Bohumil Hrabal

Akad. malíř Jan Špála

Když skončila válka, nastupovala generace plná ideálů a důvěry. Otevřely se vysoké školy i školy umělecké. Přišli posluchači od dvaceti do třiceti let, z vesnic i malých měst, a každý si přinesl kousek svého prostředí. Moravský dialekt, předměstské šviháctví dlouhých účesů, měkkou slovenštinu, jihočeské vyzpěvování posledních hlásek. Přišla generace, která ve svém mládí měla za sebou kruté roky nesvobody a utrpení. Proto přicházela s tím větší důvěrou a netrpělivostí. Pamatuji se na první den ve škole, kdy jsme rozechvělí stáli v řadě v ateliéru a náš profesor nám každému podával ruku, která se mu trochu třásla. Byla to chvíle, kdy mnohému z nás začínala krásná ale strastiplná a prací naplněná cesta. Začala doba učednická. Po čase se začala navazovat přátelství. Mně byli sympatičtí Slováci, svým temperamentem i ostrou barevností svých prací. Později jsem také blížeji poznal Jana Špálu, za nímž jsem chtě nechtě viděl gloriolu jeho velkého otce. Začalo naše dlouholeté přátelství. Byl o nějaký ten rok starší, informovanější jak o umění tak i o životě. Stýkali jsme se častěji i mimo školu. Vyprávěl mi samozřejmě o práci svého otce, o jeho zápasu a hledání vlastního výtvarného projevu. Vyprávěl mi, jak s ním chodil do přírody, kde Václav Špála maloval ta jásavá díla české krajiny. Líčil mi zápasy, prohry i vítězství generace zakladatelů našeho moderního malířství. Věděl to dobře, protože už jako malý, velmi vnímavý chlapec o tom často slyšel vyprávět nejen otce, ale i jeho přátele.

V ateliéru se pilně pracovalo. Bylo zde několik individualit, které byly takovými tahouny. Učili jsme se jeden od druhého. Profesor Jan Bauch ve své knize Barvy století píše například o Janu Špálovi: "Měl jsem ve škole i syna velikého českého malíře. Milého čestného chlapce, upovídaného, prudkého v gestech, který dovedl stejně rychle mluvit jako běhat na atletické dráze. Měl jsem ho ve škole rád, patřil k dynamickému tahu školy."

Po absolutoriu každý hledal svoji cestičku. Spolužáci se rozprchli a ti, co zůstali v Praze, se scházívali nebo potkávali jen náhodně. Ale moje přátelství s Honzou trvalo dál. Oba jsme dost těžce zápasili. Oba jsme překonávali řady nezdarů a zklamání. Byla to doba dost nepříznivá a nevyjasněná pro umění i pro ty, kteří se snažili jít po cestách velkých vzorů jak českého tak i světového umění. Tehdy jsme se velmi často scházívali. Jeho optimismus, dynamismus, chuť k práci a k životu byly velkou vzpruhou i pro moji práci. Vždy jsem věděl, že v blízké čtvrti mám přítele a kamaráda, na kterého se mohu spolehnout. Věděl jsem, že tam žije upřímný, čestný člověk, usilující o dobré umění, a navíc který s láskou a citem pečuje o dílo svého otce. Často jsem tam chodil, abych se mohl potěšit tou spoustou obrazů. Jásavé barvy obrazů, prostředí, kde tyto krásy vznikaly a k tomu i jasné stakato hlasu mého kamaráda, který tak zasvěceně o tom všem mluvil. Tam jsem se utvrzoval o správnosti nastoupeného zápasu každého umělce, který musí vést, aby zůstal umělcem. Tam jsem viděl pravdu a ne v tehdejších neslavně proslavených jízdárnách.

Vím, že všichni, kteří Honzu poznali, ho měli rádi, neboť z něho přímo zářila čestnost, upřímnost a úžasná vitalita. Honza měl i mnoho plánů, chtěl maloval obrazy velkých rozměrů. Snad už zde měla začít plná, oproštěná tvorba, tvorba sebevyjádření, uvolnění, začátek díla. Ale najednou vše skočilo. Přišla nenadále jeho smrt. Byl ukončen mladý život člověka - umělce na počátku cesty uskutečňování snů, ideálů, kdy se dovedl již formově vyjádřit, kdy jeho obrazy začínaly dávat radost lidem a ukázaly by i cestu těm mladým adeptům, kteří by pak mohli jít tou vyšlapanější cestičkou za svými sny a tužbami. Skončil život, ale jeho dílo, ač neveliké a neúplné, zůstává. Zůstávají i vzpomínky, láska a úcta k milému kamarádovi.

Nakonec bych chtěl poděkovat Heleně Machkové za starost o dílo Jana Špály, dále pak všem činitelům zde ve Starých Hradech, kteří se zasloužili o tuto vzpomínkovou výstavu, Vám všem, známým, kamarádům a přátelům, kteří budou s láskou vzpomínat na našeho kamaráda Honzu.

akad. malíř Jaroslav Bobek

Milí přátelé,

Já jsem totiž nebyl malíř, ale vodák. Měl jsem vodu strašně rád, skoro jako kdysi dávno Hanálku, ale voda mě nikdy neopustila. Všechny naše vody jsem projezdil a protábořil. V noci na stráži jsem poslouchal šplouchání potoka u Jezírek a Berounku na Ostrově. Potom později, když jsem začal malovat, protože se to ode mne čekalo, maloval jsem nejraději vodu.

Taky jsem nebyl malíř, ale horal, lesník a zlatokop. Dovedl jsem si postavit v divočině střechu nad hlavou a postarat se o sebe, že jsem nezahynul v hlubokém sněhu. I hory jsem proto potom uměl malovat.

Nebyl jsem vůbec malíř, ale filozof. Znal jsem Platona a Aristotela a Karla Marxe, třebaže trochu jinak, po svém. Nejvíc jsem ale obdivoval Tristana Tzaru a Pedra Neubauera. S Dášou Burešovou jsem diskutoval o filozofii dlouho do noci. Potom později, když jsem začal malovat, protože se to ode mne čekalo, maloval jsem Básně kosmické a hvězdy a ty hloubky mezi nimi a smál se tomu, protože jsem věděl, že nikdy nikdo nepochopí to, co jsem sám věděl a prožil: Jasné hvězdy a vedle nich nekonečné hloubky černých děr …

Určitě jsem nebyl malíř, ale přírodopisec. Znal jsem rostliny od maminky a také matika mě po ní strašně bavila. Taky jsem moc pochytil od Edy Skřivana, který mě naučil znát nejen lilie, ale také všechny stromy v okolí Skrej. Nejvíc se mi líbily veliké, osamělé a košaté stromy, jalové svou osamělostí, ale hluboko zakořeněné ve skále a s pohrdlivým šuměním přehlížející to hemžení v údolí. I já jsem se cítil jako takový strom. Potom později, když jsem začal malovat, protože to na mě chtěli, maloval jsem právě takové stromy.

Také jsem nemohl být malíř, protože jsem byl maratónec. To moje malé tajemství znali snad jen Miloš a pár zasvěcenců a přírodou nadaných talentů, jako Honza Pecha … že jsem totiž byl na jedinou věc na světě nemožně nešikovný - a to právě na běhání. Musel jsem naběhat desetkrát tolik kilometrů co jiní, abych to překonal. Když jsem poprvé porazil Miloše v Krčském lese, zdálo se mi, že jsem vyhrál olympiádu. A pak jsem se nakonec dostal i do národních tabulek … sám tomu už nemohu uvěřit. Potom později, když jsem začal malovat, protože se to ode mne čekalo, maloval jsem krajinu z pohledu maratónce - rozmazanou, rudou a modrou, s roztřeseným reflektorem u cíle…

Také jsem nebyl malířem proto, že jsem byl vlastně básníkem. Co já jsem se napsal básniček a nejvíc ze všeho villonovských. Co já jsem napsal sonetů, kupletů a dadských hříček … Pořád jsem si myslel, že bych měl na zdech místo obrazů věšet právě tyhle verše. Ale teď, když vidím ty obrázky na výstavě, jsem spokojen - ty básničky jsou v nich.

A vůbec jsem nemohl být malířem proto, že jsem měl pořád strašně moc práce. Byl jsem plavec, vorař, námořník, také filozof, přírodozpytec, matematik a kunsthistorik. Pro osvěžení jsem si v noci počítal derivace a integrály a ve dne se chodil dívat na mosty a přehrady, které mi stavět rozmluvili. Byl jsem maratónský běžec, zlatokop na bolkovském potoce, básník a zpěvák. Neměl jsem hlas, ale zpíval jsem. Zpíval jsem za války, zpěvem jsem uvítal svobodu a zpíval jsem také v dobách, které byly těžké jako mraky a také jsem zpíval a žertoval, když jsem měl strach.

Nakonec mě přemluvili, abych začal malovat. Maloval jsem sám pro sebe, pro své potěšení a vší silou se vyhýbal stínu svého slavného otce. Tatíček mi nakonec to malování umožnil tím, že se o mě jaksi postaral, ale kdoví, jestli mě tím jenom na mé zákonité cestě nezdržel.

A pak najednou, po strašně dlouhé době porodních bolestí, se mi to začalo dařit. Helenka mi také pomohla. Vyprala desetileté prádlo a umyla patnáctileté nádobí. A já mohl malovat, co jsem chtěl a maloval jsem sám sebe, to co jsem byl. Vodu jsem maloval, Otavu a Berounku a také Lipno. Stromy jsem musel malovat, protože jsem byl lesník a hory, protože jsem sám vyrostl vysoko na skále. Maloval jsem hvězdy a mlhoviny, protože jsem byl filozof. A také jsem maloval louky, květiny a západy slunce, protože jsem byl básník.

A tak jsem snad nakonec přece jenom namaloval hezké obrazy, přestože jsem nebyl malíř.

Honza Špála

Tak, jak by to Honza Špála určitě řekl, napsal a přednesl jeho kamarád

Miloš Svatoň

Sté výročí narození Josefa Hakena

Je to výstava svých způsobem neobvyklá, protože návštěvníci mají vzácnou příležitost uvidět především originální rukopisné materiály, dokumentující život a působení soudruha Hakena. Rozsah výstavní a snaha neopakovat se s dalšími letošními výstavami k tomuto jubileu, nás přivedly k tomu, že je zde především vyjádřen vztah soudruha Hakena k literatuře a k umění. Z exponátů poznáváme např. jeho hluboké přátelství s malířem Františkem Kavánem, s ním se sblížil již jako malý učitel železnické školy. Stejně vřelé přátelství se vytvořilo mezi Hakenem a básníkem Vítězslavem Nezvalem, jak o tom svědčí nejen korespondence, ale i Nezvalovy paměti Z mého života. K dalším jeho blízkým přátelům patřili básník a novinář Antonín Macek, pokrokový nakladatel Otto Girgal i slovenský spisovatel národní umělec Fraňo Král, jehož dílo Haken pomáhal přibližovat i čtenářům v Sovětském svazu. V dokumentech k nám mluví Hakenův hluboký vztah k boji dělnické třídy a jeho vyhraněný postoj k tomuto zápasu, jakož i myšlenky sociální spravedlnosti, které zůstaly platné i dnes, v údobí rozvinuté socialistické společnosti. Jeho pevné politické přesvědčení přivedlo mladého učitele nejprve do řad levého křídla sociální demokracie a v roce 1921 pomáhal jako jeden z nemnoha starších probojovávat vítězství Gottwaldova revolučního křídla strany. Dožil se vítězného Února a nástupu k vybudování naší socialistické společnosti.

Na vystavených archívních materiálech je možno vysledovat i jeho názory pedagogické, názory na důležitost dětské literatury ve výchovném procesu i na nutnost soustavného vzdělávání pracujících. Sám tyto názory nejen teoreticky promýšlel, odborně rozpracovával, ale i prakticky uskutečňoval. Připomeňme si jen jeho slova z dopisu, v němž nadšeně píše o vřelém ohlasu své přednášky o Boženě Němcové, kterou měl v r. 1920 pro jičínské dělnictvo: "Včera jsem přednášel o Němcové v Jičíně. Posluchačstvem byli prostí dělníci a ženy. Nepřipravil jsem si přednášky. Mluvil jsem to, čím přetékala má duše. Kolikrát promyslil jsem už život Němcové! … Mohu říci, že přednášku jsem prožíval. Prosté posluchače jsem přímo magnetizoval, takže nikdo ani nedýchal. A když skončil jsem, bylo nám, jako bychom se probudili ze sna …"

15. zasedání ÚV KSČ opět zdůraznilo nutnost a důležitost ideologické práce na všech úrovních, přineslo nové podněty k ideologické práci mezi nejširšími vrstvami pracujících. Je jistě naším společným přáním, aby i tato výstava připravená pracovníky Památníku národního písemnictví a zdejší Osvětové besedy přispěla nejen k dalšímu hlubšímu poznání života a díla soudruha Josefa Hakena při příležitosti jeho významného jubilea, ale aby byla i naším společným důstojným příspěvkem k oslavám 35 let osvobození naší vlasti, k oslavám 35 let svobodného socialistického Československa, k jehož současnému šťastnému životu přispěl významným podílem i s. Josef Haken.

Dovolte mi, abych poděkoval všem, kteří se podíleli na uspořádání výstavy a prohlásil výstavu za zahájenou.

Josef David, prom. hist.

Akad. malíř Josef Paleček

Paleček je zkrátka příliš takový, jaký je.

Jeho způsob dal by se snad v hantýrce poetiky charakterizovat jako lyrickoepický. Základním kamínkem takového lyrického vyprávění je vždy detail - podrobný a věcný. Když však onen detail osamostatníte, snadno zjistíte, že není jen kresebnou zkratkou přírodní jednotlivosti. Je víc než zajíc, ryba, ptáček nebo kytka. Je to i poetický znak přizpůsobený budoucí metafoře celku. Proto Palečkovy obrazy, obrázky i ilustrace působí tak poeticky. Zároveň se však také dají přečíst jako poctivá próza.

Jako náruživý čtenář obrazů za to Palečkovi velmi děkuji. Postavím se před jeho zahrádku a mohu vyposlechnout, jak zní okrovým dé mol, mohu si však také dosyta prohlížet, jak se tu vine cesta, jak se kulatí kopce a jak tu fičí do daleka včela nebo ptáček.

Ta zahrada či zahrádka, to je Palečkův příznačný motiv snad už od začátku. Na jeho obrazech se vždy vše zaokrouhlovalo a zaoblovalo jako do hnízda. Jako by toužil zdomestikovat vše, čeho se jen dotkne.

A činí to vskutku opravdově.

Je takový pokus, jehož se dopouštějí psychologové na malých dětech. Nechají je namalovat tatínka a maminku a zjišťují pak podle obrázku, jak to chodí u nich doma. Z hlediska psychologů musí být u Palečků všechno v naprostém pořádku. Tak v pořádku, že se Paleček rozhodl přemístit sem celý svět. A tak si dává pod košili zvířata, lidi, kopce i mraky a přenáší je do své zahrádky. V té zahrádce se pak může všechno, spát i lítat na křídlech. Paní Palečková se tu vznáší nad zemí a hraje přitom na housle jako víla. Dcera Veronika se snaží zahrát klavírní nokturno a vůbec nevadí, když sem tam ťukne vedle. Tady totiž vládne tolerance. Myši se smířily s kočkami a psi se zajíci i veverkami. Kopce tu buclatí a mraky mají dolíčky. Ptactvo krouží, motýli se třepetají a včelstva medově bzučí. Občas přejde potichu pěšinou, nebo se jen tak mihne v zátočině teta, strejček, děda s jezevčíkem, babička, já i ty. Všechny nás objímá oblá náruč zahrady, která se stala tím nejpřirozenějším soukromím světa.

A já si myslím, že tohle je na Palečkových obrazech i kresbách to nejdůležitější. Proto mohou být obrazy jako ilustrace a ilustrace jako obrazy, proto mohou být lyrické i prozaické zároveň, proto jim mohou rozumět dospělí i děti.

I já patřím k těm, kteří čím dál tím víc potřebují, aby je Paleček přenesl v záňadří do své zahrady. Naštěstí nás všechny unese. Je silný, neúnavný, řekl bych, že i zarputilý.

A ta zahrádka má tak bytelné základy, že se v ní nic jen tak nesesype ani nezhroutí.

Josef Brukner

Vladimír Holman

Vladimíra Holmana známe jako kantora, jako neúnavného pracovníka v budovatelském úsilí, které je nyní již 15 let zaměřeno na rekonstrukci starohradského zámku, jako veřejného pracovníka a funkcionáře. Nelze však opomenout jeho činnost v dalších úsecích kultury, jako je režírování divadla, hudba, zpěv a zájezdy s dětskými soubory po celé republice. Za působení v Bílé Třemešné získal jeho soubor první místo v celostátní soutěži v recitaci v Ostravě.

Vraťme se však k malování. Otázal jsem se Vladimíra Holmana, kde jsou počátky jeho výtvarné činnosti. Zde je citovaná odpověď: "Novopacké prostředí - vlastní rodiště - bylo vůbec zaměřeno výtvarným směrem, a tak jsem po 14 let žil mezi znamenitými výtvarníky, jako byli např. zasloužilý umělec prof. Karel Štika, akad. malíř prof. Josef Jelínek, zasloužilý umělec sochař Ladislav Zívr a jiní."

V Nové Pace také poprvé vystavoval - byla to účast na krajinské výstavě Podkrkonoší v r. 1947. Po r. 1948 to byly již dvě samostatné výstavy ve Dvoře Králové, kde vystavoval po sto obrazech ze Slovenska v rámci přátelství Čechů a Slováků. Potom následuje řada výstav v Bílé Třemešné, kde Vladimír Holman působil jako učitel 16 let.

Hodně námětů vytěžil také ze svého tříletého působení na Ostravsku. Tyto náměty vystavoval na celostátních soutěžních výstavách a získal 3. cenu v celostátní soutěži Za Ostravsko i řadu čestných uznání.

A zde, na zámku ve Starých Hradech, jste měli sami možnost zhlédnout již řadu jeho samostatných výstav, kde byly náměty ze Slovenska, z Ostravska, z Českého ráje, Českého středohoří, Novopacka, ale také z cest do ciziny - z Bulharska, Jugoslávie, Francie a Německa.

Je to jen stručný výčet z bohatého života tohoto muže, který si dokázal najít potřebný čas pro svou lásku - malování - mezi náročnou prací učitele a veřejnou činností pro společnost.

Aby se člověk stal výtvarníkem, k tomu nestačí jenom talent, i když je to nezbytný předpoklad, ale je to celá řada činitelů, mezi něž především patří velká píle, schopnost vnímat, mimořádný cit pro formu, ale také nesmlouvavost k sobě samému. A zde je další úskalí, o které se roztříštil mnohý, kdo nedokázal pevně držet v rukou kormidlo své obrazotvornosti, anebo se nechtěl poučit od těch, kteří již mistrovsky ovládli řemeslnou stránku výtvarné formy. Jsou to tisíce hodin práce, nespočet čtverečních metrů plochy, kterou pokryla tužka, uhel a barva.

Jsou to také stovky, ba tisíce obrazů, které Vladimír Holman za své umělecké činnosti vytvořil. Tato výstava, kterou autor pojmenoval Z Českého ráje, představuje současnou tvorbu a je vyznáním lásky a obdivu ke krajině, ve které v současnosti žije a tvoří. A tak jako každý umělec na vrcholu své výtvarné zralosti se vrací k námětům ze svých začátků, vrací se i Vladimír Holman k Českému ráji a vkládá do svých děl něco romantického, co se v jeho nitru k tomuto kraji váže. Svědčí o tom tichá lesní zákoutí nebo Zima ve Zlivi. Ale i panorama s Troskami mají romantická ladění a jsou současně barevnou poemou.

V kresbách tužkou se výrazně projevuje osobitost stylu a lehkostí, kterou tyto kresby na nás působí, současně dokazují, že i v této výtvarné disciplině dosáhl Vladimír Holman opravdového mistrovství.

Současná výstava představuje jenom malou část prací z posledního období tvorby. Ateliér je ještě plný prací, které se na tento malý výstavní prostor nevešly. A tak na dalších výstavách budete mít možnost obdivovat ještě mnoho děl, která Vladimír Holman dále tvoří.

Tímto považuji výstavu za zahájenou a děkuji vám za pozornost.

Ivan Wurm

Národní umělec Cyril Bouda

Nahromadí-li se mu víc práce, dává přednost důležitějšímu před méně důležitým, (jeden z jeho přátel musel čekat patnáct let na své exlibris. Ale návrh ke gobelinu Praha byl dodán včas).

Je opatrný na pathetická slova, ale prostě říkává, že slouží lidem. Má radost, že kalendář s reprodukcí jeho Prahy visí na zdech českých domácností. Že jeho okna jsou v největší české katedrále. A jeho gobelin na československém velvyslanectví v Moskvě. Potěší ho výzva k vypracování návrhu na známky pro OSN. Ale ještě víc ho potěší, když na dopis, který píše známým, může nalepit svou známku. Má prostě hrdou a nezapíranou radost umělce ze své práce a nepředstírá licoměrně povznešenost nad tyto pochopitelné lidské radosti.

Nemá však důvěru k velkým slovům. Psát o něm a o jeho práci nebývá proto snadné …

Cyril Bouda se narodil 14. listopadu 1901 na Kladně, za kmotra mu byl Mikoláš Aleš. Jeho umělecká budoucnost mu však byla přisouzena již o pět let dříve, kdy ještě nikdo netušil, že se narodí. 21. XI. 1896 se konala v Nové Pace slavná svatba. Před oltářem stojí ženich Alois Bouda, profesor kreslení, nevěsta Anna Suchardová, malířka a dva svědci, které není třeba blíže představovat - Mikoláš Aleš a bratr nevěstin sochař Stanislav Sucharda. Po maturitě na reálce absolvoval Cyril Bouda Umělecko-průmyslovou školu u prof. Fr. Kysely (1919 - 1923) a Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Maxe Švabinského (1923 - 1926). V letech 1929 až 1935 byl asistentem u prof T. F. Šimona na Akademii výtvarných umění. Od r. 1945 byl profesorem výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Karlovy univerzity v Praze.

Graficky upravil a ilustroval přes 700 knih našich i zahraničních autorů. Mezi ty nejznámější patří Andersenovy pohádky, Vlastní životopis Benvenuta Celliniho, Máchův Máj, Strašidlo cantervillské Oscara Wilda, Gulliverovy cesty Jonathana Swifta, Prévostova Manon Lescaut atd.

Z jeho ateliéru vyšlo přes 1300 grafik různých technik, na 400 olejomaleb, 50 návrhů na poštovní známky, gobeliny, chrámová okna, divadelní výpravy, mozaiky, kreslený film a desítky plakátů.

Roku 1923 vystavoval poprvé v Praze. Od té doby se zúčastnil více než 200 výstav, z toho 50 v zahraničí.

Všichni z dědů a strýců Cyrila Boudy čarovali: štětcem, špachtlí, dlátem, řezbářským nožem. - Ach, tihle Suchardové!

Děd Antonín restauroval oltáře a prodlužoval svatým život o dalších pět set let. Strýcové zdobili v Praze paláce, vyřezávali loutky, stavěli pomníky. A také krášlili radnice, katedrály a jedno nádraží, navrhovali medaile, obnovovali orloje, portrétovali básníky a jejich mecenáše a ve chvíli oddechu se ženili, rozmnožujíce rod o další malíře květin a zdobitele katedrál.

Ve starém rodinném hnízdě, nedaleko krkonošských hor, postavil děd Antonín před osmdesáti lety rodinný dům. Protože šlo o umělce, musel to být dům mimořádný. Zkrátka - renesanční dům (Anno Domini 1896).

Ještě dnes to tam voní sádrou, klihem a lípou. A když ne právě lípou, tedy nějakým jiným vzácným českým dřevem, neboť těm, kteří se sem přes půl století slétávají (i jejich synům a vnukům) - je dřevo nad mramor.

V onom přes osmdesát let starém renesančním domě našel patnáctiletý chlapec svou první parketu. Vyřezal do ní dlátkem dřevořez. Pohled na Krkonoše. Protože to bylo blízko hor a parketa byla dlouhá.

V rodině profesora kreslení bývalo zvykem, že oba hoši, Cyril i starší Jaroslav, obmýšleli v památných dnech narozenin a svátků své rodiče vlastnoručními uměleckými dárky. Tak bylo už v dětství povýšeno umění nad hmotu - tak vznikaly chlapecké cykly a stovky studií tužkou, hrudkou, akvarelem.

Na zdech profesorova příbytku visely obrazy přátel - umělců a také olej slavného kmotra Alše. Současně se slabikářem listovali chlapci v uměleckých časopisech. V matčině pokoji voněly neustále květy a terpentýn. Cílem nedělních vycházek bývaly galerie. Soukromé i nesoukromé.

Večer se četl Erben a Mácha. O prázdninách výlety k řekám, jezerům, do rytířských krajů, na hlásky zřícenin.

Kouzelníci a ježibaby jsou u nás něžně milováni, ba ještě něžněji než první jarní květinky. Patří k našemu dětství. I k dětství našeho národa, neboť pohádka má u nás důkladnou tradici, dík babičkám, která vzpomínajíce svých babiček (a ty opět svých babiček), přenášejí z pokolení na pokolení plné náruče duhových ptáků, loupežníků a princezen. Okouzlení vnuci - pokud k tomu byli umělecky nadáni - dávali se rádi unášet inspirací svých dětských let. Tak nám za ten dlouhý čas - dík hovorným babičkám - vznikla řada uměleckých děl.

A babička našeho malíře byla prý zvláště hovorná.

Jeho žáci o něm říkají: "Jediný profesor, z kterého si nemůžeme dělat legraci. Protože on si ji umí dělat sám, ze sebe i z nás, a líp než my." V tomto klasickém přímo případě mu smysl pro humor usnadňuje život. Žáci ho mají rádi.

Před deseti lety vyšel jeho Kocourkov. Tváře radních pánů sbíral mezi živými. Už mnoho lidí se takhle poznalo. Ti ho zas nemají rádi. Což je klasickou přímo ukázkou, jak smysl pro humor život znesnadňuje …

Adolf Branald

PhDr. Josef V. Scheybal

Z čeho jeho výtvarný projev vychází? Je jistě ovlivněn známostí s Karlem Vikem, vychází dále z Adolfa Kašpara. V podstatě je však nejsilněji inspirován rytinami první poloviny minulého století, tedy dobou, kdy žili největší mistři lidového umění. Patřili mezi ně i málo dnes známí rytci, často samouci, kteří se vyznačovali neobyčejně přesnou kresbou a věrností podání. Do svých listů dovedli vložit to nejlepší, co v nich bylo, a právě tak udrželi souvislost českého umění proti ceněným, ale velmi studeným akademikům, ceněným hlavně proto, že hledali svou inspiraci i své vzory v zahraničí.

Dr. Scheybal převzal od drobných lidových mistrů nejen přesnost zobrazení, ale i stafáž, kterou - právě tak jako oni - užívá jen velmi střídmě. Předmětem Scheybalova zájmu je především lidová architektura, kterou zná jako málokdo u nás. Zajímají ho dřevěné stavby, plné ještě gotických a renesančních prvků, zděné stavby, v nichž dožívá barokní dekor. Zná dobře kamenické práce, v nichž se na lidových stavbách poprvé objevuje empir. A zná nejen díla lidových tesařů, zedníků, kameníků, ale i celou technologii výroby. Ví, co je rudník, nádrh, teslice. Jen tak může přesně reprodukovat detaily staveb skutečně do posledního puntíku. Leckdo by se snad mohl domnívat, že jde o pouhé dokumenty, jenže Scheybal právě dík svým neobyčejným vědomostem dovede své kresby neobyčejně prožít. Z jeho listů přímo cítíme materiál, z něhož jsou objekty jeho zájmu vytvořeny. Scheybal vniká pod povrch věcí, stopuje zde um, fortel a radost jejich tvůrce, tedy to, čemu Číňané říkají jedním slovem tao, a znásobuje toto tao svým vlastním umem, fortelem a radostí. Tak vznikají dokumenty značné výtvarné hodnoty a umělecké ceny, které zachovávají v plné kráse zbytky naší vlastní národní kultury, které pomalu promrháváme a ničíme, protože stále v nás ještě žije staletí infikovaný názor, že jen to, co přišlo z ciziny, tedy hrady, zámky a katedrály jsou osou naší kultury a památkové péče.

Jsem rád, že jsem se znovu sešel se živým výběrem z díla dr. Josefa Scheybala a přeji mu do jeho další práce hodně chuti a hodně úspěchů.

RNDr. Karel Samšiňák, CSc.