| Novoroční příloha | Ročník IV. | Prosinec 1981 |
22. 2. - 27. 3.
Psal jsem již o dvou libáňských umělcích a rodácích: o rektoru Akademie výtvarných umění a jejím profesoru Vladimíru Silovském a akademickém malíři ing. arch. Františku Maxovi, ke kterému mě přibližovaly i rodinné vztahy.
Když jsem usedal k napsání tohoto projevu o libáňském malíři Františku Škodovi, kterého si Libáň jako rodného může přivlastnit, nalezl jsem u všech třech libáňských umělců společného jmenovatele: lásku k rodnému kraji, nazývanému Českým rájem, stejné rodové kořeny, stejná zázemí, stejnou živnou půdu stálých návratů, ze kterých vyrůstalo jejich umělecké dílo. Lásku osvícenou poznáním, zapalující tvůrčí jiskření, vmilování se do kraje rozvlněného do tvarů milostně zasněných žen, do sladkého cukrového kraje, orámovaného na obzorech starými hrady a modře zasněnými lesy. Nás kraj voní víc chlebem než kamenem. Ale tam, kde kámen je - jako v Prachovských skalách, má fantazijní tvary pohádkových kulis. A všechny dominantní vrcholy i se stromy - pamětníky, kterým je i nad Libání Na horách libáňská borovička, jsou vlastně kaplemi, ve kterých se modlí větry.
František Škoda se důstojně řadí do této trojice libáňských malířů. Jako každý z nich má svou osobitost, svůj vlastní umělecký rukopis, svůj vlastní pohled a způsob, jak se zmocnit barevně i tvarově oné chlebné i rajské a přitom tak tiché a neútočné krásy rodného kraje. Zde jsou ale také kořeny, které lze nalézt a vysledovat v jeho portrétech a figurálních kresbách.
Několik údajů ze života našeho padesátníka nám pomůže dostat se blíž i k jeho srdci.
Narodil se 20. února 1931 v Jičíně. V Libáni žije od dětství. Na jeho životě se lze poučit, že i ten, kdo bývá v některém životním období neuznán a neuznávám, je povinen nenechat ležet marně svěřenou hřivnu - má ji rozmnožit a odevzdat do pokladnice svého lidu. Nesmí dbát na takzvanou nepřízeň osudu, musí mít hrdinskou odvahu vytrvat a nevzdat se.
František Škoda po maturitě na obchodní akademii v Jičíně neuspěl u přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze. Ale již za tři roky, po úspěšné zkoušce na UMPRUM, po studiu na výtvarné škole Emanuela Frinty v Praze, studuje u prof. Antonína Strnadela. Dálkově pokračuje v Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti u konzultantů profesorů Hégra, Hévra, Baumruka a Antonoviče, u něhož studuje portréty, základy knižní grafiky a věcné kresby.
Malování se věnuje při svém zaměstnání jako technicko-ekonomický pracovník nejen jako svému koníčku, ale jako nutnosti, vyvěrající z podstaty potřeby umělecké seberealizace. Výstavy v Libáni, Dětenicích, Skřivanech, Ostravě, Starých Hradech, Mladé Boleslavi i tato výstava to plně potvrzují. Škodův portrét paní Emilie Procházkové z Važic-Dol, nositelky Řádu velké vlastenecké války II. stupně, zařazený do putovní výstavy po Československu, je jedním z jeho tvůrčích činů, který je zároveň i jeho uměleckým a politickým vyznáním a dotváří nám tak lidský i vlastenecký profil našeho padesátníka.
Nejednou jsem seděl v jeho libáňském ateliéru, obdivuje se způsobu, jakým se zmocnil motivu. Seděl jsem v prostředí jeho rodiny s jeho vzácnou maminkou, nad portréty a figurálními kresbami, vždy proniknut přáním, aby tento libáňský umělec překonal všechny zdravotní krize a v budoucích letech vytvořil díla, která od něho očekáváme, protože "na to opravdu má".
K nedávné vernisáži v pražském Art centru jsem napsal, že většina uměleckých projevů ať z oblasti literární, dramatické nebo hudební nedostane se k nám bez interpreta. Jen výtvarném umění ano. Obraz nebo váza, socha nebo skulptura, umělecké dílo vykované z kovů nebo architektura atp., všechny jejich formy a techniky jsou interpretem samy sobě. Před jejich ztvárněním dochází již při pohledu na ně k osobní vizuální konfrontaci mezi umělcem a vnímatelem díla a vytváří se to vrcholné, co od uměleckého díla očekáváme, nové poznání, často vrcholící v překvapení a v našem niterném obohacení.
Takto přistupme k malé výseči záznamů z cest, portrétům a krajinným motivům.
Malíř František Škoda je skromný člověk a do své seberealizace zamilovaný. Jeho obrazy mají krev života. Umí se zmocnit okamžiku věčně spěchajícího času a donutit jej, aby zůstal na obraze nebo portrétu stát. Jeho tvorba má optimistické ladění lidských perspektiv. Prohlídkou výstavy, která je i pohledem do jeho umělecké dílny dnešní doby, přiblížíme se i malíři Františku Škodovi jako člověku.
Proto mu upřímně do nové padesátky přejeme pevné a trvalé zdraví a nevysychající zdroj tvořivosti.
29. 3. - 30. 4.
Kdyby někdo z vás zcela náhodou, či s určitým záměrem, jako jsem to udělal já, zalistoval ve druhém ročníku literárního časopisu Mladé archy z roku 1946, našel by ve čtvrtém čísle sdělení redakce, že se rozhodla obohatit časopis o "hodnotné kresby umělců z našich řad", jak se doslova praví v redakční poznámce, a že tedy začíná už v čísle čtyři. A pak byste drželi v rukou kresbu. Obrázek, který se nedá odložit jen tak, bez zaváhání, bez chvilky prodlení na ženským ležícím poloaktem a tváří plnou bolesti, která obraz uzavírá. Autorem byl Jaroslav Bobek a název? Název byl prostý a jednoduchý: Kresba. A snad proto i trochu provokující. Konečně jako téměř všechno, co už dříve autor namaloval a co poprvé vešlo do povědomí tehdy ještě nepříliš početné skupiny lidí v Mladé Boleslavi už vlastně v roce 1943, kdy Jaroslav ve své první výstavce řekl: Tady jsem.
Každý z nás, tak jak tu jsme a jak nás několik právě zahájení výstavy obrazů malíře Jaroslava Bobka svedlo dohromady po více než třiceti letech, má už dávno svůj vyhraněný vztah ke všem projevům umění, tedy i k projevu výtvarnému. Jsou lidé, kteří čekají. Téměř vždycky zvědavi, čím budou překvapeni, čím rozechvěni nebo i rozhněvání. A to je dobré. Dobré proto, že není nic úděsnějšího než pocit lhostejnosti, který v nás zůstane, když nás jakékoli umělecké dílo - literární či hudební projev, stejně jako obraz či socha, míjí a v nás zůstalo mlčení bez otázek, mlčení hluché a tupé. Je přemnoho lidí, ve kterých seskupení barev v určitém řádu a tvaru dokáže vyvolat zvláštní pocit souhlasu ztotožnění se s viděním autora, s jeho způsobem, jak poznává, jak ohmatává vnější svět, aby v sobě jeho znaky umocnil tím nepostižitelným a jedinečným, co může vyslovit právě jenom kumštýř. Je to zdánlivě prosté a nepozoruhodné, ale je v tom podstata přístupu k realitě světa, osobní stanovisko ke všemu, co je třeba vyslovit a co musí být vysloveno.
Bobkovy obrazy donucují! Jejich kompozice vám proniká do mozku, který prostě musí zareagovat na jejich dramatizaci, zaujmout vaše vlastní stanovisko, být zasažen silou jejich kompozice, která je stejně tak v imaginaci, jako v barvě a prostoru. V Bobkově vývoji jsou období, kdy se odvrací i vrací, kdy hledá, nachází i odpuzuje. Snad v každém jeho obrazu je patrný vnitřní svár s představou, s myšlenkou, s plochou, na které musí být vypovězeno jen to, co je bezpodmínečně nutné, ale co se rozhodně nepodbízí, nevnucuje, abyste sami po chvíli měli pocit, že lhostejnost je to poslední, co ve vás zůstane po střetnutí s jeho výtvarným výrazem.
Jaroslav Bobek má za sebou řadu samostatných výstav, početnou účast na výstavách domácích i v zahraničí, ale setkáte se s jeho podílem i v architektuře. Když v roce 1945 začal studovat na Vysoké škole umělecko průmyslové v ateliéru prof. Jana Baucha, musel i on, jako většina Bauchových žáků, mít k svému učiteli velmi blízko. Vyučovací Bauchova metoda však nepřipouštěla jakoukoliv závislost, a proto vliv se brzy změnil v plody poučení, které má sílu naplnit celý život. A co všechno zůstává v člověku - kumštýři na celý život? Co všechno podmiňuje jeho způsob myšlení, a proto i způsob uměleckého vyjadřování? Odvažuji se tvrdit, že je to také vždy místo, kde se narodil a prožíval dětství či mládí. Že to musí být debřská silnice i neměnný obraz michalovické zříceniny, modrá hladina Jizery v době pohody a klidu, i zkalená dravá řeka deroucí se z břehů do širokého prostoru jizerského údolí. Že je to i město Boleslava Mladého, jeho historická, ale i moderní tvář vzájemně se doplňující. Že jsou to všechny cesty, po kterých se chodí s otevřenýma očima, které někdy až bolí, a člověk jako by nemohl unést tu tíhu krásy, rozechvění, smutku a trápení i velké, nepostižitelné radosti nad tím, že právě jemu je dáno, aby vzal do ruky štětec a vypovídal i vyzpovídal se ze všeho, co se v něm nastřádalo. Živelným projevem přísné kompozice, dokonalým zvládnutím prostoru, avšak především vyslovením, vypovězením svého vnitřního pocitu z krásy, která je v člověku - malíři.
Ve zdech této malé výstavní síně za těch několik let, co se stala přitažlivou pro desítky lidí, viselo mnoho kreseb a obrazů nejrůznějších rukopisů. Pobývat tady, právě tady, dvakrát třikrát do roka, se stalo pro mnohé vzácnou chvílí, z které se ještě dlouho dá pít, když už všednost času nám bere dech. Takovou je i dnešní setkání s obrazy Jaroslava Bobka.
Dovolte mi, abych tuto další starohradskou kapitolu výtvarné přehlídky výrazné umělecké osobnosti uzavřel slovy, ke kterým mám blízko už dlouho a která právě proto, že je napsal Jan Bauch, se ztotožňují s tím, co maluje a hledá už téměř čtyřicet let osobitý a výrazný umělec Jaroslav Bobek: "Myslím si, že se růže nedá vytvořit pomocí pravítka, ani uvít z modliteb nebo oltářních krajek. Nedá se vymudrovat. Nebo dá. Nebo se dá vystřílet ve střelnici, nebo upatlat z krepového papíru máčeným voskem - ale to není moje růže. Ta moje, aspoň vždycky jsem to chtěl, by měla vonět nahotou a otvírat plátky jako náruč ženy …"
3. 5. - 30. 5.
Naše veřejnost má možnost seznámit se ve Starých Hradech s novým výběrem prací ze současné tvorby Jaroslavy Pospíšilové-Linhartové. Patří k mladší generaci, která za období svého působení obohatila paletu realistických děl socialistické výtvarné kultury.
Jaroslava Pospíšilová rozená Linhartová se narodila v Praze roku 1942. Rodina pak žila v Bratislavě, kde otec pracoval v Národním divadle a matka v knihovně. Tam absolvovala střední umělecko-průmyslovou školu, studovala u prof. Čihánkové, Pavlíčkové, Bley, Filly a v současné době dokončuje studium výtvarné výchovy na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy u prof. Linharta, Fojtíka, Hrdiny a Polcara. Studia koná vedle povinností matky dvou dětí.
Sledujeme-li její umělecký vývoj, její profesionální tvůrčí činnost, jeví se nám jako umělkyně obdařená bohatou tvůrčí invencí, nalézající široký prostor v uplatnění svého uměleckého talentu v mnoha výtvarných oborech. Její vysoce kultivovaná, originální nápaditostí se projevující díla - obrazy, kresby a pastely, jsou výrazně charakteristická svou jemností, ve které je zřetelně vidět čistou a jemnou duši ženy - umělkyně. Její nesporný výtvarný talent se však neuplatňuje pouze v malířství. Je současně grafičkou i sochařkou. Realizace do architektury tvoří se svým manželem (Bílý sloup - Litvínov; keramická stěna - Třebešín; kryté lázně, keramická stěna haly - Písek; mateřské školy, kovové a keramické plastiky - Most a Litvínov aj.). Pražská veřejnost již měla možnost vidět její medailérské práce a připravuje se souhrnná výstava její tvorby v Olomouci, ve městě, která je známé svými vysokými nároky na osobní schopnosti výtvarníka - umělce.
Výstava na Starých Hradech v sobě zahrnuje výběr drobných komorních prací různé tématiky, převážně zaměřených a orientovaných na oblast životního prostředí. Jaroslava Pospíšilová však je malířkou plnou optimismu. Vidí přírodu i lidské domovy takové, jaké si je vytvořil člověk s touto přírodou srostlý, a hlavně maluje je takové, jaké si je přeje uchovat příštím generacím ne pouze na svých obrázcích, ale i v reálné skutečnosti. Některé její díla jsou personifikací duševního dialogu různých obyčejných lidských věcí a objektů, v jiných se autorka vyznává z obdivu k fantaskním tvarům přírody. Vše je však propojeno hlubokým obdivem k člověku, který je vlastně tvůrcem toho, co autorka ve svém díle vyznává, tvůrcem druhé přírody, kterou stvořil člověk, aby se mu v ní lépe žilo a aby mu mohla poskytovat své bohaté dary estetického zážitku.
Citové zaujetí a osobitá tvůrčí originalita je v jejím současném díle umocněna dokonalým provedením kresby, svěží barevnou harmonií a promyšlenou skladbou kompozic.
Soubor drobných obrazů bychom mohli nazvat snovými básněmi, které mají v sobě osobitý lyrismus a dekorativní rytmus v onom dobrém slova smyslu. Přitom v sobě nesou neskonalou radost z malování. Lidem, kteří jsou stiženi přemírou denních starostí, kteří žijí v době supermoderní techniky, v době neklidných společenských proměn, kteří se již mnohdy stávají necitlivými ke krásám přírody, přinášejí její obrazy bezprostřední vizi skutečnosti, nové pocity víry v život proti vší složitosti jeho imaginace.
9. 5. - 23. 5.
Podmanivost a síla literatury je v její košatosti, v její mohutné rozloze, v její schopnosti obsáhnout svými specifickými prostředky celou šíři i hloubku lidského života a mezilidských vztahů, zápasů, krizí i vítězných bojů; dohlédnout dálku jejích výbojů a jejího vývoje. Jestliže jsme tuto výstavu nazvali Spisovatelé a strana, byli jsme si vědomi, že rozezníváme jen jednu strunu z nekonečného množství, jednu zato však nejvýznamnější ve vztahu literatury a společnosti.
Motem výstavy, která se uskutečňuje na počest XVI. sjezdu KSČ, k 60. výročí vzniku strany a k volbám do zastupitelských orgánů, jsou verše našeho nejpřednějšího básníka Vítězslava Nezvala:
Výstava Spisovatelé a strana chce dokumentovat právě tuto linii vývoje české kultury - sepětí předních literárních tvůrců s komunistickou stranou a jejími zápasy od jejího formování až po dnešek. Z prvopočátků této historie tu uvidí návštěvníci rukopis překladu Internacionály od Fráni Šrámka, záznamy z rukopisného deníku spisovatele Jaroslava Kratochvíla z let 1917 a 1918 z revolučního Ruska, který pak svým dílem pomáhal bořit nabubřelou legionářskou legendu. Dále je tu stranická legitimace Jaroslava Haška z doby jeho účasti v bojích občanské války v sovětském Rusku a Haškova žádost lidovému komisariátu zahraničních záležitostí o podporu při formování české rudoarmejské jednotky v Samaře v roce 1918; návštěvníci uvidí jeden z prvních překladů Marxova díla od Josefa Krapky-Náchodského, první překlad Komunistického manifestu z pera Ivana Olbrachta, doklady o činnosti Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem, jejímž organizátorem byl prof. dr. Zdeněk Nejedlý - a tak bychom mohli pokračovat ve výčtu exponátů až do poválečného Májového poselství kulturních pracovníků, jímž se v roce 1946 přihlásili k idejím strany a jež tehdy podepsalo 392 umělců. Výstava připomíná také význačné osobnosti, které měly svým životem nebo dílem vztah k místům dnešního jičínského okresu a Východočeského kraje: Ivana Olbrachta, Josefa Štefana Kubína, Antonína Macka, Ladislava Štolla, bratry Čapky, Miloše Krásného a další. Výstava je doplněna obrazy z průmyslového Ostravska, jejichž tvůrcem je zdejší malíř soudruh Vladimír Holman.
Téma tak obrovité, jak je vyjadřuje název výstavy, totiž sepětí umělců s idejemi a zápasy komunistické strany za lepší budoucnost naší vlasti, bylo na tomto malém prostoru možno uvést jen kuse, často jen v nejužším výběru dokumentů a literárních děl. Přáli bychom si, aby tento letmý pohled do jedné z nejsvětlejších stránek naší kulturní historie probudil u návštěvníků výstavy zájem o hlubší studium stranické a kulturní historie a o větší a aktivnější účast občanů v kulturním životě své vlasti.
31. 5. - 27. 6.
Grafik a ilustrátor Vladimír Kopecký se přičinil o tuto výstavu vlastně už tehdy, když si za téma své závěrečné práce na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze vybral soubor dřevorytů k textu Miloslavy Hrdličkové-Šrámkové Fráňa Šrámek a Sobotecko. Svůj vztah ke kraji Fráni Šrámka a Václava Šolce vyjádřil potom ještě několikrát: Výtvarně doprovodil sborník Sobotka 1958, ilustroval dvě knihy Adama Jista o Václavu Šolcovi atd. Už tyto výtvarné realizace samy o sobě by mohly odůvodnit dnešní vernisáž na Starých Hradech. Záhy se však budeme moci přesvědčit o tom, že takové zdůvodnění by bylo neúplné. Práce Vladimíra Kopeckého si zaslouží pozornost nejenom pro blízkost některých témat tomuto kraji, zaujme nás prostě svou kvalitou, jako ukázka spolehlivého kreslířského a grafického řemesla i umění.
Na gymnáziu v Pardubicích - to bylo ještě za války - nás učil kreslení akademický malíř Ladislav Vele. Většinu z nás bez valného výsledku. Jeho nejlepším žákem se stal právě Vladimír Kopecký. Už v době našich klukovských her, kdy jsme v Polabinách chytali potápníky a žáby, pokukoval za plot řemesla nám tehdy zcela neznámého a nedostupného. Sbíral exlibris. Učarovaly mu vyryté destičky, lákal ho pach tiskařské černě. Chodil do tiskáren k Vokolkovům, k Čížkovům, chtěl do toho, co si oblíbil, vidět. Rozhodl se zcela jednoznačně pro užitou grafiku. Na UMPRUM v Praze se ovšem nedostal hned, ale dvěma oklikami, z nichž jedna byla cennější druhé. Kresebnou dovednosti si nejprve utvrdil u Cyrila Boudy jako posluchač výtvarné výchovy na pedagogické fakultě v Praze. Dřevorytu a jiným grafickým technikám jej potom vyučil Bohdan Lacina na Umělecko-průmyslové škole v Brně. Teprve odtud přešel do ateliéru Antonína Strnadela. Na první pohled je vliv tohoto učitele na pracech Vladimíra Kopeckého málo znatelný. Rozhodně to nebyl výtvarný vztah k folklóru, ale spíše Mistrovo umění charakterizační, které na tohoto žáka působilo. A pak ještě něco, co bychom mohli označit nejspíše jako etiku kresby či kreslíře: Žák přejal za svou opravdovost, zažitost výtvarného projevu svého učitele, vzdálenou plané virtuozitě a rutině. Kreslí tak, jako by chtěl sdělit něco důvěrně poznaného lidem sobě blízkým, s nimiž ho spojuje podobný názor a postoj. Nechce překvapovat, chce být platný. Osobitost se má podle jeho přesvědčení projevit v inteligenci a citlivosti, s níž jednotlivec, přesněji řečeno výtvarník, přijímá a řeší daný úkol. V tom názoru cítím kus starobylosti. Kus dobré a poctivé starobylosti, která nás navrací do takřka již zapomenuté doby řemesel, lépe řečeno do doby, kdy ještě splývalo řemeslo a umění, kdy se bez násilí prolínaly různé funkce životní s funkcí estetickou. Nahmatali jsme tedy přece jen jisté kořeny sahající k umění folklórnímu? V kreslířově etice jistě. Jinak si však musíme připomenout, že polaritou, o níž zde uvažujeme, je prostoupena jeho nejvlastnější sféra, grafika. Její rozvoj po vynálezu knihtisku souvisel bezpochyby s množstvím užitých funkcí, které mohla zastávat. Zůstávala však stále pokušením pro umělce, zůstávala příležitostí spojit široce dostupnou a potřebnou obrazovou informaci s estetickou stylizací, která praktické nebo poznávací funkce obrazu ne snad jen přizdobí, ale prohloubí je hlubším poselstvím. Někde na počátku té cesty novodobé užité grafiky stojí též Švýcar Mathäus Merian a Čech Václav Hollar. I u nich se Vladimír Kopecký učil. Nejen technice pohledů na města, ale právě té ctižádosti spojit s věcným sdělením významy další. Významy spjaté už neoddělitelně s výtvarnou řečí. Vladimír Kopecký ví dobře, v čem tato řeč záleží. Umí transformovat dané téma v koncízní výtvarnou zkratku, ve zdůvodněnou kompozici motivů, v ornamentální stylizaci dekorativních prvků, v oživující rytmus obrazu. Ví dobře, že teprve tato řeč je schopna oslovit naše smysly a vyzvedat přímo jistý řád věcí i hodnot.
Co zbývá dodat? Vladimír Kopecký působí jako výtvarný redaktor Artie, jako ilustrátor spolupracuje hlavně s nakladatelství Albatros. Uvidíte zde řadu ukázek jeho ilustrací knih pro mládež, ale též drobnou a příležitostnou grafiku, a také několik ukázek toho, co by asi dělal nejraději: je to např. velký pohled na město Pardubice, kolekce historických pohlednic, jsou to kresby hradů a zámků. V době svých studií a krátce po nich se Vladimír Kopecký věnoval hlavně dřevorytu, linorytu a technice suché jehly. Dnes se vyjadřuje převážně kresbou tuší a škrabanou technikou.
Přál bych mu sám za sebe a jistě i jménem vaším, aby měl v budoucích letech co nejvíce příležitostí ukázat, co umí a co nám zde mohl předvést jen zčásti. Přál bych mu úkoly, které potvrdí, že je připraven na víc. Ale i za tu ukázku jeho umění, kterou nám předvádí dnes na Starých Hradech, díky!
28. 6. - 29. 8.
André Breton kdysi řekl: "Ve fantastickém je obdivuhodné to, že v něm není nic fantastického, že je v něm jen skutečné." Tuto myšlenku uvádím jako motto při našem společném zamyšlení nad tvorbou Vladimíra Komárka.
Při pohledu na jeho obrazy nás opravdu napadne otázka, zda jde pouze o malířovu fantazii a nebo o zvláštním způsobem ztvárněnou realitu. Každý obraz má svůj zcela konkrétní prvek, má svou skutečnost, kterou malíř rozehrál do mistrovského díla asi tak jako skladatel dovede rozvést hudební myšlenku v širokou řeku tónů.
Charakteristickým znakem vystavených obrazů je úporná snaha zjednodušit, redukovat nás obklopující reálnou přírodu na účinný estetický vjem. Tato schopnost je dána pouze vyvoleným. A cesta k tomuto cíli je velice trnitá a neschůdná. Je dlážděná zpravidla nepochopením a intrikami těch, kteří to nedovedou a kteří to nechápou. A tak vydrží pouze ten, který má pevný a jasný osobní umělecký program. Vydrží, kdo pokorně slouží umění, a odpadá ten, komu umění slouží.
Komárek ve svých obrazech vzdává hold předmětům prostým, jednoduchým. Učí nás pohledu na krásu všedního dne. Učí nás hledat poezii v kusu starého nábytku, v kopci, pod kterým žijeme, v nahnutém stromu, ale i v kamenu, který obcházíme. Je to pohled člověka z roku písmáků, kteří vědí.
Jako malíř a filozof pochopil, že:
Komárka lze nazvat básníkem malířského plátna, neboť se mu daří vložit do díla svůj citový stav tak, že na nás živě působí. Z jeho šedi a růžových cítíme uměleckou cudnost, tak jako z děl Jana Zrzavého, nebo z veršů Verlainových. Je to čistota ranních mlh slovenských písků a borovic, jsou to růžové závoje stmívání kolem kopulí podkrkonošských kopců.
28. 6. - 29. 8.
Velmi si vážím sochařského díla Františka Pavlů. Měl jsem možnost sledovat jeho práci už od let studia. Měl vždy absolutní cit pro proporci a uměřenost. Patřil mezi výtvarníky - "šlechtice". Mezi ně patřil podle mého mínění například Kaplický, Muzika nebo Stefan, který vlastně byl profesorem Františka Pavlů. Je to kategorie, kterou jsem si vymyslel já, ale mám dojem, že je výstižná.
Smysl pro řád a uměřenost byla hlavním rysem jeho díla i v pracích, které tvořil ve svých počátcích. Jeho věci, i když jsou samozřejmě poznamenány naší technickou dobou, mají až renesanční řád. Vedle citové stránky vidíme tu i rozumové chápání. Jakoby odraz matematiky a vůbec rozumového poznání. Barevná střízlivost jeho plastik nás zase přesvědčuje o nevtíravosti tohoto díla.
To všechno, co se dá říct o plastikách Františka Pavlů, dá se říct i o něm samotném. Byl mi blízký už na škole, kde si člověk mohl vybírat přátele k diskusím i konfrontacím. S přirozenou inteligencí a vztahem k výtvarnému chápání už na školu přišel. Jeho taktnost a postřeh ho přivedly k chápání umění jako celku daleko dřív, než se ke stejné věci propracovali jeho spolužáci. Byla to přirozená skromnost, která ho převedla přes léta, kdy každý výtvarný student má o sobě nekriticky vysoké mínění. Ale od těch dob už uplynulo mnoho vody a František Pavlů si našel svůj způsob vyjádření a myslím, že je to cesta dobrá.
Byl bych rád, aby mých stodvacet kilo se s jeho sto kily ještě mnohokrát setkalo na společných výstavách.
30. 8. - 25. 9.
Když jsem dnes dopoledne vyjížděl z naší chaty v Rovensku na cestu k vám, padl můj zrak na zříceninu hradu Trosky. Po celou dobu jízdy jsem pak přemítal o pomíjivosti pozemských materielních statků. Trosky, to byl přece své doby pevný hrad, než padl 13. června roku 1429 za oběť zhoubnému požáru a než pak jeho zbytky podlehly pozvolna zubu času.
Za Jičínem mně vrch Velíš připomněl, že na něm stával kdysi také nedobytný hrad, dokonce se šesti věžemi, za Jiřího z Poděbrad bezpečná schrána kompaktát. Dnes tam místo něho zeje v kopci čedičový lom.
Ostatně, vy tady ve Starých Hradech sami nejlépe víte, jak málo scházelo, aby se váš starý zámek rozpadl v sutiny. Nebýt iniciativy a houževnaté práce zdejšího učitele Vladimíra Holmana a jeho věrných pomocníků, už bychom dnes nemohli být hosty tohoto krásného zámeckého interiéru.
Proč to tu vše připomínám? Prostě proto, že některé objekty u nás nacházejí čas od času své "Holmany", jiné ne a jsou odsouzeny k pozvolné zkáze. Týká se to někdejších sídel feudálů stejně jako drobných stavení našich předků v jejich podhrádí. Vždyť co staveb již bylo zbořeno, přestavěno, kolik jich zničil oheň, vichřice či lidská ruka! Kolik těchto staveb se na svých precizních amatérských kresbách snažil uchovat libáňský kominický mistr Jaroslav Marek!
Naprostá většina z nás pochází v některém minulém a ne příliš vzdáleném pokolení také z takových venkovských chaloupek. Rovněž Antonín Chmelík, jehož výstavu tu dnes otvíráme, se narodil v roubené chalupě ve Žďáru u Kumburku nad Lomnicí nad Popelkou. Chmelíkovi s maminkou paní Matoušovkou o toto rodné dřevěné stavení všestranně pečují a snaží se je co nejdéle uchovat.
Lapidární mluvu grafického výrazového prostředku si zvolil za svůj hlavní výtvarný projev při zpodobňování a zachycování rázovitých dřevěných roubených lidových staveb. Do rodné obce a do rodné chalupy se pravidelně vrací ze svého trvalého bydliště Prahy. Chmelík si také zvolil vlastní osobitou cestu k dokumentárnímu zachycování mizejících chalup příštím pokolením. Každý objekt svého výtvarného zájmu zachycuje typickou akvarelovou kresbou vždy ve dvou různých pohledech, v nejednom případě i zimních. Nezbavuje chaloupky jejich přirozeného prostředí, ale také pohledy na ně nezatěžuje zbytečnými a nepodstatnými příkrasami a stafáží. Tím výrazněji pak vyniká podstata a hlavní rysy jím zpodobňovaného syžetu.
Podle Chmelíkových kreseb by bylo docela dobře možno kdykoli takovou starou chalupu rekonstruovat. V tom tkví jejich dokumentární hodnota. A protože tvoří s porozuměním, láskou a vroucím citem, mají vždy jeho obrazy co říci. Zjistíte, že tyto kresby a malby mohla vytvořit jen ruka zaníceného člověka, který nesmírně miluje svůj kraj a okolí svého rodiště. Aby jejich průkaznost byla ještě přesvědčivější, doplňuje je autor stručným kronikářským popisem vzniku jednotlivých objektů, střídáním majitelů a jejich osudů.
Antonín Chmelík zatím neměl možnost (a kdo ví, zda o to při své až nemístné skromnosti vůbec usiloval) soustředit své grafické listy o našich chalupách do úhledných tištěných knížek. Mám na mysli něco podobného, jako učinila vaše libáňsko-starohradská osvětová beseda se skicami Jaroslava Marka roku 1979.
Svým grafickým souborům chalup umí však Antonín Chmelík dát vlastní umělecký knihařský kabát, takže tvoří jako celek hodnotnou dokumentární obrazovou přílohu a nedílnou součást obecních kronik, jakou má dnes od něho už pět obcí v okolí jeho rodiště. Od původního vázání jednotlivých grafických listů v pevné svazky přešel autor z praktických důvodů na volné listy, aby jeho obrazů mohlo býti lépe a názorněji využito k výstavním nebo reprodukčním účelům.
Antonín Chmelík má dnes už za sebou úctyhodnou řadu přes tři sta podchycených k zániku předurčených objektů, práce mravenčí, o jejíž hodnotě, kvalitách a potřebnosti nejlépe svědčí, že dvacet nejtypičtějších z nich si vybral Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze pro svůj archív.
O nelehkých začátcích Antonína Chmelíka, o jeho snech a ideálech, o jeho nezměrné píli, houževnatosti, poctivosti a svědomitosti, ale i o jeho plachosti, pokoře a skromnosti, o tom, jak se z neznámého chudého chlapce z Podkrkonoší prosadil až k vysněné metě uznávaného služebníka tužky,pera a štětce, podává zasvěcené svědectví v předmluvě ke katalogu jeho loňské výstavy v Lomnici nad Popelkou známý autor literatury faktu dr. Miroslav Ivanov. Katalog je vám zde ve zbylých exemplářích k dispozici. V něm se o Antonínu Chmelíkovi můžete dočíst víc a já bych tu Ivanovův text nerad opakoval.
Nicméně bych tu však přece jenom chtěl přidat několik postřehů o autorovi zdejší výstavy z vlastní zkušenosti a z osobního poznání. Známe se a přátelíme s Antonínem Chmelíkem už několik desítek let. Ve vzájemné spolupráci textaře s ilustrátorem se nám podařilo realizovat nejeden publikační záměr. Poznal jsem dobrou pohodu Chmelíkova rodinného zázemí, o něž pečuje výtvarníkova manželka Mirka se svou maminkou - a myslím, kdyby těch nebylo, nebyl by také leckterý z jeho obrazů. Je až úctyhodné, co vše autor dokázal při svém někdejším zaměstnání v Kartografii ještě doma po večerech a ve volných chvílích vytvořit.
Pokoušel se o ledacos: v užité grafice o pohlednice a novoročenky, pozvánky a pamětní listy, o obálky, diplomy a čestná uznání, o ilustrace do různých časopisů a novin (do Mladého hlasatele, Zpravodaje Šrámkovy Sobotky, do semilského Rozvoje, jičínského Předvoje a hradecké Pochodně, do pražských deníků Lidová demokracie a Zemědělské noviny). Zájem o minulost ho vede k výtvarné spolupráci na rekonstrukci původní podoby hradů Trosky, Frýdštejn a hradních dvojčat Jičínska Bradlece a Kumburka. Z jeho kreseb hradu Bradlece byla roku 1968 uspořádána v Železnici dokonce samostatná výstava.
Sepisuje pomístní jména některých obcí v okolí svého rodiště a zakresluje je do katastrálních map pro potřeby místopisné komise ČSAV. Vypracovává také kolorovanou obrazovou mapu Českého ráje. Ujímá se též odpovědné restaurátorské a konzervátorské práce na vzácné knize z r. 1592, uložené v lomnickém muzeu, která byla tištěna v tiskárně Daniela Adama z Veleslavína. Pro lomnické muzeum si šest let doslova hraje a piplá se s precizním kresebným i barevným kopírováním dvanácti iluminovaných listů Lomnického graduálu z let 1578 - 1582 podle originálu, který je jinak uložen v bezpečnostním sejfu rukopisného oddělení Univerzitní knihovny v pražském Klementinu a širší veřejnosti nepřístupný. Umožňuje tak svým krajanům, aby aspoň na malé ukázce se mohli seznámit s tímto tak vzácným rukopisem.
Antonína Chmelíka, jak sám přiznává, přivedly na výtvarnou dráhu především dva rozhodující životní podněty: jeho romantické zanícení a jeho láska ke knize. Mocným impulsem jeho romantického cítění byla nejen blízkost obou hradů Bradlece a Kumburka u jeho rodiště Žďáru, ale i vzdálenější Pecky na Novopacku, Velíše na Jičínsku, Kosti na Sobotecku, Trosek, Valdštejna a Frýdštejna na Turnovsku, které spolu s zámky Hrubou Skálou a Hrubým Rohozcem a zámečkem Humprechtem jsou opředeny tolika jímavými pověstmi, že přímo nutí ke grafickému ztvárnění.
Druhým mocným výtvarným popudem byla Antonínu Chmelíkovi už od útlého dětství jeho velká láska ke knize. A to nikoli snad jen láska a záliba chvilková. Ve svém rodném Žďáru u Kumburku jako člen MNV působil Antonín Chmelík ve funkci kulturního referenta a knihovníka plných dvacet let. Pročítáním všech knih, které se mu dostaly do rukou, poučení z vlastivědných prací Josefa Jana Fučíka, učitele ze Lhoty Bradlecké, záliba, ale i kritické prohlížení všech ilustrací, studium výtvarných publikací a návštěvy pražských výstav, to vše podpořilo jeho vlastní výtvarné nazírání, provokovalo ho k vlastní tvorbě a umožnilo mu po odborném výtvarném školení dát se v příznivém prostředí rodinného zázemí na osobitou výtvarnou cestu.
Současná výstava zde ve Starých Hradech je už šestým samostatným Chmelíkovým ohlédnutím na této cestě. Provází ho na ní i vděčná vzpomínka na hloubavého otce - písmáka a skromnou a tichou maminku.
Některé vlastnosti, které po svých rodičích zdědil, jistě už pomohly a ještě Antoníny Chmelíkovi pomohou dospět na výtvarné dráze co nejdále a co nejvýše. A my mu ke štěstí na této cestě ze srdce přejeme ještě také pevné zdraví, hodně tvůrčí pohody a nevysychající pramen inspirace.
Byl jsem autorem požádán, abych při zahájení výstavy srdečně poděkoval všem, kteří svým podílem jakkoli přispěli k tomu, že současná výstava Antonína Chmelíka zde ve Starých Hradech mohla být uskutečněna.
(zkráceno)
27.9. - 8. 11.
Člověk prý vznikl z hlíny. Asi to tak bude, protože jestli měl Stvořitel v úmyslu - a předpokládejme, že opravdu měl, alespoň než se mu to zvrtlo pod rukama - udělat něco nadmíru dokonalého a tvarově i funkčně přesného, a dokonce i krásného, pak nemohl použít jiný materiál než hlínu. A ať už se mu jeho záměr podařil či ne, rozhodně stvořil vztah k této podivuhodné, tvárné prahmotě, která už mapuje cesty kultur a civilizací po tisíciletí. Zdá se mi dost logické, že se člověk proto k hlíně v jejích rozmanitých podobách neustále vrací. Že se jí obklopuje v předmětech, do kterých byla zakleta touha a přání stvořitelů. Prostě, že ji má rád, že má rád onu její podivuhodnou vlastnost vstupovat do našich dní, našeho času, který není zrovna často stvořen z klidu a pohody. A tak se hlína, zhnětená do nejrozmanitějších tvarů a podob kterými jsme se doma obklopili, stává jakýmsi potřebným důkazem malých drobných jistot odplývajícího života, poutem k zázemí, kam se vracíme často značně poničeni a odkud musíme opět odcházet do dalších bitev, bojů a zápasů, jak se u nás přečasto nadneseně a zbytečně nazývá prostá denní, zdánlivě obyčejná práce. Ta práce, která je nejenom matkou pokroku, ale měla by být i matkou radosti.
A tak si teď představme přicházející večer v místech, které mají onu nepostřehnutelnou sílu pevných lan - svůj domov - kdy uprostřed hliněného svícnu, rozťato geometrickými otvory, se chvěje světlo. Světlo, které ozařuje gotizující tvar ženy a muže v promyšleně úsporné výtvarné stylizaci. A oni ožívají, a když budete tiší, uslyšíte i tep jejich krve. Oni přišli a žijí. V teplém, obrozujícím světle přichází jejich naplnění. Ale i jejich poslání: být s vámi, pozdravit a přivítat vás při vašich návratech. Odpovídat i na vaše nevyslovené otázky. Kdo z nás nepostrádá čas od času ono zvroucnělé ticho, kdo nehledává a nepostrádá místo, kde lze nalézt sebe samotného, klid a pokoj, naději i sílu. A co je nejpodivuhodnější, jejich zdrojem se tak často stává krása malých, drobných, neokázalých předmětů, které žijí kolem nás.
Nehněvejte se, nemohu hovořit právě v této chvíli jinak. Eva Tesařová má onen dar zlidštění hmoty. Vzácnější o to, že každé sebemenší předstírání by ji usvědčilo, protože sama hlína by vám o tom pověděla.
Je možné, vážení přátelé, chodit v obdivu a zajiklé úctě kolem vystavených monumentů. Působí svou dokonalostí, svou přísností a mírou času, který odpočítává jejich hodnoty. Naplňují stránky monografií a stávají se už víc záležitostí učebnic, než zdrojem denní potřeby. Když se však právě v téhle malé výstavní síni podíváte na rozmanitost tvarů, výtvarných nápadů, na krásu hliněné poezie, uvědomíte si, jak je dobře, že existují lidé, kteří dovedou zvládnout svá vidění, svou představu do tvaru nenapodobitelného půvabu, který je určen právě pro ony dny obyčejné, všední a unavené. Pro dny, ve kterých při návratech malá, tichá setkání s postavičkami maminek s robátky, svícny a svícínky, betlémy, miskami, džbánky i ptačími napajedélky v nás vyrovnávají a utišují hladiny hořkých marností ve všedních, odplývajících dnech, stejně tak jako si jindy přinášíme domů radost a potřebujeme se o ni rozdělit, aby ještě víc rozkvetla a zavoněla. V oněch chvílích můžete začít naslouchat vyprávění hlíny, kterou hrnčířský kruh a dvě ruce výtvarné klavíristky změnily v komorní koncert. Je, či není to málo? Na to vám odpoví každý z důkazů, kterými jste právě teď obklopeni.
Snad by bylo dobré, kdybych, jak se sluší na zahájení výstavy, vypočítával také, kolik výstavních síní, kolik parků a náměstí žilo a žije uměním Evy Tesařové. Neudělám to. Protože nelze spočítat onu nekonečnou řadu, která se denně zdraví s jejími maminkami, dětmi, kašnami, kluky a kočkami, keramickými mísami či vázami, podtrženými barvou květin, nebo se k nim denně vrací do míst, které protepluje vroucí slovo: domov. Neudělám to, není to třeba. A trvalo by to příliš, příliš dlouho. To, čím jsme dnes ve Starých Hradech obklopeni, je jenom zdánlivě tiché, jakoby zakleté do mlčení svých podob. Ale ono žije. Žije tak intenzívně, tak po svém a tak s vámi, jestliže zabydlí určená místa ve vaší nejtěsnější denní blízkosti, jestliže se stanou součástí vašeho domova, že se už nikdy s nimi nerozloučíte.
A ti, kdož drželi v prstech keramický šálek s vonící černou kávou, nebo ti, kdož zvedli vypálený pohárek s podivuhodně drsnou glazurou naplněný bílým vínem, který předlouho zachovává jeho správný chlad, dojdou k obdivu výtvarné dovednosti Evy Tesařové po zvlášť přitažlivých cestách.
Řekl jsem už, že i při stvoření světa tu byla hlína. To, co z ni však dokázaly udělat lidské ruce za celá dlouhá staletí, není jenom záležitostí dovedných dlaní a prstů. Je to především záležitost citu i rozumu, řemeslnosti a kumštu ve vzácném souzvuku, v dokonalé harmonii, která musí splývat tak, aby výsledkem byla hliněná krása, hliněná radost, jen zdánlivě křehká a nepatrná, ale veliká ve svém posvěcení, kterým se nás dotkne a v mnohých z nás už navždy pevně zůstane.
A ještě mi dovolte malé vyznání ženě - tvůrci, abych vyslovil to, co už po léta v sobě střádám. Chci poděkovat. Za všechny, kteří mohou Evu Tesařovou vidět u pracovního stolu, či skloněnou nad točícím se kruhem, tak krásně upatlanou od hlíny. Za radost, kterou její hovořící hlína přinesla nejenom do našeho domova, ale i našim blízkým a stala se pevným poutem k dobrotě i dovednosti člověka Evy, její čistoty a lidskosti, tak přesně zobrazené v každém sebenepatrnějším předmětu. A to je, vážení a milí přátelé, převzácné a nepomíjející, stejně jako život, stejně jako hlína.
JAROSLAV ČUBAN (kovářské dílo) 3. 7. - 29. 8.
VLADIMÍR HOLMAN (obrazy a kresby) 29. 11. - 31. 12.
KRONIKA STARÝCH HRADŮ A SEDLIŠTĚ ZA ROK 1980 S PŘÍLOHAMI 24. 5. - 7. 6.
STO LET OCHOTNICKÉHO SPOLKU BOZDĚCH LIBÁŇ 30. 10.