinami z let 1625 a 1634 titul vladař domu smečanského a roku 1633 palatinát. Byl čtyřikrát ženat: s Marií Eusebií ze Šternberka († 1639), Eliškou z Vrtby († 1643), Kateřinou Lidmilou Talackovou z Ještětic († 1649) a s Alenou Barborou Kostomlatskou z Vřesovic († 1682). Zemřel krátce po své poslední svatbě 21. listopadu 1649.

Měl několik synů, z nichž ho přežili čtyři, Ferdinad Leopold Benno († 1691), probošt vyšehradský, Jiří Adam, rytíř zlatého rouna, viceprezident nad apelacemi, prezident komory a od roku 1644 nejvyšší kancléř († 1651, manželka Giovanna de Gonzaga), Bernart Ignác, nejvyšší purkrabí a rytíř zlatého rouna († 1685, 1. manželka Veronika Polyxena Holická ze Šternberka, 2. manželka Susanne Polyxena von Dietrichstein) a Maxmilián Valentin († 1677, manželka Anna Kateřina z Bukůvky). Maxmilián Valentin zanechal jako jediný z Jaroslavových synů potomstvo: jeho nejstarší syn Jaroslav Bernart (1640–85) držel Smečno, Prunéřov a Slaný. Byl císařským komořím a apelačním radou. Za manželku měl Kláru Rosalii, dceru Lva Viléma z Kounic na Slavkově a Marie Eleonory von Dietrichstein. Po smrti manžela se Klára Rosalie roku 1687 znovu provdala za Leopolda Josefa Antonína Šlika z Holejče. Všechny statky Jaroslava Bernarta přešly na jeho bratry, kteří založili dvě pošlosti.

Starší, smečenská, pochází od Jiřího Adama, rytíře zlatého rouna. Svůj život trávil v diplomatických službách Leopolda I., od něhož získal úřad dvorského maršálka. Zemřel roku 1714 a s manželkami Marií Felicitatou von Spauer a Marií Josefou ze Šternberka měl tři syny, Adolfa Bernarta († 1735, manželka Maria Elizabetha von Jörger zu Tollet), Františka Michala († 1773, 1. manželka Maria Susanna von Nostitz, 2. manželka Marie Anna ze Šternberka) a Josef Antonína Zikmunda († 1739), kteří však nezanechali mužského potomstva.

Mladší, ahníkovskou, pošlost založil nejmladší syn Maxmiliána Valentina Maxmilián Gudobald (1664–1733), rytíř zlatého rouna a nejvyšší hofmistr císařovny Eleonory Magdaleny. S manželkou Marií Bonaventurou von Althann († 1709) měl syny Jana Josefa Karla a Karla Josefa. Po její smrti se sice oženil podruhé s Marií Katharinou von Trautsohn, ale ta mu děti nedala. Karel Josef (1700–69) se dal na duchovní dráhu a dosáhl hodnosti probošta vyšehradského. Jan Josef Karel převzal Ahníkov. Zemřel 23. října 1738 zanechav z manželství s Philippinou von Clary-Aldringen († 1758) syna Františka Karla. Ten zdědil roku 1773 statky smečanské pošlosti. Zemřel 29. listopadu 1789. Z dvojího manželství s Valburgou Buquoy a Marií Josefou ze Šternberka měl čtyři děti, z nichž ho přežila pouze dcera Marie Anna, provdaná pak roku 1791 za Karla Josepha von Clam, kterému bylo listinou z 2. listopadu 1792 povoleno psát se von Clam-Martinitz a poltit svůj znak se znakem martinickým.


Erb: V červeném štítě dvě stříbrná lekna, dole spojená v jednom kořeni, mezi nimi zlatá, osmihrotá hvězda. Klenot: dvě červená rozevřená křídla, na každém po jednom stříbrném leknu. Mezi křídly červený štítek se stříbrným břevnem a iniciálami F M R pod sebou, korunovaný knížecí korunou. Přikrývadla červeno-stříbrná.

M. Fiala – J. Hrdlička


Menu