Věčné návraty! Čas, ten neúprosný i neúnavný poutník letí do nedozírných končin a s sebou odnáší i léta našeho života. Zestříbřily skráně i vlas, vytratila se mladická bujarost a nenápadně se přikradlo stáří. Chůze již není tak lehká, jak bývala, oči jsou unavené, přidružily se zdravotní problémy a paměť již někdy pořádně vynechává. Ale kupodivu, to co člověk prožil v mládí, to se jen tak nezapomíná. Při pročítání našich Listů se navracejí vzpomínky, ledacos se jasně vybavuje a zdá se, jako by to bylo před krátkým časem anebo teprve včera.

A tak vzpomínám na všecky ty, kteří byli součástí mého života v dětství a z nichž již přemnozí odpočívají na starohradském nebo jiném hřbitůvku. Když při různých příležitostech navštívím tato místa, připomínám si jména, která mi již vymizela z paměti. Z letopočtu se dovídám, kolikže je tomu let, co ten nebo ta nejsou mezi námi. Mnohé jsem znal, i jejich život, radost a žal.

Nemohu zapomenout na dění, které na malé vesnici probíhalo, na starosti i strasti jejích obyvatel, na společenský život – svatby, slavnosti, úmrtí. Nelze zapomenout na hezkou krajinu, která vesnici obklopuje, na překrásné listnaté lesy, na koberec bledulí, které zde kvetou zjara, na plejádu vzácných lilií zlatohlavých a lýkovců i dalších květin, které se tu hojně vyskytují.Bohatá fauna na polích, lukách, v lesích i v mokřadech jen podtrhuje krásu krajiny.

S hlubokou úctou vzpomínám na pana Jana Linharta, bývalého starostu obce, moudrého člověka a muzikanta, který byl mým prvním učitelem hry na housle a který mne svým laskavým přístupem zcela pro hudbu získal. Na pana Václava Kyziváta, vynikajícího všestranně vzdělaného muzikanta, který povznesl na vysokou uměleckou úroveň libáňskou dechovou hudbu a který nezištně vychoval pro svou kapelu mnoho mladých hudebníků a připravil je na profesionální dráhu. Na přítele Václava Jílka, který mi byl strážným andělem při mých prvních cestách do bystřické školy. Na jeho milou maminku, mou tetu, na kmotřičku Linhartovou a její dcery, na Beránkovy, Rejhovy, Linhartovy, Svobodovy, Brožkovy, Plíškovy, Vackovy a další. Dům od domu, z kopce dolů a zase naopak. Na bystřickou a libáňskou školu, na spoustu spolužáků a spolužaček, jejichž jména již zapomínám.

Ale nelze zapomenout na to, že před pouhými pětašedesáti lety se u Plíšků mlátilo obilí za pomoci žentouru, který byl uváděn do pohybu volským potahem. Je až neuvěřitelné, jakou úroveň dosáhl technický pokrok za těch několik málo let od zmiňované události!.

Ve vzpomínkách si připomínám doteky svých dlaní na borce staletých lesních velikánů – dubu, habru, lípy, borovičky, kteří zde od pradávna zkrášlují okolní krajinu a provokují lidskou závist i zvídavost nad jejich věkem, který je pro lidstvo nedosažitelný. Mohutná těla vzbuzují úctu i obdiv za to, že dokázala stovky let tak úspěšně vzdorovat na svých osamělých postech nespoutaným živlům přírody. Vzpomínám na říčku Bystřičku, kterou jsme při cestách do školy i ze školy přeskakovali, v zimě se po ní klouzali a v létě v ní chytali ryby. I na to, jak dokázala být zlá a divoká při jarním tání. Na klukovské výpravy za třešněmi na Hora a jiná dobrodružství. Na starohradský zámek jak zle vypadal, když jsme jako děti chodily kolem něho do libáňské školy a jak vypadá dnes po svém zázračném vzkříšení.

Je toho mnoho, co se mi vybavuje v paměti a co mi přináší potěšení i smutek. Však už je mi také pár pátků, jak říkával táta. Proto se vůbec nestydím za to, že tak mnoho a rád vzpomínám. Vždyť v Sedlištích na Libáňsku je můj domov, má láska i můj rodný dům v těsném sousedství překrásného lesa Pod dubem, který mne od nejútlejšího dětství konejšil svou ševelivou písní do spánku a svou nevšední krásou okouzloval. I zpěvem jeho ptačích obyvatelů. Vím, že tam patřím už i proto, že na tom kopečku mezi Sedlištěmi a Starými Hrady spí svůj věčný sen děda Jan, strýc Toník a táta s mámou.

Určitě se vrátím, protože nadešel čas vzpomínek a návratů.

Jan Kůžel

LA PNP, pracoviště Staré Hrady, v roce 2002

Archiv navštívilo rekordních 125 badatelů, kteří vykonali 683 badatelských návštěv, 8 badatelů bylo zahraničních (Německo, Nizozemsko, Rusko, Slovensko, Ukrajina, USA).

Do pražské studovny na Strahov bylo odesláno celkem 364 výpůjček, 49 dotazů bylo zodpovězeno písemně.

Zpracováno bylo 28 osobních fondů, uložených v 92 kartonech (15 128 archivních jednotek), dalších 26 dříve zpracovaných fondů bylo zrevidováno, nově uloženo do nekyselých desek a opatřeno nově napsanými kartami (45 kartonů, což znamená cca 4 600 archivních jednotek). Mj. paní Irena Škodová dokončila zpracování rozsáhlé pozůstalosti básníka Ladislava Stehlíka. Z regionálních autorů byly zpracovány písemnosti básníka Stanislava Vodičky, redaktora Jindřicha Volprechta a dodatek osobního fondu P. Antonína Marka, zrevidovány pozůstalosti básníka Václava Čeňka Bendla a redaktora Josefa Hozdeckého.

Archiv navštívilo 10 exkurzí, pracovníci archivu se zúčastnili 4 vědeckých konferencí, přednesli 6 přednášek, napsali 14 článků a spolupracovali s Osvětovou besedou Staré Hrady na všech kulturních akcích na zámku. Karol Bílek přednášel literární archivnictví na Univerzitě v Hradci Králové, Eva Bílková vedla historický kroužek Lepařova gymnázia v Jičíně.

Pokud jde o personální stránku, posílil od 1. února ostrahu pracoviště pan Václav Javůrek ze Starých Hradů a od 1. července nastoupila archivářka Jana Pacltová ze Sedlišť. Brigádně pracovali v archivu studenti: Eva Bílková, Eva Flanderková, Zuzana Kulová, Dominik Hrodek a Ondřej Macura z FF UK Praha, Tomáš Breň, Adéla Novotná, Hana Škropová a Lucie Vejmelková z PedF UK Praha a gymnazisté Jitka Bílková ze Sedlišť, František Brož a Gabriela Romanová z Prahy. Velký kus práce odvedla i paní učitelka Irena Škodová z Libáně. Archivní praxi zde absolvovali Tomáš Hylmar z UJEP Ústí nad Labem a Vanda Navrátilová z Univerzity Hradec Králové, dále 10 studentů JU České Budějovice.

Jako konzultanti pomáhali Dagmar a Josef Blümlovi z Českých Budějovic, Alena a Michal Přibáňovi z Brna, Věra Brožová, Martin Sekera, Aleš Zach a Bohdan Zilynskij z Prahy. Pracovali tu krátkodobě i kolegové z pražského centra PNP Yvetta Dörflová, Renata Ferklová, Dana Hrazdirová, Jan Linka, Naděžda Macurová a Miloš Sládek.

Při různých technických pracích se uplatnili všichni pracovníci ostrahy, dále pan František Svoboda ze Sedlišť a pan František Hrych z Libáně, pomohlo i 17 členů Turistického akademického klubu z Prahy pod vedením ing. Igora Holuba.

A tak mohu zakončit svou krátkou rekapitulaci celoroční práce podobně jako loni: ve Starých Hradech se udělalo hodně odborné i kulturní a osvětové práce, přibylo mnoho dalších přátel zámku a Staré Hrady si stále udržují své dobré jméno.

Eva Bílková

Zmizelí sousedé

K projektu se přihlásila i skupina děvčat Základní školy Libáň (M. Linková, D. Malá, D. Maštálková, T. Maštálková, E. Rampasová, B. Veleková a K. Vráblová z 9. třídy a M. Stránská ze 4. třídy), která pod vedením paní učitelky Ireny Škodové vytvořila práci s názvem Osudy židovského obyvatelstva v Libáni.

S touto prací se představila veřejnosti 9. ledna v Městské knihovně v Jičíně. Zde byla totiž uspořádána vernisáž výstavy z již dříve vytvořených prací. Termín nebyl vybrán náhodně. V lednu to bylo 60 let, které uplynuly od doby, kdy Židé z Jičínska nastoupili do transportů, nejprve do Terezína a pak do dalších koncentračních táborů, odkud se jich většina nevrátila.Vernisáž připravilo občanské sdružení Baševi pod záštitou Fedora Gála, který výstavu zahájil. Na vernisáži byla přítomna i paní Soňa Stejskalová-Picková a její bratr ing. Miloš Pick, Csc., kteří odešli do transportu z Libáně (bylo jim 17 a 16 let) a jakoby zázrakem přežili utrpení holocaustu. Krátké vystoupení M. Picka bylo odměněno dlouhým potleskem. Pak již zněla slova libáňských děvčat.

V úvodu dívky vysvětlily, co bylo motivem k sepsání práce, v další kapitole se věnovaly židovské modlitebně a synagoze v Libáni. Mnozí z libáňských občanů jistě nevědí, že na půdě domu č.7 (dnes patří Telenským) byla před rokem 1883 židovská modlitebna, kde se scházelo až 50 osob. Místnosti na půdě pak byly shledány po stavební i bezpečnostní stránce za naprosto nevyhovující a další konání izraelitských bohoslužeb zde bylo zakázáno. Již za dva roky poté byla vystavěna židovská synagoga v Emlerově ulici. Bohoslužby se zde konaly do dvacátých let 20. století, pak synagogu zakoupila československá církev. V roce 1949 byla přestavěna a od té doby je stále užívána církví československou.

Děvčata objevila i hezkou vzpomínku Karla Chvalovského o hrách židovských a křesťanských dětí v Libáni před 1. světovou válkou ve sborníčku 75 let ZDŠ v Libáni (1972).

Další část práce tvoří pojednání o židovských hrobech a kapli na novém hřbitově v Libáni. Hrobů je 15 a většina není udržována. Kaple byla později přeměněna na smuteční síň.

Děvčata také uvedla seznam těch, kteří odešli do transportů a zajímavý je i seznam, kde židovští obyvatelé Libáně bydleli a čím se zabývali. Seznamy obsahují 43 jmen.

Následující kapitola je věnována osudům zmizelých, jmenovitě rodině Pickových, Jiřímu Hellerovi a rodině Schulmannových (zvláště básníku Jiřímu Danielovi, což byl pseudonym Františka Schulmanna, který nepřežil). Ozval se nám i prof. Karel Schulmann, který zaslal vzpomínku na svého otce Jiřího Schulmanna a dědečka ing. Viléma Schulmanna.

Dalším bodem práce jsou zachycená vyprávění pamětníků. Děvčata zapsala vzpomínky manželů Hlubučkových, paní Vavroušové z Chyjic, V. Špínové, J. Jandy a J. Šonové. Využila i starších materiálů, otištěných v různých knihách, brožurách, sbornících a časopisech, řadu dokumentů dívky objevily ve Státním okresním archivu v Jičíně.

Žákyně představily i ty, kteří nepatřili k židovské komunitě, ale pomáhali: prof. Miloš Hájek, DrSc., prof. ing. Vojtěch Mencl, Csc., ing. Miloslav Pažout, paní Vlasta Svobodová aj.

M. Hájek a M. Pažout obdrželi izraelské ocenění Spravedlivý mezi národy, které uděluje jeruzalémský památník holocaustu Yad Nashem těm, kteří v době 2. světové války pomohli Židům, pronásledovaným nacisty. V. Mencl zaslal velmi pěknou vzpomínku na libáňské židovské spoluobčany.

V práci nechybí ani oddíl věnovaný dalšímu významnému příslušníku libáňské židovské komunity, lékaři, přírodovědci, malíři a cestovateli Jindřichu Tauberovi.

V závěru práce děvčata přednesla dopis, ke kterému je inspiroval V. Mencl a který adresovala starostovi města Libáně Janu Šestákovi. Týká se návrhu umístit na domě Hellerových (dnes Najmanovi) pamětní desku se jmény obětí. V tomto domě byli Židé v posledních týdnech před transportem sestěhováni, zde se s Libání loučili to poslední ráno, aby se téměř všichni již nikdy nevrátili.

Starosta J. Šesták tento návrh již projednal v radě města Libáně, realizace by měla být v průběhu dvou let.

Tolik tedy k práci, kterou libáňská děvčata představila široké veřejnosti. Chválím je za jejich zájem, přístup k práci, pečlivost a svědomitost. Poděkování za pomoc patří všem, kteří již byli v článku jmenováni, a dále J. Machačovi za fotodokumentaci, J. Žďánskému za úpravu tisku a fotografií, I. Hindrákové z MÚ Libáň a Mgr. A. Česákové ze Státního okresního archivu v Jičíně za pomoc při vyhledávání pramenů a dokumentace, prof. ing. J. Kabeláčovi z Jičína za vzpomínku, J. Mikoláškovi, M. Najmanové, L. Novotnému, M. Ouzkému, J. Stránskému a H. Vynikalové za vyprávění vzpomínek a zapůjčení fotografií a D. Maštálkové, K. Keclíkové a K. Říhové za přepsání textů.

Občanům Libáňska tímto sdělujeme, že práce v tištěné podobě je v knihovně města Libáně a je možné si ji u paní Petříčkové vypůjčit a přečíst. Potěší nás, jestliže nám čtenáři sdělí ještě něco dalšího o životě židovských spoluobčanů.

Na závěr mi dovolte ocitovat slova z dopisu Miloše Hájka: "Pokud budou existovat hloupí lidé domnívající se, že barva kůže je hodnotou, bude rasismus. A pokud budou existovat bezcharakterní lidé, jimž bude imponovat tak zrůdná ideologie, jakou byl nacismus, bude i antisemitismus. Nejlepší lék proti tomu: vychovávat děti v duchu přátelství mezi národy a rasami."

A o to se snažím i já.

Irena Škodová

Moji libáňští židovští spoluobčané

V Libáni jsem se také poprvé setkal s židovským problémem a pocítil ono zvláštní napětí, které panuje mezi českou křesťanskou komunitou a touto kulturně tak odlišnou pospolitostí. Bratislava, kde jsem se narodil a prožil prvních šest let svého života, byla příliš velikým a národnostně složitým městem, než abych v něm byl schopen si ho uvědomit. Malý Bor a Milíčeves, kde jsme žili další čtyři roky, byly zase obce příliš malé a vesnicky vyhraněné, než abych ho zde pocítil. Libáň byla v tomto ohledu jiná – měla svůj městský nebo lépe maloměstský ráz, dlouhodobou tradici a pro mne zpočátku nepochopitelnou složitost společenských vazeb, mezi nimiž vztah k Židům nehrál nijak bezvýznamnou roli.

Poznal jsem to už tehdy, když se mi podařilo se poněkud hlouběji vcítil do poměrů v naší čtvrté třídě, do jejíchž lavic jsem usedl. Zde by také mohl začít můj první vzpomínkový příběh o osudech libáňských Židů.

Růženka Schücková

Každá třída na jakékoliv škole se nějak dělí. Na kluky a holky, místní a přespolní, na ty, kteří jsou silní a slabí, sebevědomí a ovladatelní, dobře či hůře se učící, poslušné i neukázněné – a těch rozmezí může být i více. Na to vše jsem byl už zvyklý. Ale záhy jsem vycítil, že v libáňské třídě působí navíc ještě i jakési další dělítko, které je u někoho jen nezřetelné, ale u jiných dosti výrazně vyděluje určitým negativním postojem z třídy jednu naši spolužačku, která se jmenovala Růženka Schücková .

Zpočátku jsem si myslel, že se tak děje pro její nekonečnou žákovskou aktivitu. Byla vždy první, která se hlásila a navíc i spontánně opravovala ty, kteří něco při vyvolání řekli či vypočítali špatně. Často svou kritiku vykřikla ještě dříve, než ji pan učitel Kraus stačil vyvolat. "Šprta", tj žáka, který přehání své úsilí o poznávání a narušuje solidaritu třídy, jsem poznal již dříve a také mi nikdy nebyl sympatický. Pak mi ale nějak došlo, že tu jde o více a že Růženka tu vede jakýsi svůj zvláštní boj s celou třídou, který teď v této čtvrté třídě má i jiné pozadí a asi už i svou minulost, kterou jsem jako nově příchozí neznal...

Ze školy jsem chodil domů s Láďou, jehož rodiče měli v téže ulici, v níž jsme i my bydleli, menší obchod se smíšeným zbožím, kterému se tehdy říkalo "koloniál". Láďa mne zpočátku celkem velmi ochotně zasvěcoval do místních vztahů a rodinných poměrů mých nových spolužáků. Když však došla řeč na Růženku, tón jeho řeči se najednou změnil a vyrazil ze sebe spontánně: "Člověče, co se o ni staráš, to je přece Židovka!" a připojil ještě řadu dalších velmi nepěkných doplňků. Pak přešel k obecnosti a přednesl mi v jeho rodině zřejmě velmi často probíraný názor o tom, že se prý malý hlouček bohatých libáňských Židů rozhodl ovládnout naše město, vykoupit všechny domy, zruinovat všechny křesťanské obchodníky, lékaře, advokáty a k tomu podřídit i výrobce a jiné živnostníky svému kapitálu. "My se chodíme do kostela modlit k Bohu, ale oni se v té své synagoze o každém šábesu domlouvají jen o tom, jak nás křesťany zničit. Tu krizi, co teď je, stejně způsobili jen Židi v Americe, aby mohli ovládnout veškerý světový kapitál". A Růžena? Ta je také z nich a bude možná jednou ze všech nejhorší. Je mazaná, protože na jedné straně chodí do školy jen v glotovém černém plášti, aby dávala najevo, že patří k těm chudším, ale její rodina vlastní největší obchod s textilem a už se kvůli nim položilo několik živnostníků a krejčích. Proto ji ve třídě také nikdo nemá rád.

V této podobě jsem se tedy seznámil s tehdejším "lidovým" libáňským antisemitismem. Protože jsem tehdy četl hodně dobrodružných románů, nebylo mi pomyšlení na různá spiknutí a zákeřnosti všelikých bídáků nijak cizí, ale že by na něco podobného mohlo dojít i v poklidné Libáni a měla v tom prsty ta naše Růženka, mi přece jen připadalo divné. A tak jsem se šel poradit. Bydleli jsme tehdy v Šolcově ulici v domě, který je dnes už zbořený a který se tehdy týčil právě nad rozcestím jičínské a staré dětenické ulice. Mimochodem, vlastnil ho pan Arnošt Silberstern, který k nám na počátku každého měsíce v přicházel v neděli dopoledne, políbil mamince ruku, vypil kávu a odnesl si nájemné, o němž otec prohlásil, že je křesťanské a uměřené. Ale abych se vrátil k věci, na tomtéž patře s námi bydlela i rodina pana učitele Pravoslava Hykeše, která se s námi záhy spřátelila a já jsem za panem učitelem rád chodil, nejen proto, že mi vždy rád půjčoval zajímavé knížky, ale ochotně odpovídal i na takové otázky, pro které by mne jiní odbyli. Tak jsem neodolal a při nejbližší příležitosti jsem mu zreprodukoval, co jsem slyšel od mého spolužáka Ládi o libáňském a světovém židovském spiknutí.

Pan učitel neměl právě moc času, ale pozval mne na nejbližší sobotní odpoledne a vysvětlil mi, co je a proč došlo k židovské diaspoře, jak žili Židé v středověkých ghettech, proč nesměli vlastnit půdu a co jim umožnilo stát se nejen prvními evropskými finančníky, ale často i zdatnými obchodníky v českých městech i vesnicích a že na to často dopláceli při různých příležitostech. Řekl mi také, že Židé byli a dodnes jsou jedním z nejnešťastnějších národů na světě, protože nemají svou vlast a také proto, že je hloupí lidé odsuzují jen pro jejich náboženství a pro ně nesrozumitelnou kulturu. Dodal k tomu, že se na ně žene nové nebezpečí z Německa, kde se Hitler dere k moci a hrozí, že uskuteční proti nim takový státní pogrom, jaký dějiny nepoznaly, a že nezůstane jen u Židů, ale do stejné kategorie chce zařadit i Slovany, tedy i Čechy. Poučil mne, že náš president T. G. Masaryk ještě před světovou válkou vystoupil proti podobným názorům, jaké má Láďa, a kterým se říká antisemitismus.

Bylo to vše tak logické a přesvědčivé, že jsem si byl jist, že až to přetlumočím i Láďovi, tak toho antisemitismu nechá. Moc jsem však neuspěl, snad na něj zapůsobilo jen to, že jsem mu sdělil, že antisemitistický Hitler hodlá vybít nejen Židy, ale i Čechy. To ho jako vlastence pobouřilo, ale nakonec celou moji argumentaci zpochybnil tím, že se asi stejně ukáže, "že i ten Hitler je možná nějaká židovina". Ale myslím, že nakonec zůstal ve třídě takřka osamocen. Pan učitel Kraus, asi ne náhodou, protože se s Hykešovými také často stýkal, přivedl v hodině vlastivědy řeč na našeho pana prezidenta a vysvětlil nám, že i tento velikán odsoudil nejen antisemitismus, ale i každý rasismus. Protože nad autoritu pana prezidenta a našeho pana učitele u nás nebylo, převzali jsme toto poučení vědomě jako pravdu, o níž se nepochybuje, a nevědomky jako preventivní vakcínu, která nás učinila imunními i proti záplavě rasismu, která měla za pět let do naši země dorazit spolu s okupačními armádami hitlerovského Německa.

Ale zpět k Růžence.Také v páté třídě patřila k nejlepším žákyním. Početní úkoly, zejména z trojčlenky nebo odvozené ze slovních příkladů, nad kterými jsme my ostatní sténali, řešila rychle a správně, a stejně snadno se učila jak básničky, tak i všechna vyňatá slova a také v němčině byla nejlepší. Asi by patřila i k výborným studentkám na jičínském gymnáziu či reálce, ale odmítla se zařadit do přípravného kursu na přijímačky, které pořádal pan učitel Kraus, protože, jak mi řekla, by ji nebavilo učit se horu různých zbytečností.

Její láskou totiž byl jejich obchod. Jeho dva veliké výklady a veliká zrcadla upoutaly každého, kdo scházel z náměstí směrem ke kostelu a zastavil se u odbočky silnice vedoucí na Hora. Růženka v něm znala nejen cenu každého zboží, ale i cenu konkurence. Jednou jsem stál na náměstí před výkladem obchodu s trikotáží pana Navrátila, který byl po levé straně výstupu ulice od školy k náměstí. Prohlížel jsem si ve výkladu žluté tričko, které spolu s černými trenýrkami a keckami od Baťů tehdy byly oblíbeným módním hitem všech libáňských kluků. Růženka, která také šla ze školy, ihned vycítila, kam můj zájem směřuje, a neopomenula mne upozornit, že u nich je stejné tričko lacinější o dvě koruny, ale že musím přijít, "dokud je ještě nemají vyprodané". Umluvil jsem proto maminku, aby k nim hned spěchala, a skutečně, sleva byla a navíc výhodně nakoupila i mnoho šicích potřeb a stala se tím stálým zákazníkem. Nejméně ještě dva dny poté na mne při vyučování Růženka vrhala "cukrbliky", které uměla jako málokterá holka ve třídě.

Růženka tedy již v páté třídě ovládala marketing na výtečnou.Vždy když přijedu do Libáně a dozvím se, že tam ještě není supermarket, přijde mi na mysl, že to je proto, že nelítostný vichr dějin zničil tento ojedinělý talent, který, kdyby měl možnost se rozvinout, dosáhl by snad i rozměr zlínského Bati či slušovického Čuby.

Ale příběhy, k nimž se zde vracím, bohužel většinou nekončí dobře.

Naposled jsem viděl Růženku někdy na sklonku léta roku 1940, někdy po zahájení školního roku. Šel jsem od školního autobusu, který přijel z Jičína, a když jsem už docházel k jejich obchodu, vyběhla z něj Růženka oblečená do černých šatů a s očima plnýma slz. Pozdravil jsem ji a chtěl jsem se jí zeptat, co ji tak vyděsilo. Podívala se na mne jakoby skrze mne a beze slova přidala do kroku. Později jsem se dozvěděl, že nacistický příkaz arizovat veškerý židovský majetek dovedl její rodiče k zoufalému rozhodnutí. Aby zachránili obchod, dohodli se na jakémsi formálnímu rozvodu, který měl umožnit Růženčině matce, která nebyla Židovka, ho dále udržet. Růženka to nesla jako pohanu a začala se stranit lidí. A jak se zakrátko ukázalo, bylo to i zbytečné, protože se obchod stejně dostal do rukou arizátora a záhy zanikl. Růženčina rodina se odstěhovala z Libáně a nikdo, koho jsem se na to ptal, nedovedl odpovědět kam. Snad to jednou někdo vypátrá a my, kteří na ně vzpomínáme, se dozvíme, jaké byly jejich další osudy. Snad ne ty nejhorší, protože děti ze "smíšených" rodin měly přece jen určitou šanci, neboť šly do transportů později a mnohé z nich i přežily, takže alespoň kapička naděje tu zbývá…

Günsburgovi

Nevím, jak je tomu teď, ale v třicátých létech se snad v každé libáňské domácnosti, ke které přiléhal dvorek, pěstovali králíci. My jsem nebyli výjimkou a už z Milíčevsi jsme si přivezli kotce a vlastní chov. Pro mne osobně znamenal králík i finanční příjem – za kožku, kterou tam vykupoval ve čtvrtek jednou za čtrnáct dní pojízdný obchodník, jsem dostával 60 haléřů, které mi maminka nechala jako odměnu za to, že jsem ušáky denně krmil a držel při stahování. Nebylo to tak málo, jak by se dnes zdálo, neboť tehdy na pouti to obnášelo tři lízátka nebo koňský buřt s chlebem a hořčicí.

Když jsem se po první libáňské "králičí zabíjačce" zeptal paní Hykešové, který den se v Libáni vykupují králičí kůže, vysvětlila mi, že zde je na to stálý obchod a sklad u Günsburgů, který snadno najdu, protože je takřka naproti nám, vedle dílny sedláře Moravce, a že se tam platí za dobrou kožku celou jednu korunu.

Spěchal jsem tam hned s se svou první trofejí. Přivítala mne milá paní, asi ve věku mé maminky, s tím, že mne zdraví jako nového stálého zákazníka. Důkladně si moji kožku prohlédla, zda není proříznutá, vyptala se mne přitom, zda jsem od těch nových poštmistrů, co se nedávno přistěhovali, a pak mi nabídla k mému zklamání opět jen 60 haléřů jako v Milíčevsi. Když viděla můj protažený obličej, dovedla mne do přístřešku, kde byly kožky svázané do balíků, a ukázala mi na jedné z nich, jak musí vypadat kůže za celou jednu korunu. Po stažení se totiž musí očistit od šlach, vycpat papírem nebo lépe dřívky, pak nechat na stinném místě vyschnout, znovu očistit, a pak teprve přinést. A ať se prý u ní staví maminka, že jí vše vysvětlí ještě podrobněji.

Mamince jsem to vyřídil a ta, protože zatím kromě paní Hykešové neměla v Libáni nikoho, s kým by si mohla popovídat a dozvědět se tak více o místních poměrech, se za ní spolu se mnou vypravila ještě týž den odpoledne. A tak začalo jejich přátelství, které vytrvalo celých deset let, jež jim oběma osud vyměřil. Říkaly si Hermínko a Slávinko a pravidelně jednou týdně spolu, někdy ve dvou, někdy i s dcerou paní Günsburgové Jiřinou, strávily u kávy a bábovky kus sobotního odpoledne. Maminka se tak naučila vařit šoulet a různě kořeněná masa a paní Günsburgová přijala za své osvědčené recepty naší babičky Emilky, která, jak se v rodině vždy zdůrazňovalo, vařila dokonce i u křižovníků v Praze.

Už napoprvé obě poznaly, že mne jejich rozhovory příliš nevábí, a tak mne paní Günsburgová poslala do "magacínu" za panem Josefem, jejím manželem. Ten mne provedl po celé jeho nemalé rozloze a vysvětlil mi jeho promyšlený systém.V první, dobře větrané části, visely velké kravské kůže a vepřovice, dále v kádích, které se pravidelně vymývaly, byly různé kosti, které si co týden kdosi odvážel do Jičína na zpracování. V druhé části byly dobře roztříděné textilie a ve třetí bylo to, co mne bavilo nejvíce – nejen staré železo, ale i zbytky a části různých mechanismů, kladek, motorů, bicyklů, ale i různé nářadí a takřka nekonečný počet plechovek se šroubky, matičkami, podložkami a jinými součástmi. Vždy, když slyším písničku Jirky Suchého o jeho krabici a o tom, že "člověk neví, co se může přihodit a tak je mi líto věci vyhodit", vytane mi na mysli "magacín" pana Günsburga. S jedním rozdílem – všechny tyto věci se skutečně dříve či později k něčemu a někomu hodily. Každý, kdo v Libáni něco opravoval nebo potřeboval vylepšit, zašel dříve, než vstoupil do železářského krámu bratří Dušků, do tohoto "magacínu", a obvykle buď našel, co potřeboval, anebo dostal dobrou radu, jak to udělat s tím, co je zde – a co je důležité, za cenu co nejlevnější.

Až do té doby, než jsme se přestěhovali do Jiráskovy ulice č. 417, jsem tam chodil takřka denně. Hráli jsme spolu s panem Josefem takovou zvláštní hru – já jsem bral do rukou jednotlivé předměty a hádal, k čemu by se hodily. Pan Josef říkal jen "samá voda" nebo "přihořívá" a pak nakonec, když jsem příliš dlouho marně tápal, mi nakreslil křídou, kam to patří. Strávil jsem tam mnoho hodin a pan Josef, když jsem mu řekl, že chci dělat zkoušku do gymnázia, jen tak poznamenal, že jestli bych ji snad neudělal, mohl bych k němu za učedníka. Dodnes to považují za jednu z největších pochval, které se mi dostalo.

Také jsme o všeličem mluvili. Pan Josef jinak vážil každé slovo, ale rozpovídal se, když jsem se ho jednou také zeptal, jaký je jeho názor na libáňské Židy a Židy vůbec. Chvíli se zamyslel a odpověděl mi pak asi v tom smyslu, že každá květina jinak voní a je užitečná k něčemu jinému a že takovou práci, jako děláme my s Hermínkou, by nikdo z libáňských křesťanů stejně dělat nechtěl – ale kdo by ji dělat nechtěl a přesto ji dělal, neodvedl by ji kvalitně. My Židi děláme to, co nám ostatní dovolí, a proto to umíme. Musíme být také poctiví a prodávat co nejlaciněji, a to právě proto, že nás pomlouvají, že jsme nepoctiví a že jsme vydřiduši. Držíme spolu, to ano, jednak to požaduje naše víra, ale i proto, že moc často potřebujeme jeden jako druhý pomoci – a od koho jiného bychom ji mohli čekat než od nás samotných? A pak řekl větu, kterou si pamatuji doslova: "Řekni mi sám, odvážil bys se pomoci Židovi, kdyby tě za to tvoji souvěrci chtěli přibít na kříž?"

Možná, že se jiným lidem pan Josef jevil jako zamlklý muž bez myšlenky. Já jsem ho viděl jinak: jako člověka, který sice málo mluví, ale hodně myslí, jde až na kořen věci a klade otázky, na které se nesnadno odpovídá. Ta, kterou mi položil, mne trápí dodnes, a to v souvislosti s přítelem, kterému věnuji svou třetí vzpomínku.

Jirka Heller

Jirka Heller byl o dva roky straší než já, a stačil proto v r. 1940 odmaturovat na jičínském gymnáziu ještě dříve, než nacisté Židům vydali zákaz studovat na střeních školách. Pak odjel do Prahy a tam učil na školách pro židovskou mládež. To však někdy v roce 1941 skončilo a on se vrátil do Libáně. Nakomandovali ho na regulační práce u Nymburka, ale ty byly po čase zastavené a tak se Jirka opět vrátil do Libáně, byl bez práce a pomáhal doma v hospodářství.

Tehdy jsem se už začal připravovat na maturitu. Ta nebyla v Jičíně nikdy snadnou záležitostí, ale teď hrozila další komplikace, neboť se začalo říkat, že ji budeme muset skládat v němčině, což, jak se později ukázalo, nebyla docela tak prázdná fáma. Jirka mi tehdy vzkázal po Mirkovi Huňátovi, že by mi byl ochoten pomáhat v přípravě. Přijal jsem to s radostí a začal jsem za Jirkou chodit pravidelně. Jak se později ukázalo, bylo to moje životní štěstí.

Tak jako většina mých spolužáků jsem tehdy bral školu jako instituci, která je tu k tomu, aby mi vpravila do hlavy určité kvantum vědomostí a jazykových znalostí, a to tak, abych byl sto splnit maturitou určitou státní normu, která mi zajistí volný nebo volnější přístup buď na vysokou školu anebo k jiným výhodnějším povoláním. Jirka mi toto primitivní schéma od prvního setkání začal systematicky rozbíjet. Stále mi nadhazoval, že střední školu vymysleli ne jako cíl, ale především jako jakousi výkladní skříň, v níž si člověk může vybrat takový obor, který by chtěl a dovedl zvládnout natolik důkladně, aby ho mohl nejprve pochopit jako celek i s jeho hranicemi poznání a později byl sto i kriticky pochybovat o všem, co se dosud naučil. Touto zdánlivě nenápadnou odbočkou se naše schůzky vymkly mé původní představě, že budeme trénovat odpovědi na předpokládané maturitní otázky, a začalo něco zcela jiného, co bych nazval hledáním a vytyčováním rozměru tehdejší vzdělanosti.

Jirka se mne vždy ptal, co právě čtu.Vyjmenoval jsem mu postupně některé moje oblíbené knihy Aloise Jiráska, Karla Čapka a pár dalších, které vyšly v ELKu, vesměs samé romány. Jednou se mne také zeptal, proč čtu jen romány. Po pravdě jsem odpověděl, že se tím bavím. Jirka na to, že každá z těch knih nějakým způsobem vypovídá i o době, v níž se odehrává, ať už je minulá nebo současná, a že je úkolem vzdělaného člověka toto poselství knihy pochopit jako výzvu k dalšímu přemýšlení. Kniha, o které po přečtení z tohoto hlediska nehloubáme, jak mi zdůraznil, nebyla využita zcela a byla proto přečtena napůl zbytečně.

Jednou, když jsme se dostali k pojmu filozofie, začal mi vyprávět o Sokratovi a jeho následovnících, středověkých a moderních myslitelích, alžbětínské době a jejím umění, Shakespearovi a Marlowovi. Postupně mne tak seznamoval se vším tím, o čem on sám zřejmě celá léta přemýšlel. Nedovedu si dodnes dosti dobře vysvětlit, proč si se mnou dal takovou práci. Musel jsem se mu s tehdejším svým způsobem myšlení jevit jako primitivní buran a kamenitá půda, pro kterou je každého ušlechtilého semínka škoda

Možná, že tu sehrálo roli jednou mnou vyslovené přání být v budoucnu učitelem dějepisu na střední škole. Zdůvodnil jsem mu to tím, že jsme právě dostali nového profesora na tento obor, Václava Mánka, který nás už nenutí jen biflovat letopočty a panovníky, ale vnáší do svého výkladu i otázku proč se to či ono stalo právě tak a proč ne jinak. Jirku to velmi zaujalo a požádal mne, abych Mánkův výklad zapisoval podrobněji, abychom si ho mohli společně kriticky prodebatovat. Bylo to pak spíše tak, že já informoval a on kritizoval. Nakonec dospěl k názoru, že Mánkův styl je sice pokrokem, ale spíše jen v tom, že je zajímavější, než je obvyklé, ale že na to, aby šel hlouběji ke kořenům dějinné pravdy, je tento pán příliš konservativní. "Váš Mánek," řekl mi nakonec, "nebere v úvahu to nejdůležitější – každodenní život lidí dané doby – a k němu opět nelze dospět, aniž by se ony historické anekdoty, kterými vás baví, nepostavily na reálnou bázi tehdejší ekonomiky." Protože jsem to dost dobře nechápal, půjčil mi knížku universitního profesora Bedřicha Mendla Hospodářský vývoj Evropy z r. 1931 a víceméně mi dal za úkol, abych si ji přečetl a v půlhodinovém referátu k ní zaujal stanovisko a konfrontoval ji s výkladem dějin v podání našeho Mánka. Byla to první moje recenze a rodila se těžko, ale Jirku jsem, myslím, alespoň zčásti uspokojil. To pravděpodobně rozhodlo, že jsme se mohli ještě celé měsíce až do mého přesídlení do Prahy dosti pravidelně stýkat a diskutovat o otázkách, které jsme si předem dohodli.

Z toho, co jsem uvedl, by možná mohl vzniknout mylný dojem, že by se Jirkovy zájmy upínaly jen k historii. Snad ještě daleko hlubší znalosti a osobité názory měl v literatuře, vždyť on sám psal básně a jak se dnes ví, byly vynikající. Hluboce a zasvěceně však vnímal i hudbu a její vývoj, navíc si stále rozšiřoval a prohluboval své jazykové znalosti. Byl už tehdy ve svém věku ranné dospělosti jakoby rozvržen do půdorysu své budoucí renesanční osobností a jsem přesvědčen, že kdyby přežil, byl by asi v druhé polovině dvacátého století naším novým Šaldou či druhým a v mnohém jiným Goldstückerem. Určitě byl pro mne vedle Miloše Hájka a Karla Hiršla nejpodnětnější a k následování vybízející osobností, s níž jsem se ve svém mládí setkal.

Nabízel se přechod do ilegality. Mluvil o tom s ním Miloš Hájek a diskutovali jsme o tom několikrát i spolu. Odmítal to, protože se obával nejen o osud svých rodičů, ale i toho, že by jeho případné prozrazení přivodilo zatčení širokého okruhu všech těch lidí, kteří by se museli na zdvojení jeho legality podílet. Nedovedl si také představit, že by se i třebas s dokonalými dokumenty kryjících jeho novou identitu nezapojil aktivně do odboje a že by se jen někde skrýval. Ale vstup do odboje, a v tom měl zřejmě pravdu, by dříve či později vedl k jeho zatčení a zmíněným následkům pro jeho zachránce. To je začarovaný kruh, jak mi jednou řekl, který nemá řešení. Přitom není jisté, dodal, zda cesta, kterou jdou ostatní Židé, není zcela bez šance.V tom měl jistě obecně pravdu, jak ukázal případ Soni a Miloše Pickových, ale šance to byla minimální a jeho minula. Vždy, když se k němu ve svých myšlenkách vracím, vzpomenu si na už zmíněnou existenciální otázku pan Günsburga a ptám se sám sebe, zda jsme neměli naléhat více a dokonce vše připravit a postavit pak Jirku před hotovou věc. Je pravda, že v roce 1942 bylo vše už daleko složitější, obtížnější a riskantnější, ale udělat jsme to měli.

Snad každý z nás má na duši nějaký ten stín, se kterým se vypořádává celý život…

Miloš a Soňa Pickovi, aneb sen a realita.

Libáňští studenti, kteří v oné době dojížděli do jičínského gymnázia nebo reálky, se odjakživa dělili do zhruba tří soudržných skupin. Zhruba řečeno, do první patřili primáni až terciáni, do druhé kvartáni až sextáni, a nejvyšší a obvykle nejméně početnou část představovali septimáni a oktaváni. Jejich spojujícím tmelem bylo nejen to, že se v nich dobře znali už z obecné školy a ze Sokola, ale vedla je k tomu i značná návaznost školských učebních programů, při jichž zvládnutí si vzájemně pomáhali. Také tu působily i velmi rozdílné okruhy mimoškolských zájmů, které v těchto skupinách krystalizovaly z různých, často módních důvodů.

Ve zhruba třech desítkách do Jičína dojíždějících libáňských studentů patřili době sklonku republiky k židovské komunitě mimo Jirku Hellera už jen Věra a Honza Kaufmannovi a pak Soňa a Miloš Pickovi. Sourozenci Kaufmannovi nějak unikli mé pozornosti, ale o Milošovi a hlavně Soně se to říci nedá.

Miloš, ač byl o tři roky mladší než já, se vždy v autobuse i při všech ostatních příležitostech prosazoval velmi energicky a ze všech svých vrstevníků měl největší naději i studijně prospět a dovést boj mezi študáky a kantory až k úspěšné maturitě. Byl navíc odmalička nadán silnou vůlí a až neuvěřitelnou vytrvalostí, kterou si uchoval až k dnešním dnům. I když mu nacisté zakázali chodit do reálky, kde studoval, snažil se i pak dohnat učební látku za pomoci dvou svých spolužáků, Zlatko Panevského a Drahoše Hakena. Mimo to se rozhodl vyučit se řemeslu, a když se do toho jednou pustil, tak ho nemohl úspěch minout.

Když nás, tj. Frantu Fišeru, Milana Hlaváče a mne, v r. l942 Miloš Hájek (ilegálním jménem Ivan) zapojil do sítě "Přehledů" jako konspirativní trojku, navrhl jednou Franta, abychom k nám začlenili i Miloše Picka. Když jsem s tím přišel za Ivanem, řekl mi, ať se o něj nestaráme, že má pro něj už jiný úkol. Jak jsem se pak po válce dozvěděl, vytvořili s Mirkem Huňátem a Mílou Pažoutem oddělenou skupinu, která se specializovala mimo jiné právě na získávání osobních dokumentů pro Židy, kteří se rozhodli přejít do ilegality. A tak se naše nitky tehdy ještě nesetkaly. Jinak tomu bylo se Soňou.

Abych nějak zarámoval své vzpomínky, měl bych asi nejprve předeslat, že nejen ve třicátých létech, ale i na počátku let okupace se i v Libáni dodržovala zásada, že každý sedmnáctiletý hoch jakož i každá šestnáctiletá dívka by měli absolvovat kurzy tance a společenského chování. Tak se stalo, že jsme se, mnohdy zpočátku až na nátlak rodičů, do nich v Libáni přihlásili i my studenti a nakonec jsme dospěli k přesvědčení, že to je docela pěkné. Jít do tanečních mohli všichni, ale ne naše spolužačka Soňa, které v tom bránily nacistické zákazy. Ale Soňa měla dobrou a statečnou kamarádku Věru Havlovou a ta zase bratrance Vlastu a Jirku Havlovy, jejichž rodiče měli domek na náměstí. Někde v tomto okruhu vznikla myšlenka, že by se vedle oficielních tanečních mohly zorganizovat i soukromé večírky, na které bude chodit i Soňa.

Ivan Wurm, synovec mistra Maxe, sestavil elektricky poháněný přenosný gramofon, Vlasta Havel, který byl už zaměstnán v Praze, nakoupil desky, a mohlo se začít.

Scházeli jsme se jednak u Havlů na náměstí v zadní budově, ale pak i u Wurmů, Panevských a jinde. Jednu z našich posledních schůzek, která mi hluboce uvízla v paměti, se konala někdy v pozdním jaru r.1941, a to Na Horách, v bytě rodiny Bacíkových. Zorganizovala ji Helena Landová, která do tohoto okruhu také patřila. Místo bylo neobyčejně výhodné, tak daleko od města a lidí, že jsme tam měli pocit úplného bezpečí. Nejen že jsme tančili, ale vyprávěli i zakázané anekdoty, zazpívali jsme si i některé sokolské písně, které jinak už nesměly na veřejnost. Krátce řečeno, podařilo se nám v té kruté a každodenními zákazy poznamenané době vytvořit jakýsi ostrůvek míru, volnosti a šťastného mládí.

Byla už skoro noc, byť i ne temná, ale měsíčná, když jsme se odhodlali k návratu. Scházeli jsme dolů do Libáně po serpentinách silnice, naplněni veselím a se zpěvem. Drželi jsme se za ruce a kdosi dokonce zarecitoval některou báseň. Soňa zářila úsměvy a radostí.

Když jsme však dorazili několik desítek metrů od prvních libáňských domků, požádala nás náhle, abychom se zastavili a rozešli se ještě dříve, než přejdeme most přes Bystřici. Sama si s povzdechem navlékla kabát, který měla dosud přehozený přes ruku. V měsíčním světle na něm probleskla žlutá barva Davidovy hvězdy. Její obličej, plný úsměvů, náhle přestal zářit. Bylo to reflexivní, zřejmě se už naučila automatickému pocitu ostražitosti před hlídkujícími četníky nebo některými horlivými donašeči, kteří by mohli udat nejen ji, ale i nás ostatní. To, co od nás požadovala, bylo jistě logické a rozumné, ale současně to byl i šokující úder do našich pocitů volnosti. Vyvolal nejen bolestivý pocit vystřízlivění, ale i trýznivého vědomí, že naše radostné chvíle právě teď a zase na dlouho narazily na zhmotněnou bariéru reality tehdejšího letopočtu, která bezprostředně a krutě přerušila nejen náš sen o rovnosti, ale i vzniklou chvilkovou iluzi radostného a bezstarostného mládí, na které jsme měli právo, protože jak jednou uplyne, nebude k němu už návratu. V tomto okamžiku se nám opět připomnělo, že nad námi panuje moc, která si osvojila nelidské právo prohlásit za zločin přátelství nebo i lásku ke všem těm, které si sama a zlovolně umanula ponížit našitým znamením hanby, vynětí a prokletí. Nemůže být spravedlivé, aby tato absurdní realita získala právo přežít, ať by byly oběti jakékoliv. Sám jsem si uložil, že na tuto chvíli nemilosrdného probuzení a na pocity, které z něj vyplynuly, nesmím nikdy zapomenout. A tak vám zde tuto chvíli vzpomínky předkládám snad s vědomím, že pocity patří k jevům, které jsou nejkřehčí, protože je jako první smyje čas, ale z druhé strany výmluvné jako málo co. Bez jejich koloritu nelze pochopit ani doby minulé ani ty současné.

K všemu tomu, co jsem tu vypsal, mohu ovšem dodat ještě i to, že bohužel právě jen tato vzpomínka má, na rozdíl od ostatních zde zaznamenaných, i o mnohem jasnější vyústění. Koncem května roku 1945 jsem se totiž v Praze na Spořilově setkal s Milošem i Soňou, s tak vyhublými a unavenými, jak jen je mohly poničit pochody smrti, které přestáli, ale s živými.

Snad i tím byl podán důkaz o tom, že i dosti bezstarostný a křehký sen o mládí a spravedlnosti může, přidá-li se na jeho váhu vytrvalost a štěstí, někdy zvítězit i nad nejlépe vyzbrojenou realitou...

Poslední shledání a rozloučení.

Někdy na konci ledna r. 1943, když jsem dostal v Praze v práci volno a mohl tak přijet k rodičům do Libáně na sobotní odpoledne a neděli, našel jsem u rodičů vzkaz od Mirka Huňáta, abych za ním ihned zašel. Zpráva, kterou mi sdělil, byla šokující: všechny naše židovské spoluobčany, které četníci sestěhovali k Hellerům, odkud nesmějí už vyjít, pozítří odvezou z Libáně, pravděpodobně do Terezína, kde se zřizuje gheto pro celý Protektorát. Máme tedy poslední příležitost se s nimi zítra večer rozloučit a donést jim to, co si přejí, zejména léky, cukr a peníze v markách, jakékoliv protektorátní či německé noviny a hlavně zprávy ze zahraničního rozhlasu o vývoji na frontách, zejména východní, kde tehdy vrcholila bitva u Stalingradu.

Obstarat to poslední nebyl problém, protože jsme v Praze ve skladu, kde jsem pracoval, měli dobře utajený přijímač s krátkými vlnami, které jinak musely být pod nejvyššími tresty odstraněny, a protože jsem den předtím pozorně naslouchal, mohl jsem poskytnout i zprávy nejčerstvější. Mirek už stačil obstarat nejen léky, ale i většinu dalších potřebných věcí, můj otec stihl na poště výměnu protektorátních peněz za marky, a když jsem musel mamince zdůvodnit, proč ji žádám, aby vydala svou zásobu cukru, nejenže neměla námitek, ale přesto, že byla po těžké a bohužel i nezdařené operaci, pustila se do pečení a připravila pro paní Hermínku krabičku jejího nejoblíbenějšího cukroví.

Byli jsme dohodnuti na sedmou hodinu večerní, což byla ta nejvýhodnější doba. Byla už noc a nařízené zatemnění ponořilo celou Libáň do tmy, ale stále ještě chodili lidé, takže jsme nebyli nápadní. Dohodli jsme se, že já přijdu s věcmi od kostela a Mirek že půjde oklikou přes náměstí, takže kdyby někde stál četník, budeme o něm vědět.

Přesně v sedm se otevřela branka a my jsme vklouzli zezadu do zatemněné předsíně. Za ní byla chodba a místnosti, které jsem jinak dobře znal, ale teď jsem je vůbec nepoznával. Vše svědčilo o tom, že v domě, kde dříve žilo pět lidí, se jich teď tísnilo bezmála třicet. Chodby, ale i dolejší část schodiště do patra byly zavaleny kufry a balíky odváženými do předepsané váhy padesáti kilogramů. Projít mezi nimi bylo možné jen po úzkých uličkách. Lidé, zejména ti starší, polehávali a pospávali na postelích i na slamnících položených na zemi anebo různě posedávali – někteří na balících, jiní i na schodech, protože tu byl zřejmý nedostatek nejen židlí, ale i místa, kam by bylo možné je postavit. Ovzduší bylo naplněné potem a pachem lidských těl a výkalů, vzduch byl vydýchaný a chladný. Světla v místnostech i na chodbách byla slabá, takže jsem nebyl vždy sto rozpoznat, kdo je kdo a s kým mluvím.

Ptal jsem se hned po Günsburgových, protože jsem chtěl předat paní Hermíně krabičku od maminky. Řekli mi, že ti jsou asi uloženi v patře. Dosti dlouho jsem se tam propracovával, ale nakonec jsem je nenašel, ale nabídli se jiní, že krabici předají a vyřídí pozdravy. Zeptal jsem se staršího pána, který mi byl nějak povědomý, jak snášejí podmínky, v nichž teď zde žijí. Na chvilku se zamyslel, a pak řekl slova, na která nelze zapomenout: "Hitler nás chce všechny vybít, a proto také pokaždé, když se teď někam pohneme, půjdeme z horšího do ještě horšího. To, co nám teď tady připadá hrozné, na to my třeba už za měsíc budeme vzpomínat tak jako na ráj, do něhož bychom se rádi vrátili."

Rozloučili jsme se a vrátil jsem se dolů pozdravit se naposled s Jirkou. Tam už Mirek stačil předat vše, co jsme měli donést, a právě se začala kolem Jirkova stolu rozvíjet vzrušená diskuse o alternativách budoucnosti. Shromáždilo se tam dobře deset přítomných, mimo Jirkovu sestru Alenu to byli většinou muži, ale nedovedl bych už dnes sestavit jejich seznam. Seznámil jsem je s posledními zprávami od Stalingradu tak, jak jsem je předevčírem vyslechl z Londýnského rozhlasu: Sověti tam rozporcovali Paulusův kotel na několik částí a celé pluky a prapory Němců se vzdávají, protože se jim zhroutilo jejich vzdušné zásobování.

Po této informaci se rozpoutala velmi protichůdná diskuse. Jedni, a myslím si, že jich byla většina, prorokovali, že západní spojenci rychle využijí porážky u Stalingradu, vytvoří ihned druhou frontu a do roka by mohl být konec války. Naproti tomu skeptici, nimž patřil i Jirka, tvrdili, že v Africe zdaleka ještě není dobojováno a že také Američané na tichomořských bojištích nezískali takovou převahu, aby mohli poslat dostatek sil do Evropy, a druhá fronta se proto může otevřít až někdy na konci tohoto roku.

Jedni i druzí se však shodovali v tom, že nacisté válku už prohráli a že už budou jen poráženi. Spor však šel o to, zda se tím více, jak jejich loď půjde ke dnu, budou bát užívat vůči Židům krutější a krutější metody či ne.Všichni jsme usoudili, že tomu tak nebude. Mysleli jsme si to jak Mirek tak i já a také proto nás ani nenapadlo, že bychom se s našimi přáteli mohli dnes vidět vůbec naposled. Snad právě tento pocit nás přispěl k tomu, že se stalo to, čeho lituji dodnes: Vlastně jsme se s Jirkou, se Soňou, Milošem a dalšími rozloučili jen tak, jak se lidé loučí na pár měsíců, a navíc jsme si ve větší skupině potřásali rukama a přáli si vespolek všeho nejlepšího v důvěře, že se ode dneška za rok nebo o pár měsíců později opět sejdeme. Nemohli jsme tušit, že už před rokem nacisté pod vedením R. Heydricha vypracovali u berlínského jezera Wannsee podrobný plán "konečného řešení", podle něhož mělo být v polských táborech smrti vyhubeno šest milionů Židů, a že se tak naši libáňští přátelé zítra vydají na cestu, která je takřka všechny dovede až k vratům a pecím těchto továren na smrt. Prostě jsme si tehdy něco takového nejen nedovedli představit jako věc vůbec ve dvacátém století uskutečnitelnou.Vzpomínám v této souvislosti, že po patrech ilegálních organizací se posílaly od jara r. 1943 instrukce, jak pomáhat těm, které deportovali z Terezína do východních ghett. Na balíčky s chlebem, které nesměly být i s obalem těžší než 500 gramů, a proto se jim musel odříznout třícentimetrový skrojek, jsme psali adresy zřejmě získané z Terezína se jmény těch, které do nich transportní vlaky odvezly. Místa určení těchto balíčků zněla: Auschwitz, Birkenau, Treblinka – a nám tato jména tehdy nic neříkala!

Druhý den, když jsem šel do Psinic na nádraží, potkal jsem několik známých, kteří viděli přijíždět auta před dům, v němž jsem se ještě včera loučil s těmi, kterým právě byly kostky vrženy.

Co říci závěrem?

Především snad to, že nikdy v mnohasetleté historii Libáně nebylo z našeho města vyvezeno a pak vyvražděno tolik nevinných a bezbranných lidí, jak to zažila moje generace, která žila v létech nacistické hrůzovlády. Neměli bychom na to nikdy zapomínat.

Za druhé, že mne nesmírně těší, ba jsem jako niterný Libaňák hrdý na to, že se dnes mezi mládeží tohoto milého města našlo několik dobrovolných zájemkyň a zájemců, kteří nešetřili času ani úsilí, aby posbírali pro sebe i další generace vzpomínky těch, kteří se ještě na libáňské Židy pamatují, protože už takřka odbíjí dvanáctá; již velmi mnozí, kteří to vše zažili, odešli tam, kde paměti není.

Za třetí: Dům rodiny Hellerů v Libáni, v Masarykově ulici č. 5, odkud se na počátku roku 1943 z donuceni vydali naši přátelé na cesty a pochody smrti, je památný a zasluhoval by si, aby byl jako takový označen a jména těch, jejichž hroby neznáme, byla zde uvedena na věčnou paměť nám i budoucím.

Za čtvrté, ale zdaleka ne v posledním pořadí. Važme si občanských svobod, demokracie a spravedlnosti, naučme se s nimi zacházet, aby se stále rozvíjely. Než jsme k nim dospěli, stálo to mnoho obětí. Zapomenout na to by mohlo vést k tomu, že by je příští generace musely přinést znovu.

Vojtěch Mencl

Vojtěch Mencl osmdesátiletý

Jeho otec byl poštovním úředníkem a stal se poštmistrem v Libáni. Ruský legionář, stoupenec masarykovské demokracie, vášnivý čtenář masarykovské literatury i časopisů. To vše duchovně ovlivnilo syna Vojtu již od dětství: jeho vyznáním bylo vlastenectví, demokracie i sociální cítění nejen myšlením, ale i činem.

Za nacistické okupace se Vojta Mencl zapojil do ilegální komunistické odbojové skupiny kolem časopisu Svět proti Hitlerovi, kam ho přivedl Miloš Hájek, Pražák, pocházející z Libáňska a dojíždějící k libáňským příbuzným. S ním se podílel i na získávání a vytváření falešných "arijských" dokumentů pro některé židovské spoluobčany, kterým to umožnilo uniknout vyhlazovacímu osudu v době Holocaustu. V těchto nejhorších dobách bylo také zpečetěno celoživotní přátelství s Vojtou a Milošem i nás ostatních z Libáně, kteří jsme díky Milošovi také začínali v uvedené skupině, pokud smím mluvit i za Frantu Fišeru, Mílu Pažouta a již nežijícího Mirka Huňáta.

Po rozbití této skupiny gestapem působil Vojta Mencl nadále ve skupině, která v roce 1944 splynula se skupinou Předvoj. Ten se potom stal jednou z největších odbojových organizací při přípravě českého a pražského povstání proti nacistické okupaci. Vojta Mencl byl krajským instruktorem Předvoje pro Prahu. Byl napojen na Karla Hiršla, hlavu celé organizace, který byl spolu s nejbližšími spolupracovníky v předvečer pražského povstání popraven. Vojta Mencl se na podzim roku 1944 před zatčením gestapem zachránil útěkem a až do konce války žil v ilegalitě. Bez střechy nad hlavou, bez potravinových lístků, s vlastní občanskou legitimací padělanou na cizí jméno – jako štvaná zvěř.

Za pražského povstání byl spojkou České národní rady s obránci strategicky položených Barrandovských ateliérů. Při jednom úkolu byl zajat esesáky a o vlásek unikl smrti – byl posledním nepopraveným ze skupiny popravovaných rukojmí, když esesáci uprchli před útočící kolonou sovětských tanků.

Po osvobození vystudoval Vysokou školu politických a sociálních věd a stal se nejprve náčelníkem katedry a potom náčelníkem celé Vojenské politické akademie. Ta pod jeho vedením sehrála významnou úlohu již na počátku Pražského jara. Tato elitní jednotka nejen tím, že sama odmítla svou účast, ale i svým příkladem zapůsobila tak, že zmařila pokus o vojenský puč připravovaný generálem Šejnou proti legitimnímu sesazení Antonína Novotného z nejvyšších funkcí. Odchovanci této akademie se stali páteří převažujícího proreformního postoje v armádě. Proto také Vojenská politická akademie byla již na počátku normalizace – po srpnové okupaci sovětskou armádou – rozpuštěna jako hnízdo revizionismu v československé armádě. Její náčelník, Vojta Mencl, byl vyloučen z komunistické strany, degradován, občansky diskriminován a jeho práce byly vyřazeny z knihoven.

Na své dráze – i při své náročné řídící a pedagogické činnosti – se též intenzivně věnoval vědecké a publikační činnosti. Bádal v oblasti nejnovějších československých dějin. Jeho přínosem je zkoumání úsilí o jednotu levice v Československu v mezinárodním kontextu na počátku dvacátých let minulého století: Na cestě k jednotě. Dějinám odbojové organizace Předvoj věnoval svou práci Dny odvahy. Syntetické pohledy na dějiny vyjadřují Křižovatky XX. století.

O strhující aktivitě jeho všestranné činnosti, vyplňující každý pór jeho času i úsilí, mohu podat malý střípek ze své osobní zkušenosti. V polovině šedesátých let jsem mu předával nějaký dokument na smluveném místě jeho cesty mopedem z pracoviště domů. Měl jen vteřiny na zastavení a rozjetí mopedu po zastrčení dokumentu do brašny. Přátelé mi potom potvrdili, že je to samozřejmý, každodenní styl jeho zběsilého běhu životem.

Vojta Mencl, přes vážnou nemoc, nezanechal své společenské aktivity ani v dobách své diskriminace. Publikoval své příspěvky v samizdatových Historických studiích. V závěrečné fázi normalizace se stal spoluiniciátorem vytvoření disidentského, levicově reformního klubu Obroda a jeho prvním předsedou. Po listopadu přispěl k jeho integraci do sociálně demokratické strany, kde se nadále podílí na tvorbě jejích analytických a programových dokumentů.

V polistopadovém období zúročil i svou bohatou předchozí badatelskou činnost. V letech 1989-1992 byl vedoucím Komise vlády Československé republiky pro záchranu dokumentů a analýzu událostí let 1967-1970. Plodem úsilí této komise je úctyhodných dvě stě tisíc stran dokumentů Prameny k dějinám československé krize v letech 1967-1970 a syntetické dílo Československo 1968, které publikovali Vojtěch Mencl a Václav Kural s kolektivem spoluautorů. Tyto práce byly též podkladem mezinárodních i domácích vědeckých konferencí k uvedeným otázkám.

Vojtěch Mencl je osobností nezdolné energie, které jako by mu s léty spíše přibývalo než ubývalo. Z nejtěžších dob svého života si nadále nese svou zásadovost a věrnost podstatě svých demokratických i sociálních ideálů, i když ne zaslepeně, ale poučeně a tvořivě – je otevřený neustálému novému hledání, poznávání a učení.

Vojto, k Tvému požehnanému výročí Ti můžeme upřímně blahopřát a přesto i závidět!

Miloš Pick

Odcházejí...

13. prosince 2002 zemřel ve věku 81 let spisovatel PhDr. Jan Šmíd. Také on měl rád Staré Hrady, zahajoval nám tu výstavy, ochotně napsal článek k výročí Arnošta z Pardubic do LSK. Kdo asi bude místo něho dbát, aby byla ve sv. Vítu sloužena zádušní mše za krále Jana Lucemburského?

Na Staré Hrady jezdívala ráda i keramička prof. Vlasta Ortová z Hradce Králové. Zprvu se svým manželem PhDr. Janem Ortem, později sama. Měla zde krásnou výstavu svých keramických panenek a dalších plastik, dokonce nám vypálila i kachel se starohradským zámkem. A když jednou přijela nečekaně, vzala stejně šikovně do ruky kbelík a hadr a pustila se do úklidu po malování... Zemřela 20. 12. 2002 ve věku 81 let.

Velká ztráta postihla českou literaturu 24. prosince 2002, kdy nás opustil ve věku 82 let básník, překladatel a literární historik Ivan Slavík. Mnohokrát navštívil se svou chotí Staré Hrady, mnohokrát do noci bádal nad dílem zapomínaných obrozeneckých autorů nebo nad verši jičínské Irmy Geisslové, mnohokrát nám napsal cennou studii do Listů starohradské kroniky, přivážel i písemnosti do "svých krabic" v archivu. Měl krásný vztah k mládeži a měl opravdu rád Staré Hrady. Úctu k dílu iniciátora jejich záchrany Vladimíra Holmana vyjádřil verši, které dosud nebyly publikovány:

Limerick, který Edward Lear nenapsal

Tak byly na spadnutí Staré Hrady
a nikdo nevěděl si s nimi rady,
až zavál vítr do těch Hradů Starých
rázného učitele, ten se namích,
řek: "A tohle jsou mi pěkné spády!"
Ten dal zas dohromady Staré Hrady.

Smutek zavládl v naší zemi i 15. února 2002. To když jsme se dovídali, že zemřel herec Miroslav Horníček (84 let) a cestovatel Jiří Hanzelka (82 let). Také oni patřili k přátelům Starých Hradů. Miroslav Horníček nám tu zahajoval v roce 1977 výstavu Jiřího Kalouska a besedoval v krbovém sále – a do poslední chvíle hrozilo, že nebude smět promluvit. Jiří Hanzelka k nám v těch letech přivezl několikrát Julinku Charvátovou. Bylo moc krásné přátelsky si s ním povídat, nechat si ho podepsat do pamětní knihy zámku – a pak tu stránku nechat otevřenou při výstavě kroniky. A prošlo to!

Přátelé, odešlo Vás v tom posledním půlroce mnoho. Ale víme, že budete naší práci i nadále držet palce – a my také nikdy nezapomeneme!

Čest Vaší památce!

Karol Bílek