Byla jsem překvapena zprávou, že zemřel můj bývalý učitel, pan Oldřich Líman z Libáně. Podle vyprávění vím, že se narodil 3. července 1921 v Lázních Bělohradě a že prožil své mládí u babičky na Dolách, v krásném údolí devíti mlýnů mezi Sedlištěm a Hřmenínem. Vystudoval Raisův učitelský ústav v Jičíně, kde byl jeho spolužákem básník Josef Hiršal. Zúčastnil se i odbojové činnosti. Po válce odešel jako mladý kantor do Děčína, kde učil nejprve na základní škole, pak na průmyslové škole stavební. Jeho obor byla matematika a fyzika.
V roce 1969 se se svými žáky zúčastnil pohřbu Jana Palacha v Praze, a tak byl za to překládán na jiné školy (Odborné učiliště tiskařské, Střední odborné učiliště Československé plavby labsko-oderské). Po odchodu do důchodu se vrátil do kraje svého mládí a ještě řadu let vypomáhal na několika školách v Libáni a v Jičíně.
Byl také vášnivým fotoamatérem, své snímky předvedl na několika výstavách fotoklubu Děčín. Životní síla, pevné životní zásady, optimismus, upřímnost, přátelství a láska ke všemu krásnému v přírodě i v umění byly jeho životním krédem. Rád navštěvoval kulturní pořady v Libáni i na zámku Staré Hrady.
Věděli to i jeho žáci. Když opustil Děčín a přestěhoval se na penzi do Libáně, často ho navštěvovali. Na oslavu jeho 75. narozenin přijel za ním celý malý autobus gratulantů – jeho bývalých žáků. Vzpomínali na školu, na krásné výlety do Krkonoš, Nízkých i Vysokých Tater atd. I já na něho vzpomínám a jsem ráda, že jsem byla jeho žačkou.
Pan učitel Oldřich Líman zemřel 24. února 2004 v Libáni.
Na vysoké přírodní plošině nad vsí kostel uprostřed hřbitova. Pod kostelem několik menších hospodářských stavení a mezi nimi stavení s obytnou chalupou, se stodolou,se zahradou, před okny na východ okrasná část zahrady. V tomto místě prožila většinu života paní Adéla Kykalová. V Bystřici jsme ji znali jako veselé děvče, které se na začátku čtyřicátých let provdalo do Chyjic. Nyní odešla navždy tam, odkud není návratu, po krátké nemoci zemřela v úterý 17. února 2004 ve věku 85 let.
Ještě hodně nám toho chtěla napsat o životě na vsi a podělit se o své zážitky. Prožila dobrý život. Do posledního dne měla velký zájem o knihy a fotografie. Rodinné snímky měla v několika svazcích a ke každé fotografii připsala větu. Na čtení měla nejvíce času v zimním období, kdy ji rodina přesvědčila, že by měla být s nimi v Liberci. Vyprávěla, že mnoho knížek svých oblíbených spisovatelů přečetla za život třikrát i vícekrát. Byli mezi nimi hlavně Karolina Světlá, Alois Jirásek, Božena Němcová, Jindřich Šimon Baar, František Palacký, Karel V. Rais, Václav Beneš Třebízský a další. Jmenovala i autory z jiných zemí. Z básní měla vypsány verše, které se jí obzvláště líbily.
Chtěla nám napsat o Chyjicích, což je dosti dlouhá vesnice, kterou protéká řeka Mrlina. Ta pramení za vsí Leštinou, až do Střevače je z ní říčka, od Střevače potok a teprve k Nymburku řeka, která na sebe dovede v záplavách upozornit. Chyjice tvoří na levé stráni (od Střevače) většinou menší hospodářská stavení obklopená přírodou a zahradami. Je tu opravený kostel sv. Šimona a Judy. Na potoku bývalo několik mlýnů, dole při silnici stojí Boží muka, poblíž je bývalá škola. Na pravé straně jsou již honosnější hospodářská stavení i hospoda, která bývala dříve zároveň i sokolovnou. Dějiny vesnice sahají až do 14. století.
Změnilo se dosti v Chyjicích za ta léta, co zde paní Adéla s manželem a dětmi bydlela. Znala zde všechny obyvatele, pro každého měla vlídné slovo. Byla zaměstnána jako vedoucí prodejny potravin. Viděla, jak odcházejí stařenky a stařečkové, pak došlo na jejího manžela a nyní i na naši paní Adélu. Na jsme pro její temperament staří ani nepozorovali. Nezbývá, než na všechny, kteří už mezi námi nejsou, vzpomínat při modlitbách. A na paní Adélu Kykalovou nejvíce.
Dne 1. listopadu 1947 byla v Bystřici otevřena veřejná mateřská škola pro děti ve věku předškolním od 3 do 6 let. Byla umístěna v budově národní školy. Kromě vlastní výuky se po válce ve školce i očkovalo proti TBC, neštovicím a záškrtu, pojízdné zubní ambulatorium provádělo prohlídky chrupu dětí atd. V následujícím školním roce měla škola již 19 zapsaných žáčků, počet se pak zvyšoval až na 26 ve školním roce 1955/1956. První učitelkou bystřické mateřské školy byla slečna Hedvika Rejmanová z Konecchlumí, po ní Eliška Víchová, Zdeňka Stříbrná-Chaloupská a Marie Matyášová z Jičína. Antonie Švorcová dojížděla ve školním roce 1953/1954 denně na kole ze Štidle, po provdání se jmenovala Šorfová. Ředitel byl společný pro národní i mateřskou školu.
V roce 1955 poprvé zastupovala v bystřické školce paní Jaroslava Ulrychová z Libáně, která se později stala řádnou učitelkou a své působení v Bystřici ukončila v roce 1984 jako ředitelka školy. V roce 1963 nastoupila Květa Beranová, provdaná Křivánková, která tu pak ředitelovala a po 10 letech odešla jako ředitelka školky do Libáně. V roce 1963 zde učila dále M. Maryšková, o rok později Alena Matoušková z Libáně, později Růžena Pourová ze Starého Místa, Marie Hanušová z Libáně, Oldřiška Sedlatá a řada brigádnic a výpomocných učitelek..
Od roku 1961/1962 bylo zavedeno směnové vyučování a začaly vyučovat dvě učitelky. To již škola praskala ve švech, protože od roku 1959 zde existovaly dvě třídy národní školy a v roce 1961 vznikla i školní vývařovna, dotovaná místním JZD. Prvními kuchařkami byly paní M. Cimbálová a pak Vlasta Podzimková z Bystřice. Školnicí byla paní Masáková, po ní do roku 2000 paní Ludmila Bočková.
Ale postupně nastával úbytek dětí a třebaže škola byla počátkem 70. let nákladně opravena, byla roku 1976 uzavřena.
Ve školním roce 1977/1978 byla celá budova adaptována na dvoutřídní mateřskou školu. Práce prováděli hlavně rodiče v akci Z a významně opět pomohlo JZD, které pak v roce 1981 převzalo školu do své péče. Rodiče odpracovali 14 000 brigádnických hodin, celé dílo mělo hodnotu 400 000 Kč. Do Bystřice do dvoutřídní mateřské školy začalo jezdit i mnoho dětí rodičů z mlékárny Jičína a děti z 9 vesnic v okolí (Střevač, Nadslav, Štidla, Batín, Važice, Chyjice, Dolany, Údrnice, Bílsko), od roku 1992 i ze Starého Místa. Celkem navštěvovalo školu až 54 dětí.
Od roku 1978 působila v Bystřici jako učitelka a od roku 1985 jako ředitelka školy paní Eva Novotná z Libáně, o rok později zde nastoupily dlouholeté učitelky Marie Benešová ze Starého Místa (do roku 2003) a Eva Křelinová z Jičína (od roku 1989 ředitelka školy), o další rok později Iva Malá z Bystřice. Kratší dobu zde učily A. Jezdinská, A. Oulehlová, Jaroslava Dlouhá, Dana Pechová, Alexandra Vitíková a další. V kuchyni působily Vlasta Podzimková, Eva Šíbová, Renata Vlková a Jana Dovolová, funkci školnice zastává Jaroslava Bartoňová. 15. srpna 1992 bylo oslaveno sté výročí postavení nové školní budovy v Bystřici.
K mateřské škole patří půlhektarová zahrada se starými stromy, původně součást farské zahrady, dále dvě pískoviště se skluzavkami a prolézačkou, bazén atd. V současné době navštěvuje mateřskou školu v Bystřici 32 dětí.
(pokračování)
Keltové obsadili Jičínsko ve 3. století př.n.l. Přinesli a ve střední Evropě rozšířili mnoho vynálezů, technologicky velmi kvalitní keramiku vyrobenou na rychle rotujícím hrnčířském kruhu, ražbu mincí a používání rádla s předradličkou. Naše dnešní nástroje se od jejich téměř neliší. Nejčastějším nálezem po jejich fyzické přítomnosti jsou kostrové hroby bojovníků. Poslední byl díky okamžitému zastavení orby a ohlášení nálezu odkryt na poli u cesty do Važic v roce 1968. Při záchranném výzkumu byl v obdélné hrobové jámě odkryt kostrový pohřeb 30 – 40 letého muže. K jeho výzbroji patřil železný meč se zbytky pochvy s otisky tkaniny, železný hrot kopí, tři masivní železné kroužky a bronzový náramek.
Další, menší meč pochází z Údrnické Lhoty. Jeho rukojeť má podobu stylizované lidské postavy. Na zlomku zachované pochvy byl rovněž zjištěn otisk tkaniny. Meč byl součástí pohřbu objeveného v místní cihelně roku 1899.
Kostrový hrob byl pravděpodobně zničen i ve Hřmeníně. Pochází z něho náramek s vývalky a pečetítkovými konci. Zlomky hliněných misek a dno hrnce rovněž ze Hřmenína jsou uloženy v libáňské sbírce. Další kostrový hrob byl objeven v Osenicích. Byl bohatý, obsahoval bronzový náramek s plastickým žebrem, bronzový kruh spletený ze dvou drátků, tři další náramky s pečetítkovitými konci, sponu a kroužek.
V Národním muzeu v Praze jsou uloženy bronzové spony a další ozdoby nalezené před rokem 1877 v Libáni. Sedm let předtím byla při stavbě cukrovaru nalezena kostra člověka a koně. Milodary byly dva bronzové kruhy, bronzový náramek s vývalky a spona datovaná do počátku 3. století př. n. l.
Při okraji lesa nedaleko hájenky, severozápadně od Zlivi, byla zjištěna dílna na výrobu švartnových /sapropelitových/ náramků. Kromě keramiky a přeslenů byly sebrány zlomky suroviny a středové vysekané kolečko – výřez z destičky, jež byla obroušena a ohlazena do podoby náramku. Podobná dílna byla objevena i v Bartoušově. K dílně ve Zlivi mohlo patřit i sídliště zjištěné v areálu bývalého zemědělského družstva.
Na rozdíl od severní části Jičínska bylo Libáňsko osídleno i ve starší době římské, tj. v prvních dvou staletích po změně letopočtu. Nadregionální význam mají nálezy římských mincí a bohatý hrob obchodníka ze Zlivi. Výjimečným nálezem byla i nádoba vykopaná v roce 1887 u nového hřbitova v Osenicích. Uvnitř byl nalezen železný hrot kopí a železné pérové nůžky. Podle deformace hrotu lze soudit, že nádoba a její obsah byly součástí pravděpodobně žárového hrobu. Sídliště v tomto období existovalo i v poloze Kálek ve Starých Hradech, v roce 1957 byly v areálu cihelny nalezeny zlomky hliněných nádob. Podobně tomu bylo i v Křešicích, keramika je zachována v archeologické sbírce libáňského muzea.
Jen výjimečně jsou zachovávány nálezy mincí. Na Libáňsku byly ve starší době římské zvlášť početné. Dokládají obchodní kontakty Germánů sídlících tehdy na jihu Jičínska s Podunajím. Stříbrné denáry císaře Antonia Pia (138 – 161 n. l.) a jeho manželky Faustiny ražené ve 2. čtvrtině 2. století n. l. byly nalezeny v Psinicích. Další tam nalezenou mincí byl denár císaře Trebonia Galla /251 – 253 n.l./.
Největší počet mincí však pochází ze Zlivi. Celkem čtyři kusy byly nalezeny před rokem 1932 na poli směrem k Ledkovu. Jejich původní počet byl asi 40 kusů. Osm z nich bylo bronzových. Byly raženy za vlády římských císařů Nera /54 – 68 n.l./, Aureliána /270 – 275 n. l./, Diokleciána /284 – 305 n.l./ a Constanse I. /337 – 350/. Zprávu o dalším nálezu mincí císaře Domitiána /81 – 96 n.l./ z 80. let 1. století n. l. uveřejnil v Jičínských novinách v roce 1922 V. Šťastný. Podezřelým je nález zlomku římské cihly, který byl údajně nalezen u bohatého hrobu ve Zlivi. Obdobné nálezy pocházejí jen z jižní Moravy a jihozápadního Slovenska.
Při archeologickém výzkumu nad břehem a barokním špýcharem ve Střevači byl nalezen soubor zlomků keramiky ze starší doby římské /tj. 1.- 2. století n.l./. Toto sídliště bylo narušeno již v roce 1925.
Nejbohatším archeologickým nálezem Libáňska vůbec byl hrob muže a ženy objevený náhodně ve Zlivi. V poloze Na pískách byla na podzim roku 1885 při orbě narušena komorová hrobka z opukových kamenů. Ohledání místa nálezu proběhlo však až po půl roce na jaře roku 1886. Předtím a potom byl hrob a jeho výbava ničena rabovacími výkopy ziskuchtivých obyvatel Zlivi a okolních vsí. Zpětně se podařilo zrekonstruovat následující situaci. V obdélné hrobce 150 x 170 x 80 cm byl uložen muž a žena, pravděpodobně manželé. Byli zámožní, podle výčtu bronzových nálezů a ozdob z drahých kovů je pravděpodobné, že byli obchodníky. Největší nalezenou nádobou bylo bronzové vědro s rukojetí zakončenou kachními hlavičkami. Dalšími bronzy byla pánev s dutou rukojetí, naběračka a konvice s ouškem ozdobeným na koncích plastickou hlavičkou ženy a muže. Hrob dále obsahoval bronzovou mísu, kování picího rohu, držadlo další pánve s nápisem "papiri felicis" a její ploché dno s rytým geometrickým vzorem, bronzové spony a nůž, další nůž se širokou čepelí, čepel břitvy, dvě přezky, ostruhu, jehlice, závěsek a další drobné předměty. Většina ze zachráněných milodarů byla uložena v Národním muzeu v Praze. Podle výzdoby nádob bylo možné hrob datovat do 1. poloviny 1. století n.l.
V mladší době římské /3.- 4. století/ nebylo Jičínsko osídleno. Snad i proto bylo obsazeno zcela prvními slovanskými obyvateli přišlými z východní Evropy prostorem severně od Karpatského oblouku Moravskou bránou a trasou pozdější Trstěnické stezky.
Prokazatelně nejstarší slovanská keramika tzv. pražského typu byla zjištěna na několika místech v severní části Jičínska spíše ve výšinných polohách. Jih krajiny byl osídlen až ve starší době hradištní /8. století n. l./. Nejstarší sídliště bylo objeveno sběrem keramiky u barokního špýcharu ve Střevači. Nejspíš k němu patřily pohřby pod obdélnou mohylou prokopanou v roce 1936 u Nadslavi. Pod hliněným náspem byly v hrobové jámě odkryty spálené lidské kosti a zlomky keramiky. Plocha pohřbu byla ohraničena dřevěnými trámy, které určily tvar hliněného náspu překrývajícího pohřeb několika jedinců. V úvoze ke Štidlům byla v roce 1891 prokopána další mohyla údajně se žárovým pohřbem a keramikou
pokračování
(pokračování)
Druhá z trojice dívek Františka Fryčová se narodila v Jíkvi roku 1838 jako osmé dítě starších rodičů. Hospodařili tam v domku čp. 71, k němuž bylo při raabizaci ronovského panství roku 1781 přiděleno do dědičného nájmu 6 měřic (1,14 ha) panských polí a 1 měřice louky. Tato tzv. familie stačila stěží uživit početnější rodinu hospodáře, který ještě musel platit vrchnosti roční činži za půdu, dům a robotu ve výši 13 zl. 12 kr. ve stříbře. Za malé hospodářství Fryčovi postupně v letech 1838-1840 zaplatili předchozím držitelům 754 zl. stříbra, přičemž si 200 zl. vypůjčili na hypotéku. Nedlouho před tím žila početná rodina Fryčů v panském ovčíně Na hájích ve Mcelích, kde byl Josef Fryč asi do svých 35 let zaměstnám jako mistr ovčácký. Jeho otec František tam předtím působil rovněž jako polní mistr a v osenickém ovčíně pracoval nejspíše bratr Jan Fryč. Povolání panského ovčáka bylo tehdy dosti vážené a slušně placené. Proto nemůže překvapit, že se Josef Fryč oženil s Barborou, dcerou půlsedláka Vecky z Dětenic. Důvody poměrně předčasného odchodu početné rodiny ze mcelského ovčína do domku v Jíkvi nejsou známy. Mohly přitom působit začínající souchotiny, na které Josef Fryč roku 1852 ve věku 52 let zemřel. Spíše však to způsobilo epidemické onemocnění ovcí a koz, které si roku 1832 v mcelském ovčíně vynutilo likvidaci tisícihlavého stáda. S obnovou jejich chovu se pak nějaký čas vyčkávalo. Fryčovi byli ve Mcelích ještě roku 1835, kdy se jim tam narodilo sedmé dítě, dcera Marie. Františka se narodila již v Jíkvi roku 1838.
I po odchodu do Jíkve Josef Fryč patrně platil ve Mcelích za váženou osobu. O tom svědčí skutečnost, že Františka, narozená již v Jíkvi a příslušná tudíž k faře v Hrubém Jeseníku, byla křtěna ještě ve Mcelích. V matrice je zdůrazněno, že byla pojmenována po sv. Františce Římské. Protože v rodině přežil jen jeden syn jako nositel otcova jména, dostalo se až s Františkou na jméno po dědovi ovčákovi. Zajímavé rovněž bylo obsazení kmotrů. Závazky hlavní kmotry (levans) totiž na sebe brala manželka půlsedláka Maršálka z čp. 17 a druhým kmotrem (testes) se stal konšel a budoucí rychtář Antonín Koch. Levans tehdy přebírala nepsaný morální závazek poskytnout dítěti nezbytnou péči, pokud by ztratilo rodiče.
Když se Fryčům v Jíkvi roku 1840 narodilo ještě deváté dítě, dcera Rozárka, měla při křtu v jesenickém kostele sv. Václava oba kmotry rovněž ze Mcel, a to dceru chalupníka Kubína z čp. 19 a movitého kupce Petrtýla z čp. 75. Oba svou účast potvrdili třemi křížky. K tomu všemu je možno ještě poznamenat, že u polních mistrů neboli panských ovčáků, lidí stěhovavých, zkušených a vnitřně svobodných, se často projevovaly odlišné přístupy k tehdejší státní katolické věrouce. Těmto individuálním samorostům mnohdy nevyhovovaly ani omezené mantinely tehdy tolerovaných evangelických církví. Proto se někdy uchylovali k nepovolených tajným sektám, jako byli např. deisté. Tuto možnost nemáme sice u otce nebo děda malé Františky prokázánu, ale ani vyloučenu. Můžeme ji pouze vzít v úvahu jako jednu z eventualit, které mohly ovlivňovat dětskou psychiku a její projevy. Posuzováno podle úředních matrik, byla početná rodina ovčáka Fryče katolická.
Malé hospodářství nestačilo rodinu uživit a tak si Fryčovi brali ještě na byt podruhy a v nevelkém domku se pak tísnilo i několik rodin. Starší sourozenci se proto museli rychle osamostatnit. Šest let po devátém porodu zemřela v Jíkvi Barbora Fryčová na úbytě ve věku 48 let. Otce trápily nejen souchotiny, ale patrně i ztráta váženého povolání ovčáka. Asi hledal zapomnění v hospodských neřestech, protože nesmlouvavé zápisy v pozemkových knihách dokládají, že v letech 1841-1847 vzrostly dluhy váznoucí na malé nemovitosti z původních 200 na 806 zl. Mezi 9 věřiteli je uváděn nejen mcelský chalupník Říha s 80 zl., ale i chudý kantor Macál s 54 zl. Když zaknihované dluhy překročily kupní cenu hospodářství, jehož byl Fryč pouze dědičným nájemcem, došlo k zákroku vrchnosti jako majitele. Většina dluhů byla uhrazena z prodeje hospodářství jinému držiteli a nemocný vdovec mohl mluvit o štěstí, že mu byl ponechán skrovný výměnek. Zahrnoval příděl obilí, komoru k bydlení a chlívek pro kravku. Pro četné potomky nic nezbylo a tak se starší děti musely při hledání obživy postarat o mladší sourozence. Syn Josef se v Jíkvi živil zedničinou a dcera Anna tam sloužila na statku. Roku 1849 jí brzy po porodu zemřel nemanželský syn Josef. Další dcera Kateřina hledala obživu ve Mcelích. Do její péče se dostala malá Františka. Žily spolu v početné rodině obecního hrobníka Václava Vokála a Doroty rozené Maršálkové ze Mcel čp. 42 v malém domku čp. 49 na návsi hned vedle stavení nevlastních evangelických prarodičů Františky Plaché. Domek byl postaven na pozemku sousedního Koubkova půlstatku čp. 80 a Vokálovi za to museli Koubkovým platit roční úrok 36 kr. a k tomu jim o žních poskytovat 4 dny ruční práce jednou osobou.
Kateřina Fryčová měla ještě za svobodna s jedním ze 3 synů manželů Vokálových Jiřím nemanželského syna Josefa. Teprve 11 měsíců po jeho narození se koncem roku 1848 konala svatba. Nevěstě bylo 21 a ženichovi 26 let. Další syn Vokálových Jan, narozený 1824, se živil krejčovinou. V červenci 1848 se v místním kostele oženil s Annou Lonkovou, nemanželskou dcerou evangelické matky ze Mcel a s manželkou žil rovněž v domku rodičů. Společnou domácnost s nimi sdílela i sestra Anna Vokálová, která měla od září 1849 nemanželský outěžek neboli jako svobodná matka byla v jiném stavu, což byl v té době a zejména na vesnici značný poklesek. Bez ohledu na morálku ale v té době počty nemanželských dětí rostly. Na vině byly bláhové snahy státu omezovat počet nemajetného obyvatelstva byrokratickým komplikováním sňatků mezi chudými v letech 1815-1868. V této době bylo třeba k povolení sňatku složitě prokazovat příslušným vrchnostenským a poté obecním a městským úřadům plnoletost, mravnost, zbožnost, výši příjmů, zdravotní stav, bytové poměry a splnění vojenské povinnosti. Důsledkem těchto omezení byl růst nemanželských svazků i na venkově. V matrikách se to pak projevovalo vyšší frekvencí zápisů nemanželských dětí, což od poloviny století podpořilo i zrušení povinného uvádění otce.
Františka Fryčová byla od svých deseti let devátým členem početné domácnosti Vokálových, k jejímž členům mohli mít kvůli hrobnickému řemeslu a nemanželským vztahům někteří sousedé a osadníci zvláštní vztah. Bez ohledu na příbuzenský poměr si malá Františka musela poskytovanou stravu a byt tvrdě odpracovat jako chůva sestřina dítěte a děvečka pro všechno. Na školu jí přitom mnoho času nezbývalo, a tak byla téměř negramotná. Jako osmé dítě vyčerpané matky asi neměla nejpevnější zdraví, o čemž patrně svědčí méně konkrétní údaj, že byla složité postavy. Na tom se podílela nejspíše též nevhodná strava a pracovní přetěžování.
Trojici dívek uzavírala nejmladší Kateřina Halšová, dcera majetného sedláka z čp. 47 a druhého mcelského radního Jiřího Halše, narozená roku 1840. Ta své starší kamarádky většinou jen napodobovala a doplňovala a v případě sporů někdy vystupovala jako prostředník. Měla prý povahu mírnou, leč soudnou a byla dost energická, protože její otec v obci něco znamenal a doma musela obstát proti třem starším bratrům a jako pomocnice při péči o mladší sestru a bratra.
Vše začalo velice nenápadně jako nevinná dětská hra. Podle starého zápisu měly první vidění Fryčová s Halšovou. Pečovaly společně o tři malá děcka: čtyřletou setru Halšové Annu a ročního bratra Františka a o synovce Fryčové, půldruharočního Josífka. Vše se prý událo ve středu na sv. Prokopa 4. července 1849 kolem 10 hodiny dopolední. Dobový zápis si však poněkud protiřečí, když zároveň tvrdí, že to bylo 9 dnů před svátkem Navštívení P. Marie (2. července). Tím by se datum události měnilo na 23. června.
Pokud tento rozpor pomineme, pak daného dne byly dívky se svěřenými mrňaty v horní části návsi na Stádništi a zabývaly se tam oblíbenou hrou s 5 kamínky, což byla patrně obdoba hliněných kuliček. Tehdy tam ještě nebyly žádné stromy, stála tam stará obecní kůlna pro ruční požární střídačku a šatlavu pro tuláky a opilce. Voda z Předníku tam přitékala do bahnitého požárního rybníčku. Velké prostranství stále sloužilo jako ranní a večerní shromaždiště dobytka před odchodem na společnou pastvu a po příchodu z ní. V nejvyšší památné části, kde se vždy osadníci scházeli, aby od rychtáře či panského drába vyslechli důležité úřední zprávy, obec teprve nedávno postavila kamenná Boží muka na místě starého dřevěného osadního kříže.
Při hře uslyšela Fryčová jakoby za zády tichý hlas, který ji neustále vybízel, aby se s dětmi vydala až za velkou zahradu s rybníkem u statku čp. 18, který tehdy patřil Férům. Doslova říkal: "Dítky, jděte za Férovou zahradu za kostel!" Na tato opuštěná místa u východního okraje hřbitova děti většinou samy nechodily. Dívky překonaly přirozený strach a vydaly se tam i s mrňaty. Dokonce si tam začaly zase hrát s kamínky. Přitom měly obě dívky společné vnuknutí, jako by je tichý hlas za zády vyzýval, aby se vkleče pomodlily k Ježíši jako v kostele třikrát Otčenáš, třikrát Zdrávas Maria a jednou Věřím v Boha.
Při další hře pak uslyšely od zámeckého svahu silnou ránu, jakoby něco těžkého spadlo na podlahu v nedaleké Férově stodole. Když se Halšová ohlédla, spatřila krásnou mladou paní. Vzápětí ji uviděla i Fryčová s dalšími dětmi a společně ji později popsaly následovně: Byla prostřední postavy, podoby dospělé dívky, bílé pleti s růžovými líčky. Měla jasně zelené dlouhé šaty se zástěrkou. Kaštanové vlasy jí zdobila čelenková ozdoba z barevných pentlí, červených růží a bílé shrnuté roušky. Na krku měla červené korálky s mariánským medailonkem tzv. matičkou. Na obou zápěstích měla stejné korálky a na nohou černé lakované střevíce a bílé punčochy s ozdobným vzorem. V pravé ruce držela bílý kapesníček a růženec se zlatým křížkem.
Silná rána a nenadálé objevení neznámé osoby děti natolik vyděsily, že se rozplakaly a Paní (takto je označována i ve starém zápise o vidění) je musela utěšovat. Přitom jim říkala, aby se jí nebály, že není zlá. Při pohledu na růženec v její ruce se prý děti rychle uklidnily a všechna hrůza z nich spadla. Je zajímavé, že toto první vidění údajně měly nejen obě starší dívky, ale reagovali na něj i jejich tři malí svěřenci. Malému Josífkovi dokonce Paní podala nějaký pamlsek, když ji důvěřivě nazval tetou. Malá sestřička Halšové zase doma rodičům žvatlala, že viděla "hrozně krásnou paní". Ta se dětem nepředstavila, modlila se s nimi stejný sled i počet modliteb jako předtím za duše v očistci, poněkud teatrálně se bila v prsa se slovy "Bože buď milostiv mně hříšnici, Pán Bůh s námi a zlé pryč". Pak děti vedla na hřbitov k zádušnímu kříži, který byl roku 1841 postaven na místě, kam byly již roku 1817 uloženy všechny kosti ze zrušené hřbitovní kostnice. Tam se všichni opět modlili za duše v očistci a stejné modlitby ještě děti za doprovodu záhadné Paní prováděly před hřbitovem na příkré stráni nad silnicí a ještě i před farou. Tam se zas u tří kamenů modlily za zakletou duši člověka, pohřbeného prý v těchto místech (roku 1868 zde nechal nový zámecký pán hrabě Filip Boos-Waldeck vystavět kamenný podstavec s železným krucifixem).
Na tomto frekventovaném místě si již dětí všimli lidé, ale nikoho cizího s nimi neviděli. Od fary se děti na přání tajemné Paní vydaly nepohodlným svahem až k místu prvního setkání. Tam se s nimi návštěvnice rozloučila, zavázala je přísným slibem mlčení o sobě a 9 sdělených tajemstvích a vyzvala je, aby se po 9 dnů pětkrát denně v devítičlenné skupině modlily k Bohorodičce na uvedených 4 místech v okolí hřbitova, kostela a fary. Dala jim 9 záhadných kamínků a stejný počet tajemných růží a slíbila přijít za 9 dnů na slavnost Navštívení P. Marie. Devítka zaujímala i v dalším průběhu událostí úlohu magické číslice, vycházející z víry v existenci 9 kůrů andělských a navazujících 9 nebeských (kosmických) sfér v duchu v té době již překonané středověké astrologické a zeměstředné kosmologie. Rovněž v tehdy ještě známých praktikách lidové ochranné a léčebné magie byla devítka oblíbená. Kupříkladu před uhranutím mělo ochránit krávu omývání odvarem z 9 sladkých jabloní a z trávy z 9 mezí ve vodě z 9 studánek. Proti rozšířeným souchotinám měl zase pomáhat věnec uvitý z trávy z 9 mezí. Obdobně nebezpečné oubytě se u dětí zaháněly koupelemi v odvaru z trávy natrhané o půlnoci na 9 hrobech.
Lidová magie byla ještě do konce předminulého století podle výzkumů etnologů významnou součástí venkovské duchovní kultury. Uplatňovala se nejen v rámci lidového léčení lidí i hospodářských zvířat, ale i při mnoha pověrečných praktikách za účelem ochrany stavení, zvířat a úrody nejen před živelnými pohromami, ale i před rozmanitými zlými silami. Magické rituály měly přispívat k zajištění úrody a prosperity, umožňovat předvídání budoucnosti a získání i udržení lásky. Dosti dlouho se na venkově uchovával zvyk sypání zbytků od štědrovečerní večeře a velikonočního oběda na Boží hod pod ovocné stromy na zahradě. Přestože byl provázen křesťanskou modlitbou za úrodu, stále souvisel s vírou v existenci dobrých duchů země a dalších 3 elementárních živlů: vody, vzduchu a ohně. Úcta prokazovaná ovocným stromům a tradiční péče o starobylé památné stromy a mohutné keře černého bezu na dvorech gruntů byla projevem snah o udržení přízně tam přebývajících ochranných duchů země-gnómů. Z duchů dalších elementárních živlů byla obdobná úcta dlouho prokazována vodním nymfám a vílám při jarním (velikonočním) čištění a otevírání pramenů a četných studánek. Obojí totiž bezprostředně podmiňovalo prosperitu zemědělského podnikání, závislého na nevyzpytatelných rozmarech počasí. Obdobný zájem o přízeň ohňových salamandrů však byl již překrýván pojišťováním gruntů, využitím nehořlavé krytiny a zakládáním hasičských spolků. Duchové vzduchu už byli venkovanům prospěšní nejméně, protože čerstvé a zdravé povětří bylo na vesnici samozřejmostí, počínající industrializace to ještě nemohla narušit a k řešení potíží s počasím se nabízely církevní poutě a procesí.
(Pokračování)
4. 4. 1914 se narodil astronom Zdeněk Kopal (rodové kořeny ve Hřmeníně)
7. 4. 1869 se v Dětenicích narodil právnický spisovatel František X. Veselý
9. 4. 1844 se v Dětenicích narodil učitel a hudební skladatel Roman Nejedlý
10. 4. 1914 se narodila kulturní pracovnice Marie Chaloupková z Važic
10. 4. 1914 se narodil odbojář, letec západní armády Jaroslav Nýč z Libáně
12. 4. 1909 se narodil libáňský učitel a kulturní pracovník Vojtěch Španihel
13. 4. 1914 se narodil vlastivědný pracovník Jaroslav Matějů z Bačalek
16. 4. 1894 se narodila ředitelka libáňské školy Kristina Havlová
16. 4. 1994 zemřel libáňský rodák, chemik prof. ing. Jiří Schulmann
17. 4. 1729 zemřel barokní stavitel našeho kraje Filip Spannbrucker
17. 4. 1929 se narodil keramik Václav Černý z Benátek nad Jizerou, přítel Starých Hradů
23. 4. 1979 zemřel rozhlasový redaktor F. K. Zeman, autor pořadů o Libáňsku
24. 4. 1969 zemřel odborný spisovatel ing. Václav Tesař, který působil v Libáni
26. 4. 1974 zemřel libáňský rodák, malíř prof. Vladimír Silovský
27. 4. 1889 se narodil sochař František Bílek, autor Husova pomníku v Libáni
30. 4. 1949 zemřel turistický pracovník Karel Vochoč z Libáně
2. 5. 1919 se narodil truhlář Jan Trnka, významný pracovník při záchraně zámku Staré Hrady
4. 5. 1934 zemřel redaktor jičínského sborníku Náš domov prof. Jaroslav Pažout
5. 5. 1964 zemřel významný hasičský činovník Emil Karpaš, učitel ze Hřmenína
7. 5. 1959 zemřel učitel a hudební skladatel Josef Kadavý z Libáně
8. 5. 1889 se v Údrnicích narodil vlastivědný spisovatel prof. Jan Lamač
8. 5. 1994 zemřel příslušník západní armády JUDr. Vladimír Fikrle, rodově ze Starých Hradů
10. 5. 1969 zemřel malíř Josef Váchal, jehož nábytek byl vystaven ve Starých Hradech
11. 5. 1914 zemřel libáňský rodák, malíř Otto Silovský
11. 5. 1939 se narodila literární historička Milena Vinařová. Psala i o Starých Hradech.
12. 5. 1884 zemřel hudební skladatel Bedřich Smetana, který jezdil do Starých Hradů
16. 5. 1909 se narodil propagátor Starých Hradů, spisovatel František Kožík
23. 5. 1789 se narodil majitel starohradského panství, generál František J. Schlik
24. 5. 1924 zemřel autor hřbitovní kaple v Libáni, architekt Vratislav Pasovský
26. 5. 1864 zemřel osenický farář a národní buditel Václav Beránek
26. 5. 1964 zemřel hudební kritik a znalec Foersterova díla prof. František Pala
27. 5. 1994 zemřel akad. malíř Miloslav Janků. Rád jezdil na Staré Hrady.
28. 5. 1704 zemřel starohradský hejtman Jindřich František Šourek
12. 6. 1994 zemřela recitátorka Julie Charvátová. Několikrát vystupovala ve Starých Hradech.
14. 6. 1899 se narodil Jaromír Kříž, politický vězeň, starosta Sokola v Libáni
15. 6. 1874 zemřel libáňský okresní starosta František Kolovrat-Krakovský
17. 6. 1864 se narodil spisovatel Rudolf Jaroslav Kronbauer. Psal i o Libáňsku.
24. 6. 1814 se narodil libáňský starosta a kronikář PhMr. Josef Kramář
24. 6. 1974 se narodil historik umění prof. Max Dvořák. Působil i v archivu v Kopidlně.
24. 6. 1879 se narodil v Údrnicích Josef Vávra, ředitel školy v Dolním Bousově
30. 6. 1364 zemřel arcibiskup Arnošt z Pardubic, rodově spjatý se Starými Hrady
– Výstavu Adély Brabcové ve Starých Hradech propagovaly Noviny Jičínska 11., 13. a 17. 5., o výstavě Vladimíra Studeného informovaly 27. 5. stejně jako Nové noviny 4. 6.
– Závěrečným zamyšlením se k letošnímu Jivínskému Štefanovi vrátily Prochoroviny č.3/2004
– Na návštěvu Albrechta z Valdštejna ve Starých Hradech upozornily Nové noviny 14. a 21. 5., Noviny Jičínska 11., 13., 15. a 17. 5. a Prochoroviny č.6/2004.
– Účast starohradského pracoviště LA PNP na organizování jičínské konference o Karl Krausovi připomněly Prochoroviny č. 4/2004, Noviny Jičínska 13., 23. a 24. 4. a Nové noviny 16. a 30. 4.
– Pomoc starohradského pracoviště LA PNP projektu jičínského muzea Cestička do školy zaznamenaly Noviny Jičínska 20. 4. a Místní kultura č.6/2004
– Fotografie sedlišťských dětí na výstavě Panenky z půdy ve škole ve Veliši zveřejnily Noviny Jičínska 3. a 4. 6.
– O Foersterových Osenicích a koncertu ve Starých Hradech informovaly Noviny Jičínska 4. 6.
– O práci mikroregionu Mariánská zahrada, v němž jsou sdruženy obce Libáňska a Jičínska z bývalého schlikovského panství, psaly Noviny Jičínska 17. 4. a časopis Mariánská zahrada č.1/2004
– Výsledky voleb do Evropského parlamentu zveřejnily Noviny Jičínska 15. 6. a Nové noviny 18. 6.
– Materiál ke studii o klasickém filologu Karlu Cumpfovi, kterou uveřejnil Zpravodaj Šrámkovy Sobotky č.6/2003, čerpala Hana Kábová také ve starohradském archivu.
– Listy starohradské kroniky pochválily Noviny Jičínska 6. 4., Literární noviny 19. 4. a Česká literatura č.1/2004
– Sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší recenzoval královéhradecký Češtinář č.2 ročníku 2003/2004. Martin Kuba nezapomněl ani na zprávy o LA PNP Staré Hrady.
– Kytici v nás editorky Evy Bílkové vyzvedl Milan Blahynka v časopisu Obrys-Kmen č.17/2004
– Články k 65. narozeninám K. Bílka přinesly Mladá fronta 15. 3., Zpravodaj Šrámkovy Sobotky č.6/2003 a 2/2004 a Noviny Jičínska 27. 3.
– Vzpomínku na naši spolupracovnici prof. Janu Hofmanovou otiskly Noviny Jičínska 22. 4.
– O malíři Františkovi Škodovi psal Josef Pavlík ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky č.6/2003
– Noviny Jičínska informovaly 29. 4. o letních turistických autobusech na Libáňsku, 30. 3. a 5. 4. o zahájení letošní turistické sezóny v této oblasti a 24. 5. o novém turistickém průvodci Kamenný klíč 2004.
– Aktivity Standy Pence (připravovaná socha kozy, vznik Milkovického přírodně společenského kroužku) zajímaly Noviny Jičínska 14. a 21. 4.
– Úspěchy starohradského boxera Tomáše Toboříka představily Noviny Jičínska 1. 4.
16. ročník vlastivědného sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší (Semily 2003, 344 s.) přináší zprávy o činnosti LA PNP Staré Hrady v roce 2002, recenzi sborníku Kytice v nás atd. Je tu i Jiráskův příspěvek o Matici české (s připomínkou sládka Profta ze Starých Hradů a kopidlenského děkana Vacka jako odběratelů Muzejníka; dále uvádí jako zakladatele Matice markvartického faráře Vetešníka, libáňského kaplana Černohouze a další krajany).
Berkovec Jiří: Slavný ouřad učitelský. Kapitoly o kantorech a jejich hudbě. MÚ Příbram 2001, 179 s. Z obálky na nás hledí tvář kopidlenského rodáka Jana Filcíka s housličkami v ruce. V textu se to hemží dalšími našimi – muzikanty a kantory. Je tu bakovský Jiří Ignác Linek, rožďalovický Daniel Milčínský, mlázovičtí Jan Josef a Václav Jiří Dusíkové, kopidlenští Jan Antoš, Jan Nepomuk Filcík a František Hilmar, lomničtí Ferdinand a František Doubravští, bělský Kryšpín Josef Taške, pasecký Věnceslav Metelka atd. O všech krátké medailónky a mnoho doprovodného materiálu o kantorské hudební tradici 18. a 19. století.
Kopidlenské listy začaly svůj 9. ročník v nové podobě jako čtvrtletník, který chce věnovat větší pozornost nejen soudobému dění ve městě a okolí, ale i historii a kultuře. Časopis řídí redakční rada ve složení Jana Minářová, Roman Novák, Jarmila Nováková a Oldřich Suchoradský. l. číslo přináší mj. počátek článku o historii Kopidlenska, článek o hudebníkovi Josefu Antonínu Štěpánovi (1726-1797) a pokračování historické povídky Václava Antonína Crhy Kalich krve.
Libáňské noviny č.31 z dubna 2004 změnily formát na poloviční (A5). Přinášejí pokračování seriálu Z libáňské kroniky (léta 1918 – 1922), článek ke 120. výročí vzniku ochotnického spolku Bozděch a informaci o Foersterových dnech 2004 (všechny příspěvky od J. Stránského), kronikář J. Kůta seznámil čtenáře s počasím v obci za rok 2003, J. Bittman si zavzpomínal na výlet do Libáně, velikonoční svátky připomněl zamyšlením P. A. Števica a básní J. Tobiáš a je zde i několik zpráv ze školy, z knihovny, ze sportu a ze současného života obce.
ČAS v roce 2003. Ročenka České archivní společnosti. Praha 2004, 240 s. Najdeme zde i příspěvek Karola Bílka Kterak v archivu strašení se odbývá (o zámeckém strašidlu Buchalovi a nočních prohlídkách starohradského zámku) a obsáhlý dodatek k Biografickému slovníku archivářů českých zemí.
Hlaváček Boris: Křížová cesta Vladimíra Komárka. ASA Praha, b.d. Dobrý nápad, ne tak dobrý dojem po přečtení a prohlédnutí. Zakoupíte obal (z mizerného papíru), z něhož na vás po otevření pohlédne milá tvář Komárkova a konecchlumský kostel. Z jedné strany je vložena ve dvou pásech barevně reprodukovaná celá křížová cesta, v druhé části je pětijazyčná brožurka Borise Hlaváčka. Český text obsahuje stránečku o malíři, přes dvě stránky obecného poučení o tom, co je křížová cesta, odstavec o obci Konecchlumí, tři odstavečky o kostele – a dost, nepočítáme-li na zadní straně zastrčenou fotografii V. Komárka s chotí nad třemi řádky... Ani slůvko o grafické podobě Komárkovy křížové cesty, o tom, proč je tento cyklus umístěn právě v Konecchlumí, jak se o něj zasloužil Michal Ščigol, Jaromír Gottlieb, Miloš Starý a další. Škoda.
Koldinská Marie: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Cesta intelektuála k popravišti. (Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2004, 576 stran textu a 32 stran barevných příloh). Nádherně vypravená monografie věnovaná životu a dílu šlechtice, který patřil i našemu kraji. Autorka využila snad všech dostupných pramenů i početné literatury, vlastní text má ještě 1492 poznámek (a další pod čarou), seznam použitých pramenů a literatury zabírá 23 stran, je zde na 50 barevných a 160 černobílých obrazových příloh, nechybí seznam zkratek a rejstříky, z nichž jmenný rejstřík zachycuje i literární postavy.
Naše čtenáře bude jistě zajímat, že v díle najdeme i osobnosti ze zdejšího kraje. Např. Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova a jeho manželka Johanka Kaplířová ze Sulevic, Vilém z Lobkovic (kmotr Harantova syna, kterážto skutečnost je zmíněna čtyřikrát), Heřman Černín z Chudenic, Jan Stráník z Kopidlna na Studenci, Jindřich Schlik, Jindřich Matyáš Thurn, Albrecht z Valdštejna). Zvláště obě velké cesty Harantovy – s Černínem do Svaté země a s Pruskovským do Španělska – jsou podrobně popsány.
A připomínky? Rejstříky téměř neobsahují jména z poznámek a ze seznamu pramenů a literatury. Škoda také, že (asi počítač) zamíchal s čísly stránek v rejstříkách, takže jsou obtížně použitelné. Chybí v nich i jména z popisků z obrázkům a některá jména vypadla úplně (např. i Staré Hrady v místním rejstříku). Dále není jasné, proč je část poznámek vzadu a část pod čarou. V celé knize není jedinkrát vzpomenuto Kožíkovo převyprávění Harantova cestopisu do Svaté země pro mládež z roku 1988, třebaže jiná literární a dramatická zpracování Harantova života a díla jsou zaznamenána a rozebrána. Autorka mohla přidat i pasáž o Harantově zobrazení ve výtvarném umění. Překlepy a další chyby se skoro nevyskytují (výjimkou je rozdílné psaní Boleslavští bratří x Boleslavští Bratří).
Celkově však lze autorku, grafika i nakladatele a tiskárnu jen a jen pochválit.
Český ráj 2004. Vydaly město Turnov, Mikroregion Český ráj a Sdružení Český ráj. Dvacetistránkový přehled turistických, kulturních a sportovních možností v letošní turistické sezóně je letos doprovázen kresbami Barbory Kyškové, fotografiemi, mapkou a pohádkovým putováním za pověstmi Českého ráje. Hlavní pozornost je věnována trasám letních turistických autobusů, které vedou poprvé i na Libáňsko. Nechybí ani abecední přehled hlavních míst oblasti se základními údaji pro turisty. Bohužel některé texty jsou neobratně stylizovány (Libáňská borovička – památná borovice pod vrcholem Libáň) nebo opakují nesmysly z turistických průvodců (u Veliše je mauzoleum rodu Šporků, Sobotka se poprvé připomíná roku 1287, Antonín Marek se narodil 1783, ve Starých Hradech u vchodu do kostela je náhrobek Jiříka Pruskovského). Škoda také, že některé obce chybí (Libuň, Valdice, Samšina), že v soupisu koupališť není Libáň či Pelíšek v Prachovských skalách
Briefe an Therese, tak se jmenuje obsáhlá edice dopisů Františka Palackého své nevěstě a pozdější ženě, kterou připravil Jiří Kořalka (Thelem Drážďany 2003, 624 s.). Editor připomíná i spolupráci se starohradským pracovištěm LA PNP.
Biografický slovník českých zemí. 1.sešit – A. Historický ústav AV ČR v nakladatelství Libri Praha 2004, 156 s. První sešit dlouho očekávaného díla přináší základní údaje o nejvýznamnějších osobnostech spjatých s českými zeměmi od písmene A. Z našeho kraje tu jsou např. Arnošt z Pardubic, herec Jiří Adamíra, spisovatelé manželé Věra a Zdeněk Adlovi, dolnobousovský rodák Ludvík Aust, kopidlenský učitel Jan Antoš. Každé heslo obsahuje stručné či obsáhlejší údaje o životě a díle, záznamy o hlavních dílech autora i bibliografické podklady o něm. Nechybí údaje o uložení písemných pozůstalostí jednotlivých autorů (řada z nich je v LA PNP). Bohužel některé jsou již zastaralé (Staré Hrady již více než 10 let nejsou součástí Libáně – s.124, také Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše již dlouho neexistuje – s.58), jiné chybí (např. není uvedeno, že literární pozůstalosti Vladimíra Adámka a Karla Slavoje Amerlinga jsou v LA PNP), další možná předběhly dobu (literární pozůstalost Věry Adlové dosud v LA PNP není). Výběr osobností byl proveden vcelku zodpovědně (snad mohl být zařazen i básník Stanislav Augusta). Někde mohly být přesnější formulace (Jan Arnold "vystudoval střední školu v Mladé Boleslavi" – lépe mohlo znít, že vystudoval piaristické gymnázium.) Také abecední řazení vyvolá jistě rozporuplné názory: např. proč je Arnošt z Pardubic řazen podle křestního jména pod A a Matyáš z Arrasu je pod A podle příjmení (stejně nás odkaz upozorňuje, že Albrecht z Valdštejna bude pod V). Jako celek si však dílo zaslouží uznání a lze si přát, aby další sešity rychle následovaly.
Kamenný klíč 2004. Další vydání oblíbeného průvodce z Příbrami má aktualizované údaje pro tento rok i o Dětenicích a Starých Hradech.
Kniha a národ 1939 – 1945. (Paseka Praha a Litomyšl 2004, 383 s.). Péčí Aleše Zacha vyšel rekonstruovaný nevydaný pamětní sborník z roku 1947, který připravoval Václav Poláček. Podklady nalezl editor i v LA PNP ve Starých Hradech.
Kubátová Marie: Jak roztancovat babičky (Sláfka Praha 2004, 216 s.). Spisovatelka Marie Kubátová darovala Starým Hradům již řadu povídek, věnovaných Smilu Flaškovi a jeho erbu, zednické lžíci pana Joukla atd. V této nové knížce najdeme obsáhlý příběh Rytíř cuckovýho království, který je situován do zdejšího archivu a přibližuje osobnost vrchlabského knihkupce a nakladatele Josefa Krbala. Snad můžeme čtenářům prozradit, že paní Kubátová již píše další povídku – tentokráte o spisovatelce Leontině Mašínové.
Velké množství turistických průvodců a map našeho kraje obohatily v poslední době mapa Klubu Čtyřlístek Poštovní spořitelny s obrázkem Starých Hradů a mapa Turistická známková místa 2004, která zachycuje i seznam míst, kde se prodávají turistické známky, k 30. 6. 2004.
Řadu nových propagačních materiálů jsme nalezli na prahu letošní turistické sezóny. Vydal je mikroregion Rozhraní (plakát kulturních akcí a fotografií ze všech obcí), nakladatelství Forza Brno (panoramatická mapa Českého ráje s upozorněním na Staré Hrady a Střevač), Sdružení obcí Český ráj (plakát Českého ráje s fotografiemi hradů, materiály k putování za pověstmi Českého ráje, plakát turistických autobusů) atd. Někde však vázne distribuce těchto pěkných tiskovin.
Mariánská zahrada je (citujeme ze stejnojmenného časopisu) území ležící zhruba mezi Ostružnem a Kopidlnem, Batínem a Slatinami, s rozlohou bezmála sto kilometrů čtverečních, kde hrabě František Josef Schlik (1656-1741) započal důmyslnou výstavbu a výsadbu propojující důležitá místa v krajině krajinnými liniemi, alejemi, průseky v lesích, ale také souvislostmi mezi architekturou a významy nově založených staveb. Průseky zarostly, aleje jsou vykáceny, kaple Lorety stojí v izolaci nezušlechťovaného porostu, z celého díla zbylo dnes jen torzo, které si málokdo uvědomuje.
Mariánská zahrada je však i svazek obcí, které se letos v tomto území spojily ve snaze navázat na kulturní dědictví místa a postupně obnovit prvky zapomenuté barokní komponované krajiny. Ve druhém významu je Mariánská zahrada tedy právnická osoba, subjekt, jehož nejdůležitějším úsilím je péče o rozvoj území a jeho kvalitu. Mezi zatím 15 obcemi jsou členy i Kopidlno, Chyjice, Údrnice, Sedliště, Střevač atd. Jedná se o spolupráci s mikroregionem Rozhraní, začal vycházet časopis Mariánská zahrada, připravují se první společné projekty.
5 pracovníků Státního okresního archivu Semily navštívilo 4. června 2004 Staré Hrady. Prohlédli si zámek a důkladně se seznámili s prací literárního archivu PNP.
Turistické prázdninové autobusy v oblasti Českého ráje směřují letos poprvé i na Libáňsko. Je to trasa č.7 z Lomnice nad Popelkou přes Jičín do Dětenic a č.8 z Kopidlna přes Libáň do Sobotky. Obě trasy jsou v provozu o sobotách, nedělích a svátcích od 3. července do 29. srpna 2004. Podrobné jízdní řády jsou v celé oblasti vyvěšeny.
Pekařova společnost Českého ráje chystá na příští rok vědeckou konferenci věnovanou 80. výročí vzniku literárního sborníku Sever a východ a spisovatelům – ruralistům. Patří k nim i Josef Knap, Jan Knob, František Křelina, Václav Prokůpek a další autoři našeho kraje, jejichž písemnosti jsou uloženy ve Starých Hradech.
Vědecká konference věnovaná 130. výročí narození jičínského rodáka, významného rakouského spisovatele, dramatika a novináře Karl Krause, se konala ve dnech 21. – 23. 4. 2004 za mezinárodní účasti v Jičíně. Spolupořadatelem této významné akce byl i Památník národního písemnictví, jeden referát přednesla PhDr. Eva Bílková ze starohradského pracoviště LA PNP.
Strana pro otevřenou společnost kandidovala do evropského parlamentu i studentku Evu Bílkovou ze Sedlišť. Na dalších kandidátkách jsme nikoho z Libáňska nenalezli.
Pod heslem Paroháči všech zemí, spojte se se konalo ve dnech 28. – 29. května 2004 v Semilech první setkání měst a obcí České republiky, Polska a Německa, které mají ve svém znaku jelena nebo paroží. Zúčastnila se i Libáň, kterou reprezentovala dechová hudba Václava Kyziváta. Výstavu k tomuto setkání s hezkým katalogem, který představil všechny zúčastněné obce, připravil Státní okresní archiv Semily.
Sjezd spolužáků z libáňské školy, narozených roku 1924, se konal ve Starých Hradech 19. června 2004. Věříme, že se vydařil a že příště přineseme podrobnější zprávu.
Známý výtvarník Pavel Vavřík, náš spolupracovník, vystavoval své akvarely a perokresby ve dnech 1. 5. – 21. 6. 2004 ve výstavní síni státního hradu a zámku v Jindřichově Hradci.
Letošní jičínský Pochod Českým rájem za Rumcajsem vedl 27. března svou nejdelší padesátikilometrovou trasu přes Staré Hrady. Projížděli tudy i cyklisté.
Jedním z prvních letošních návštěvníků Starých Hradů byl 28. března přední český politik Jiří Dienstbier s chotí Jiřinou.
Libáňský hudební máj proběhl letos ve dnech 15. 5. – 5. 6. Představili se zde mj. pěvec Ivan Kusnjer, klavíristka Barbora Císařovská, Kubelíkovo trio a Spirituál kvintet. Dramaturgem festivalu a autorem společného tištěného programu byl Zdeněk Vokurka.
V Dětenicích se 17. 6. sešli v tanečním sále zámku starostové Královéhradeckého kraje, aby se na celodenním semináři seznámili s možnostmi čerpání fondů ze zdrojů Evropské unie. Setkání inicioval libáňský starosta Jan Šesták. Byl přítomen i krajský hejtman ing. Pavel Bradík.
Paní Marie Tomášová z Mladé Boleslavi věnovala starohradské zámecké galerii svou krásnou koláž. Děkujeme!
Mladý rybář Václav Plíšek ze Starých Hradů (nyní žijící v Sobotce) navštívil na přelomu letošního dubna a května Španělsko a v Mepinenze na tamním jezeře se mu podařil kapitální úlovek: na návnadu kapra chytil dva sumce. Jeden byl dlouhý 210 cm a vážil téměř 70 kg, druhý o délce 195 cm vážil 48 kg. Toho mohutnějšího vidíte na snímku se spokojeným lovcem.
Sbor dobrovolných hasičů v Sedlištích provedl v sobotu 17. dubna 2004 sběr železného šrotu.
Zástupci obcí sdružených v Mikroregionu Mariánská zahrada projednali na schůzi 9. 6. stanovy tohoto sdružení obcí.
Michal Malátný ze skupiny Chinaski besedoval v České televizi 19. června s Miroslavem Donutilem a Petrem Jandou. Zavzpomínal i na své začátky, kdy hrávali ve Starých Hradech.
Volby do Evropského parlamentu proběhly 11. a 12. 6. na Libáňsku s obdobnými výsledky jako v celém státě. V Bystřici, Dětenicích, Kopidlně, Libáni. Sedlištích, Starých Hradech a v Údrnicích vyhrála ODS, na Bačalkách, v Markvarticích, v Rokytňanech a na Zelenecké Lhotě KSČM, ve Střevači Nezávislí (Vladimír Železný).
Okrsková hasičská soutěž skončila 8. května 2004 v Psinicích vítězstvím mužů z Kopidlna a žen ze Zelenecké Lhoty. Na druhých místech se umístili muži z Běchar a ženy z Bystřice. bronzové stupínky obsadili muži ze Sobotky a ženy z Libáně. Celkově čtvrtí muži ze Psinic se stali přeborníky okrsku, následováni družstvy Libáň I, Zelenecká Lhota, Staré Hrady, Sedliště, Kozodírky, Brodek, Křešice a Libáň II.
Lidové zvyky se stále udržují i v našem kraji. 30. dubna se rozhořelo mnoho hranic. Pálení čarodějnic si většinou vzala na starost mládež nebo členové hasičských sborů. Tak tomu bylo i ve Starých Hradech za Holmanovými a v Sedlištích na Vrchách. Dobrá nálada vydržela při doneseném občerstvení dlouho do noci. Také májky dosud staví mnozí mládenci svým děvčatům o prvomájové noci a zdobí je pentlemi. Kéž by tyto dávné zvyky vydržely.
Rozkopané Staré Hrady, Libáň i další obce prozrazují, že rychlým tempem pokračuje plynofikace. Navíc Správa a údržba silnic provedla v květnu opravu trasy od Starého Místa do Libáně – největší díry byly vyfrézovány a zality obálečkou.
Sňatky: 24. dubna 2004 byli v zámecké obřadní síni ve Starých Hradech oddáni slečna Markéta Svobodová ze Sedlišť a pan Zdeněk Beránek z Domousnic. 29. května 2004 byli v obřadní síni na zámku Nové Hrady oddáni věrná příznivkyně a častá návštěvnice starohradského archivu slečna Simona Kopecká a pan David Švingr. Blahopřejeme!
Blahopřejeme přátelům Starých Hradů: Osmdesátiny oslavil 5. 6. americký historik Stanley B. Winters. 95. narozeniny oslavili 6. 5. prof. Jaroslav Brodský z Jičína a 26. 6. akad. malíř Bohuslav Tůma z Hořic. Nejmladšími sedmdesátníky se stali 15. 4. herec pan Josef Somr, 5. 5. akad. malíř Jiří Bouda a 30. 6. hudební publicista a dramaturg Foerstrovských dní v Libáni pan Zdeněk Vokurka. 65 let se dožil 9. 6. akad. architekt Zdeněk Šindlar a 13. 6. naše spolupracovnice, paní učitelka Irena Škodová z Libáně. 35. narozeniny oslavil historik Martin Štindl. Blahopřejeme!
Blahopřejeme jménem rodiny mladoboleslavskému Starohraďákovi Františku Horňákovi, který se 8. 6. dožil 70 let – a také jeho dceři Mirce Novotné-Horňákové, která ve stejný den oslavila padesátiny! Tak hodně zdraví a spokojenosti do dalších let!
Naši jubilanti: 92 let se dožila 17. 4. paní Růžena Svobodová ze Starých Hradů. 75 let bylo 21. 5. paní Lidmile Gärtnerové ze Starých Hradů. 65 let se dožil 15. 4. pan František Svoboda ze Starých Hradů. 55 let oslavili 2. 4. bývalá libáňská starostka, rodačka ze Sedlišť, sochařka paní Milada Zubatá, 24. 4. sedlišťská rodačka paní Jaroslava Otýpková z Jičína, 2. 5. pan Miroslav Tobořík ze Starých Hradů a 8. 6. sedlišťský starosta pan Bohumil Císař. Blahopřejeme!
Hrabě Jindřich Schlik, emeritní kníže velkopřevor řádu maltézských rytířů českého velkopřevorství v Praze a komtur řádu v Mailbergu, zemřel 30. dubna 2004 ve věku 88 let. Byl pohřben dne 7. května 2004 do rodinné hrobky ve Veliši.
MUDr. Marie Kafková ze Sobotky zemřela 25. května 2004, krátce po svých 95. narozeninách. Tato oblíbená dětská lékařka působila i na Libáňsku, kde měla hodně přátel. Rozloučili jsme se s ní 29. května 2004 v soboteckém chrámu sv. Maří Magdaleny.
Paní Zuzana Švabinská-Vejrychová zemřela v Praze 4. června 2004 ve věku 92 let. Patřila k přátelům a obdivovatelům Starých Hradů, uspořádala zde krásnou výstavu grafiky Maxe Švabinského z Českého ráje a Polabí v březnu 1977 s nezapomenutelnou besedou v plném krbovém sále. Budeme vzpomínat.
Radek Kyzivát z Libáně zemřel 18. dubna 2004 ve věku 36 let. Tato smutná zpráva se rozlétla celým Jičínskem a Libáňskem a vyvolala úžas všech, kteří ho znali. Výborný sportovec, od mládí reprezentant naší republiky v judu a mnohonásobný přeborník republiky v tomto náročném sportu, zároveň výtečný fotbalista a kapitán úspěšného libáňského družstva, podlehl v boji se zákeřnou nemocí. My mu můžeme už jen poděkovat za vzornou reprezentaci a propagaci Libáňska – ale také za brigádnickou pomoc při obnově starohradského zámku, do níž se zapojil podle vzoru svého dědečka, babičky, strýce, otce, sestry a dalších příbuzných.
Úmrtí: 30. 3. zemřela paní Jitka Lachmanová ze Starých Hradů. 12. 4. zemřel ve věku 66 let náš věrný čtenář, pan Jaroslav Štolovský z Lysé nad Labem, rodák z Kozodírek. 28. 4. zemřela ve věku 67 let paní Věra Podhajská, roz. Plíšková, naše dlouholetá odběratelka z Bačalek. 14.5. zemřel ve věku 91 let pan Jaroslav Švihovec ze Starých Hradů. 9.6. zemřela ve věku 82 let naše dlouholetá čtenářka PhDr. Věra Kopalová z Jičína.
Letní období zahájí výstavy dvou přátel Starých Hradů ze severních Čech: ve dnech 13. 6. – 11. 7. představí Jiří Tobiáš v arkádách své fotografie (zároveň bude křest jeho nové knížky a koncert), od 26. 6. do 22. 7. uvidíme v gotice obrazy Václava Pokorného. V arkádách pak bude následovat od 13. 7. do 30. 7. expozice obrazů Evy Bachraté-Linhartové z Bratislavy. Další výstavy již budou souviset s letním hudebně literárním festivalem (Ludvík Kundera v arkádách od 31. 7., v gotice od 21. 6. keramika Heleny Peškové v přízemí, od 24. 7. obrazy Evy Hnykové a Milivoje Husáka v 1. patře). Letní program pak zakončí výstava obrazů Heleny Kuželové v gotice (28. 8. – 23. 9.) a kolekce fotografií Tomáše Vejvody v arkádách (11. 9. – 7. 10.).
3. července se uskuteční ve 14 hodin posvěcení restaurované Kalvárie v Sedlištích.