A pak jsme již tradičně přivítali paní Hanu Kofránkovou a její přátele – pana Josefa Somra a pana Jiřího Šlupku Svěráka. V jejich podání jsme naslouchali veršům a textům básníka Jana Skácela spojovaným působivou hudbou a zpěvem. Pořad byl sestaven z poslední básníkovy sbírky A znovu láska a drobných próz vydaných pod názvem Třináctý černý kůň.

Sbírka A znovu láska, v pořadí desátá, obsahuje většinou básně z let sedmdesátých a osmdesátých, ale i starší. Některé z nich nesměly být v době jejich vzniku vytištěny, jiné pod tlakem cenzury musel básník upravit. Tato sbírka vyšla poprvé v roce 1991. Jejího vydání se Jan Skácel bohužel nedočkal. Zemřel těsně před sametovou revolucí, 7. 11. 1989. Z básní na nás doléhá stísněná doba normalizace a pocity, často chmurné, které Jana Skácela pronásledovaly. Básník vyjadřuje svou nelásku "Těm, kteří zakazují...: Srst nelásky je celá obrostla, děsí je ticho a čekají na chvíli, kdy zradí vlastní zradu..." V básni Pohřeb Jaroslava Seiferta se vrací ke chvílím, kdy se česká veřejnost loučila s nositelem Nobelovy ceny za literaturu, za mrazivé asistence státní policie a bezohledného rušení smutečního obřadu...

A znovu láska: Básník se pak z těžké doby utíká k drobným radostem člověka, vrací se do dětských snů. Spolu s malým chlapcem nakukujeme pánubohu do oken při pozorování jasné noční oblohy plné hvězd. Brouzdáme se ranní rosou a hledáme zapadlé vzpomínky. V dospělosti oceňujeme krásu, kolem které jsme jako děti často chodili bez povšimnutí. A přesto někde hluboko v nás dřímaly ty dětské zážitky a po letech se vrátily do našeho vědomí i do našich srdcí. Krása Skácelových veršů byla umocněna citlivou interpretací Hany Kofránkové.

Verše střídaly drobné prózy – malé recenze s pitoreskními názvy Malá recenze na blba, Malá recenze na Jaroslava Seiferta a další ve vynikajícím přednesu Josefa Somra. Jan Skácel se nám v nich představil jako skvělý vypravěč krátkých příběhů s humorným a hluboce lidským nadhledem, často s laskavou ironií. Témata jsou tak úžasně různorodá a cítíme z nich tvůrcovu lásku k lidem, přírodě, věcem a k životu vůbec.

Děkujeme vám, paní Hynková, paní Kofránková, pane Somre, pane Svěráku, milí pořadatelé, za to krásné odpoledne prvního května 2002.

MUDr. Vilém Hofman

Úvodem k výstavě Milady Hynkové

Tento úryvek z Ovidiových Metamorfos líčí osudy bájné lydské tkadleny Arachné, jež se pustila do soutěže se samotnou bohyní Minervou a byla za trest proměněna v pavouka. V padesátých letech minulého století byl jejím jménem nazván nový typ textilního stroje vyvinutý v Kdyňských strojírnách.

Toto malé město poblíž Domažlic má významnou textilní tradici. V roce 1767 zde byla založena první manufakturní přádelna v celém tehdejším Rakousku, v roce 1834 poprvé v Čechách použit Wattův parní stroj pro pohon tkalcovských stavů.

Nová technologie netkané textilie byla původně určena pro výrobu izolačních tkanin, vatelinu a vložek do bot. Záhy však byla objevena možnost jejího uplatnění ve sféře výtvarné. Pozoruhodné je, že prvním umělcem aradekoru, jak byly takto vytvořené tapiserie nazvány, nebyl textilní výtvarník, ale malíř. Akad. malíř František Šlégl byl absolventem krajinářské třídy Akademie výtvarných umění u prof. Otakara Nejedlého. Snad právě proto objevil téměř malířské možnosti práce s vlněnými vlákny vetkávanými do podložky. Jeho spolupracovnicí se stala textilní výtvarnice Milada Hynková. Po smrti Františka Šlégla v roce 1979 převzala vedení ateliéru a v roce 1992, když byla existence pracoviště ohrožena reorganizací podniku Elitex, ujala se ateliéru formou privatizace.

Aradekor nebyl už od konce šedesátých let záležitostí lokální. Desítky výtvarných umělců objevily kouzlo palety z vlněných přaden a přijížděli do Kdyně uskutečnit své výtvarné projekty. Milada Hynková jim poskytuje v ateliéru technologický servis. V roce 1994 uspořádala i mezinárodní sympózium.

Přes všechny tyto časově velmi zaneprázdňující aktivity našla si Milada Hynková čas na vlastní tvorbu. Její dílo je nejen svědectvím mistrovského zvládnutí technologie, s níž spojila svou profesionální dráhu, ale v první řadě dokonalým souzvukem výtvarného gesta a zvoleného materiálu. Tematický okruh jejích aradekorů je poměrně úzký – jsou to především přírodní motivy, nejčastěji kameny a stromy. Zmocňuje se jich nezaměnitelným rukopisem, založeným především na smyslu pro kompozici tvarovou a barevnou. Polarita mezi motivem a stylizací formy třebas až na hranici abstrakce pak ponechává vnímavému divákovi prostor k vlastní interpretaci.

Touha po zpříjemňování a zkrášlování interiéru výtvarně pojednanou textilií sahá do hluboké minulosti. Jejímu uspokojení v širším měřítku však stála v cestě cena gobelinů, vytvářených klasickou technologií. Nesmírná pracnost z nich bez ohledu na význam uměleckého činu činila záležitost velmi exkluzivní. Technologie aradekoru posunula tapiserii do cenové relace s olejomalbou a umožňuje tak dominaci výtvarné kvality.

Tapiserie Milady Hynkové jsou v nejlepším slova smyslu užitým uměním. Jejich kouzlo se plně rozvine teprve při citlivém umístění v interiéru. Mohou se stát významnou složkou proměny vašeho obydlí v domov.

prof. Josef Picek, konservatoř Pardubice

Stručně o třech výstavách

V dubnu hostily výstavní prostory v gotice expozici obrazů nedávno zesnulého jičínského malíře Ivo Neslera. Převažovaly krajiny z Jičínska, ale našli jsme zde i netradiční zátiší a další motivy. Výstavu připravil Neslerův přítel Petr Heber a proběhla tiše a skromně – tak jako život autorův.

Od 20. dubna zaplnily výstavní síň v arkádách tři desítky ukázek krajinářské tvorby Jiřího Valtra z Jičína. Pohotový umělec zachycuje svými grafikami a akvarely většinou známá i neznámá místa Českého ráje, ale byly zde vystaveny i obrázky ze vzdálenějších končin naší vlasti i z ciziny. Zaujala nás některá starohradská zákoutí, motivy z Bystřice, ze Sobotky atd. Na zahájení krátce promluvil šéfredaktor Novin Jičínska Radovan Sál, který zdůraznil i Valtrovu podporu různým humanitárním akcím u nás i v Polsku (autor jezdí rád malovat do Kladska).

Velkou pozornost vzbudila i výstava k dvacátému výročí úmrtí českého historika a básníka Zdeňka Kalisty. Připravily ji pracovnice literárního archivu Památníku národního písemnictví PhDr. Renata Ferklová a Mgr. Yvetta Dörflová. Věnovaly velkou péči výběru exponátů i výtvarné podobě expozice. Fotografie, knihy i kopie archiválií doplnily dobové reálie (Kalistovy klobouky, psací stroj, gramofon, cestovní koš apod.), takže vznikl působivý celek, který lákal k podrobné prohlídce. Autorky přiblížily Kalistův život od dětství v rodných Benátkách nad Jizerou přes mladoboleslavská a pražská studentská léta, přátelství s Jiřím Wolkerem a studium u Josefa Pekaře. Byla zde přiblížena vědecká tvorba Kalistova věnovaná hlavně rodu Černínů a baroknímu umění, seznámili jsme se i s jeho tvorbou básnickou z mládí i ze závěru života. Největší pozornost budily Kalistovy životní osudy v padesátých letech, kdy byl nespravedlivě vězněn. Dokumentována byla i jeho rehabilitace.

Na zahájení, které se uskutečnilo 11. května, byli přítomni i děkan pedagogické fakulty královéhradecké univerzity prof. Vladimír Wolf, přednosta Okresního úřadu v Jičíně ing. Jiří Vitvar, nezávislý novinář ing. Bohumír Procházka aj. Úvodní proslov přednesla PhDr. Renata Ferklová – a doufáme, že ho budeme moci otisknout v příštím čísle.

Škoda, že některé letošní kulturní akce ve Starých Hradech se termínově shodují s akcemi v okolí. Na jedné straně můžeme být rádi, že kulturních akcí přibývá, na druhou stranu tím je způsobena menší návštěvnost. Tak tomu bylo při vernisáži této Kalistovy výstavy, kdy ve stejnou dobu v Dětenicích zahajovali sjezd rodáků, tak tomu bylo l. května, kdy se v Libáni konala přehlídka mažoretek, další akce kolidovaly s koncerty libáňských Foerstrovských dní.

Umění daleké i blízké

Petr Probst (nar.1948 v Praze) je povoláním technik. Malovat začal pro své potěšení koncem sedmdesátých let, věnoval se zprvu krajinářství, ale brzy převládl vliv surrealismu. Vystavovat začal po roce 1981, kdy namaloval po přečtení Holanových veršů obraz Noc s Hamletem. Zážitkem byly i cesty do Itálie, návštěvy Milána, Florencie a zvláště Benátek, pod jejichž dojmem vzniká řada obrazů. V té době se prezentuje na výstavách malířského spolku Corpus. Plně se pak věnuje malířské tvorbě od poloviny devadesátých let.

Po zahájení výstavy (úvodní projev přinášíme na jiném místě) vyslechlo asi 180 přítomných koncert. Pěvecký sbor Boleslav z Mladé Boleslavi slaví letos 145. výročí svého trvání, a tak si jako hosty oslav pozval pěvecký sbor Óruri (Ptáček) z japonského města Hačiodži u Tokia. Symbolem města je strom jinan, horská lilie a malý ptáček óruri, který krásně zpívá. A právě podle něho se sbor, založený v roce 1993, jmenuje. Má velmi dobrou úroveň, v roce 1994 koncertovali v Austrálii, později v Rakousku a v Polsku.

Tak nám představil své hosty smíšený pěvecký sbor Boleslav, jemuž z minulosti vděčíme za hezké zážitky z jeho několika starohradských koncertů spojených obvykle s koncertem partnerských pěveckých sborů z Belgie či Německa. Koncert opět organizovali manželé Červených, kteří Staré Hrady pro mladoboleslavský sbor v roce 1992 objevili.

A tak po vernisáži vstoupilo na zámecké nádvoří třicet usměvavých Japonek, každá s tradiční mírnou úklonou. Starší, mladší, některé v běžných kostýmech a šatech, jiné v kimonech. Žádné stopy únavy po právě absolvované dlouhé cestě. Hned se zajímaly, kde budou zpívat, zda si budou moci prohlédnout zámek, blíže se seznámit s českými kolegy, předat jim dárečky a uvařit čaj...

Se zaujetím poslouchaly program boleslavského sboru, potom přednesly několik japonských písní a na závěr si vynutily, aby píseň Ej, lúčka, lúčka zazněla bez jakékoliv přípravy v podání obou sborů současně.

Děkujeme boleslavským přátelům, že jeden ze dvou koncertů sboru Óruri v České republice se konal právě ve Starých Hradech.

KEB

Vystavuje Petr Probst

V dobách minulých, a vlastně na některých televizních programech i v současnosti, vystupuje před uvedením určitých pořadů hlasatel, který krátce zhodnotí, co diváci uvidí, co si o viděném mají myslet a co si z předestřeného mají odnést. Já, ač se v podobné situaci cítím také, jsem dalek toho, abych vám něco radil nebo vnucoval. Předem upozorňuji, že pokud očekáváte zhodnocení Probstova díla či jeho rozbor, pak budete zklamáni a musíte se obrátit na osoby povolanější, nebo ještě lépe na svůj vlastní úsudek. Mým přítelem Petrem Probstem jsem byl požádán, abych zde vystoupil v roli startéra, který ve vhodné chvíli dá pokyn k přestřižení symbolické pásky a zahájí tím výstavu. Moje role je naštěstí ulehčena tím, že naše rodina má zde na jedinečných Starých Hradech již osvědčenou zahajovačskou tradici. V roce 1980 zde zahajoval můj otec výstavu také svému kamarádovi, Janu Špálovi. Úloha byla tenkrát trochu jiná tím, že Jan Špála v té době již nežil, což se o mém příteli, alespoň ještě před chvílí, říci nedalo. Proto věřím, že tato výstava je jen epizodou v Probstově uměleckém zrání a že nás čekají další a další nová překvapení.

Pohovořím v krátkosti o Probstovi samém. Ty z vás, kterým se v tomto okamžiku divoce rozbušilo srdce, chci ubezpečit, že nejde o infarkt myokardu či o jinou akutní chorobu. Jedná se o bezděčnou reakci na toto jméno. Toto jméno, nehledě na to, že je pro mnoho lidí jen těžko vyslovitelné a pro mnohé i těžko pochopitelné, je pro nás, kteří již víme, kdo se jím honosí, jménem slavnostním. Stejně tak jako pojmy posvícení, vinobraní, daňové prázdniny, fašiang či mulatssag (mulatčág) jsou pro mnohé příslibem čehosi tajemného a příjemného, tak i pro nás, kteří jsme se toto jméno naučili užívat celkem běžně, je důvodem příjemného pocitu v oblasti solaru plexu, i když jen matně tuším, kde se tento solar nachází. Hlavně doufám, že se vzhledem k dnešnímu slavnostnímu dni nejedná o něco nemravného.

Vážení, osud mi dopřál, že jsem mohl sledovat vývoj Petra Probsta od nesmělých krůčků batolete jeho nadání přes pyšnou pubertu až po současnou dospělost. Petr, ač je svým vzděláním technik, již od raného věku se k technice stavěl jako k doplňkové činnosti, která zaplňuje krátké chvilky mezi fotografováním, literární činností a malováním. Musím říci, že jeho technické zprávy, protokoly a projekty byly vždy orgiemi barev, ohňostroji grafických stylů a vodopády nevšedních designů, které leckdy zastínily nespornou technickou hodnotu výsledného díla.

Dnes se ti, kteří Petra Probsta neznají, či ho znají jen z té horší stránky, dožijí radosti, překvapení a potěšení. Ode dneška budou žít s jistotou, že existuje lék na jejich chmury a nenálady. Ano! Petr Probst míchá své lektvary s lehkostí žongléra tak, že tato ďábelsky vyvážená směska optimismu, fantazie, radostné atmosféry a přátelství ledabyle zažene vrásky z čela diváka. V Probstových dílech se snoubí duše dítěte s nadšením technika, básnická poetika s radostí ze života, realita s odvážným experimentováním s perspektivou. Ti z nás, kteří mají tu čest mít některé dílo Probstovo na čestném místě svých sbírek, mi potvrdí, že se jejich nálada v dostřelu těchto děl pronikavě zlepšuje, problémy se řeší samy – s často až neuvěřitelnou samozřejmostí – a i manželská nedorozumění se mění na malicherné přestřelky.

Jen géniové formátu pana Probsta mohou vytvořit díla s takovou lehkostí a hravostí. Ve stejném duchu jako slavná mistrova věta "Proč nutit baletky tančit na špičkách, když je možno vybírat z tanečnic vyšších postav" nese se i obsahová niť mistrových děl. Ať už se podíváme na obraz Falstaffa bez Falstaffa, na zápalkové variace či na okna do Čech bez kouřících komínů naší vzkvétající odsířené energetiky.

Nyní přeruším oslavný proud dopadající na Petrovu hlavu a dovolím si poděkovat skromné Petrově manželce Jiřině za to, že nedopustí, aby Petr svůj talent vystřílel při přízemních pracích jako je stříhání zahrady, pěstování ovocných stromů či orání s předradličkou, ale naopak mu umožňuje, aby nás zásoboval svými skvělými, neopakovatelnými díly.

Vážení přátelé, regata Královské Yachetní Společnosti ve Velké Británii je zahajována výstřelem z děla. Dovoluji si pouze nesměle pomyslet na to, jakým způsobem by tedy měla být zahájena akce takového významu, jako je tato výstava. Vzhledem k různým platným mírovým smlouvám si ji dovoluji zahájit pouhým prostým, leč úderným slovem. Vážení, zahajuji tímto výstavu pana Petra Probsta, muže se srdcem umělce. Teraz!

ing. Tomáš Svatoň

Tři

Narodila se 16. 2. 1973 v Rychnově nad Kněžnou, žila v Kostelci nad Orlicí, vystudovala gymnázium v Hradci Králové a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor rusistika – germanistika. Základy výtvarné výchovy získala na lidové škole umění, malbě se soustavně věnuje od roku 1998. Vystavovala v Trutnově, v Častolovicích a v Hradci Králové.

Její obrazy se pohybují na hranici konkrétního a abstraktního, nejčastějšími tématy jsou krajina, lidské vztahy či městská periferie, nazírané z pohledu nemožnosti uchopení věcí a jevů a následného hledání vyšších, subjektivní rozpory autorky stmelujících odpovědí.

Tři výrazné prvky anebo tři na první pohled viditelné shluky prvků jsou společné každému z vystavovaných obrazů. Vyjadřují soudobou snahu autorky převést vnitřní pocit přílišné mnohosti a nejednoznačnosti okolního světa do alespoň početně uchopitelného, jasného a záměrně symbolicky zatíženého "trojného" rozčlenění subjektivní skutečnosti.

I přes podvědomou nejistotu nazírání a posuzování světa není životní pocit ztvárněný v obrazech nikterak tragický, barvy jsou plné a obsahy jednotlivých obrazů sahají pozvolna až k osobní biblické naději. Všechny obrazy vznikly v roce 2001 – 2002, mají rozměr 60x80 cm. Jedná se o malby olejem na sololit.

Na vernisáži se na nádvoří starohradského zámku sešlo za krásného počasí na šedesát lidí. Úvodní slovo k výstavě přednesla sama autorka a poté následoval koncert pěveckého sboru Jitřenky ze základní školy v Libáni pod vedením pana učitele Jana Jiterského. Nádherně znějící písně se líbily všem přítomným a věříme, že jsme se s Jitřenkami na Starých Hradech nesetkali naposledy.

redakce LSK

Vzácná návštěva na libáňské škole

A tak po přečtení útlé knížky Trojí svědectví, která vyšla v nakladatelství G plus G, jsem se rozhodla, že jednoho z autorů – Fedora Gála – pozvu mezi své žáky 8. a 9. třídy. Ale nejprve něco o knížce. Vypravěčkou prvního svědectví je Dita Skálová (1920-1999), reportérka a novinářka. Líčí příběh české židovské rodiny. Druhý příběh napsal Fedor Gál, narozený 30. 3. 1945 v Terezíně. Jedná se o příběh židovské rodiny ze Slovenska. A konečně třetí autorka Markéta Zádorová (1923) líčí příběh židovské rodiny z Podkarpatské Rusi. Autentické příběhy prvních dvou autorů jsem přečetla dětem a mohu říci, že na ně velmi zapůsobily. Dojem byl potom umocněn návštěvou Fedora Gála přímo v naší škole. Zavítal k nám 23. května a se žáky pobesedoval. Krátce pověděl o svém životě (o sobě ale mluví velmi nerad). Byl jedním ze tří stovek dětí narozených v Terezíně, které přežily. Nikdy nepoznal svého tatínka a další příbuzné. Všichni zahynuli. Absolvoval chemickou průmyslovku, při zaměstnání vystudoval chemicko-technologickou fakultu Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. Pak se věnoval sociologii a získal doktorát z ekonomie. Byl jedním ze zakladatelů hnutí Verejnosť proti násiliu. Později přednášel politologii na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde se stal docentem. Od roku 1991 žije v Praze. Je autorem či spoluautorem četných knih.

Největší část besedy byla pak věnována dotazům. Fedor Gál vyprávěl o holocaustu a jeho obětech. Vysvětloval dětem, že za každým z té ohromné masy mučených lidí je konkrétní tvář a lidský příběh. Že ale není jen židovský holocaust, ale i romský holocaust, že i dnes dochází na světě k vyvražďování, mučení, ponižování, zbavování důstojnosti lidí. A tak se mluvilo o židovském státě, jeho historii, o rasistických náladách ve společnosti, o romské otázce, o památníku v Letech u Písku, o Izraeli a Palestině, ale i o rozpadu Československa, o myšlenkách trvale udržitelného života a o šikaně. Ale nejen to. Děti se ptaly na literární činnost Fedora Gála, zajímalo je i jeho soukromí, rodina, děti apod. Odpovídal trpělivě, někdy vážně, ale i vesele. Byla to taková hodina českého jazyka či občanské výchovy v praxi.

Na besedě byla přítomna též Terezie Dubinová a Jan Kindermann, správce židovské synagogy a židovského hřbitova v Jičíně. Seznámil přítomné s projektem Zmizelí sousedé, který zahrnuje pátrání po osudech našich židovských a romských spoluobčanů, kteří zahynuli za druhé světové války. Žáci 8.B se k tomuto projektu přihlásili a od příštího školního roku na něm budou pracovat.

Po obědě, na kterém si Fedor Gál pochutnal ve školní jídelně, jsem s ním odjela do Starých Hradů. S velkým zájmem si prohlédl zámek, seznámil se s jeho historií i s literárním archivem a rozhodl se, že přijede znovu i s manželkou, která je též literárně činná. U zámecké kašny zjistil, že je dílem jeho přítele Josefa Císařovského. Přívětivé prostředí zámku, milí hostitelé a krásné slunečné odpoledne bylo tečkou za touto vzácnou návštěvou. Jsme Fedoru Gálovi vděčni, že si na nás udělal čas, přijal naše pozvání a strávil s námi pěkný den. A já se domnívám, že přinesl žákům poučení a zamyšlení nad historií. Vždyť téma brutálního potlačování lidskosti je aktuální i dnes.

Irena Škodová

Petr Heber šedesátiletý

A právě jednu z těchto etap nyní v plné síle a svěžesti uzavírá a v souvislosti s tím se chystá oslavit významné životní jubileum i náš spolupracovník, pan Petr Heber z Jičína (nar. 24. 5. 1942). Naším kolegou je již od října roku 1993, i když pravděpodobně pro většinu zaměstnanců oddělení uměleckých sbírek Památníku národního písemnictví v Praze kolegou, kterého znají spíše pouze podle jména. Vzdálenost mezi Prahou a Jičínem není sice nepřekonatelná, ale v běžném pracovním režimu je přece jen značná a tudíž nějaké bližší a častější kontakty neumožňuje. To ale samozřejmě nic nemění na faktu, že je pan Petr Heber pro nás kolegou velmi důležitým a užitečným, bez jehož přispění bychom se dost dobře v naší práci neobešli.

Jeho restaurátorská činnost, kterou pro naše oddělení vykonává, už pomohla "vstát z mrtvých" značné části našeho sbírkového mobiliáře, ale přesto velký kus práce na něj ještě pořád čeká. Doba a čas se totiž nepodepisují jen na lidech, ale i na věcech. I těm je po určité době třeba věnovat péči, postarat se o ně, omladit je. A to se panu Heberovi daří zabezpečovat víc než spolehlivě.

Je sice pravda, že o těchto výsledcích jeho "léčebné kúry" se v naprosté většině případů můžeme přesvědčit zase jen a pouze my. Převážná část těchto zrestaurovaných věcí totiž skončí opět uložena v depozitáři, k vidění je jen na občasných výstavách, ale i zde naštěstí existují výjimky. To by mohli dosvědčit například návštěvníci zámku ve Starých Hradech u Libáně, kde si mohou mimo jiné prohlédnout také pracovny spisovatelů Aloise Jiráska a Elišky Krásnohorské, jejichž dnešní podoba, a to včetně úpravy interiérů, je výrazně poznamenána zásahy pana Hebera. Stejně tak i zrenovovaný letohrádek Hvězda v pražské oboře má ve stálé expozici kusy mobiliáře, které prošly jeho rukama.

Ovšem zatím nejreprezentativnější akcí, která výsledky restaurátorské práce našeho kolegy představila veřejnosti, byla rozsáhlá dvouetapová výstava ze sbírek Jiřího Karáska ze Lvovic, která se uskutečnila v Obecním domě v Praze v době od května do října roku 2001. V jejím rámci bylo možno vidět nejen zrenovovaný mobiliář a několik kusů stolních hodin, ale především rozsáhlý soubor dřevořezeb Tone Kralje. Na všech těchto předmětech se pan Petr Heber svou prací výrazně podepsal a přispěl tak svým dílem k celkovému úspěchu výstavy.

Věříme tedy, že naše vzájemná a bezproblémová spolupráce bude ve stejném duchu pokračovat i nadále. V souvislosti s tím chceme proto panu Petru Heberovi závěrem upřímně popřát vše nejlepší k jeho jubileu, hlavně však pevné zdraví, osobní pohodu, pracovní úspěchy, neutuchající invenci a čas na všechny ostatní aktivity a zájmy i na jeho vlastní uměleckou tvorbu!

Za kolektiv pracovníků oddělení uměleckých sbírek PNP

PhDr. Jiří Sedláček

Zemřel František Svoboda

Nikdy toho moc nenamluvil, o to více za ním bylo vidět práce. Narodil se 31. března 1914 v Psinicích, ale již po dvou letech se rodina s pěti dětmi přestěhovala do Sedlišť, kde potom prožil celý život, jen s výjimkou dvouleté vojenské služby ve Vysokém Mýtě a několikaměsíčního nedobrovolného pobytu v Trutnově za druhé světové války.

Brzy po válce, 16. listopadu 1946, se oženil a s paní Pavlou prožil krásných 55 let společného života. Vychovali dva syny, ale od roku 1964 přibyla starost o další tři děti zemřelého bratra pana Svobody. Do konce života mu dělalo radost deset vnoučat a devět pravnoučat.

Po celý život pracoval v zemědělství, původně jako soukromý hospodář. V roce 1958 musel vstoupit jako další občané Sedlišť do JZD, které se v roce 1974 spojilo s JZD Libáň. Zde pracoval jako kovář a opravář zemědělských strojů až do odchodu do důchodu. Ani pak však nezahálel – o tom by mohlo vyprávět pečlivě zvelebované hospodářství se sadem a dílnou, v níž vznikalo prakticky na koleně tolik užitečných věcí i pro mnoho spoluobčanů.

Pan František Svoboda totiž nedovedl žít jen pro sebe a pro svou rodinu – měl vždy na mysli i blaho svých sousedů, své obce, svého kraje. Proto již v mládí vstoupil v roce 1931 do Sboru dobrovolných hasičů v Sedlištích a byl jeho členem neuvěřitelných téměř 72 let. Byl odměněn několika záslužnými věrnostními medailemi.

Pracoval i pro obnovu starohradského zámku, vozil materiál, zaváděl tam vodu a uplatňoval své kovářské řemeslo. O jeho umění svědčí navždy třeba příslušenství krbu nebo krásný kovový lustr v zámeckém koncertním sále. A bylo-li třeba, pomohl s dalšími členy rodiny i při betonování, při sekání trávy na zámeckém nádvoří nebo při stavbě archivních regálů. Patřil k posledním žijícím pracovníkům oné legendární skupiny nadšenců kolem pana učitele Holmana, kteří začínali se záchranou zámku.

Když nás nyní opustil, musíme mu s úctou poděkovat za vše, co dobrého ve svém dlouhém životě udělal. Opustil nás v požehnaných 88 letech 20. března 2002, byl nejstarším občanem Sedlišť.

Zmínil jsem se v úvodu, že pan František Svoboda toho nikdy moc nenamluvil, o to víc za ním bylo vidět práce. A ta práce, dobře vykonaná práce, zůstává jeho odkazem a bude žít i v jeho potomcích, které svým příkladem vychoval ve vynikající pokračovatele svého díla.

Pane Svobodo, ještě jednou díky za vše – a čest Vaší památce!

Karol Bílek

Za Janou Hofmanovou

Narodila se 25. června 1937 v Jičíně. Kulturními dějinami rodného města se zabývala již od studentských let na jičínském gymnáziu. Po celá desetiletí se v regionálním tisku objevovaly její příspěvky věnované literatuře, výtvarnému umění i hudbě zdejšího kraje. Napsala i několik studií (Po stopách jičínských motivů v literární tvorbě – 1988, Josef Bohuslav Foerster a Jičín – 1989, Irma Geisslová – básnický objev naší doby – 1995, Působení jezuitů v Jičíně jako nedílná součást historie města a jeho okolí – 1997, František Lepař – 1998).

Uměla poutavě vyprávět, vyslechnout její přednášku nebo nechat se provést Jičínem bylo opravdovým zážitkem. Z jejích písemných prací a projevů vyplýval opravdový zájem o téma, k němuž mnohdy obtížně sháněla prameny, i úcta k lidem, jejichž dílo připomínala. Stále pravidelně sledovala kulturní život svého města, jehož kroniku od roku 1989 vedla.

S jejím pedagogickým působením souvisel i její zájem o psychologii mládeže. Učila češtinu a ruštinu od roku 1959, v letech 1962-1995 byla profesorkou Střední průmyslové školy v Jičíně.

Staré Hrady měla opravdu ráda, obdivovala zdejší kulturní akce a psala o nich do jičínských novin i do našeho časopisu. Patřila rozhodně mezi významné regionální historiky a právem jí náleží i samostatné heslo v Lexikonu současných českých historiků (Praha 1999).

Na paní profesorku Hofmanovou nezapomeneme a k jejímu dílu se budeme s úctou vracet.

Eva Bílková

Univ. prof. PhDr. Václav Chaloupecký

Starobylý rod Chaloupeckých je v Dětenicích uváděn od roku 1795 jako usedlý na půllánu číslo 71. Tento půllán vznikl rozdělením původního statku číslo 56 na dva půllány s čísly popisnými 56 a 71. Před rokem 1795 byl v držení Jana Chaloupeckého a od něho jej odkoupil za 400 zlatých jeho syn Josef Chaloupecký. Půllán číslo 71 měl tehdy 20 jiter a 862 sáhů čtverečných polí. Od roku 1816 zde hospodařili Jan a Rozálie Chaloupeckých a od roku 1841 jejich syn Václav Chaloupecký s manželkou Barborou. Kromě rolnické živnosti obchodoval s uhlím a dřívím. Jejich syn František Chaloupecký měl převzít hospodářství i živnost po svých rodičích, ale nestalo se tak. Seznámil se a posléze se oženil s Annou, rozenou Láskovou z Dětenic, z čísla 10; a protože rodiče Františka Chaloupeckého tomuto sňatku nepřáli, tak se mladí manželé zabydleli spolu s rodiči manželky ve zmíněném domě číslo 10. Ale teprve roku 1883 jim byla tato usedlost vlastnicky postoupena. Půllán v Dětenicích číslo 71 zdědila roku 1885 dcera Václava a Barbory Chaloupeckých Františka, provdaná za Jana Bittnera.

Rodiče manželky Františka Chaloupeckého Anny, rozené Láskové z Dětenic číslo 10, měli v Dětenicích prodejnu masa a později sami hospodařili na zakoupených polích. Josef Láska (nar. 1785) byl vyučený řezník a před tím, než se dostal do Dětenic, obchodoval s telaty, která vozil do Prahy. Žil jako podruh v Brodku v čísle 58. Do školy nechodil; číst a psát jej naučila jeho pozdější žena Barbora. Byl židovského původu a původně se jmenoval Josef Klein. Někdy na začátku 19. století za působení osenického děkana Václava Beránka se nechal pokřtít a přijal jméno Láska.

Jeho žena Barbora, rozená Neuwirtová, pocházela z Dětenic, z chalupy číslo 48. Její otec Jan Neuwirt, narozený v Kozadírku u Libáně, se ve Vídeňském Novém Městě vyučil krejčím. Výuční list z roku 1802, kdy mu bylo 21 let, svědčí o jeho zručnosti a pilnosti. Po návratu na Libáňsko se oženil s dcerou Václava Vízka Kateřinou z Dětenic číslo 48. V tomto domě si mladý Neuwirt otevřel krejčovskou živnost a v roce 1820 si jej manželé Neuwirtovi od Václava Vízka koupili za 200 zlatých. V roce 1850 starý Vízek zemřel a chalupu číslo 48 zdědila dcera Barbora, tehdy již provdaná Lásková.

Přestup Josefa Lásky na křesťanskou víru nebyl pro něho jen povrchním rozhodnutím a vnějším činem. Celá rodina Láskova byla upřímně věřící a i děti byly v tomto duchu vedeny. Měli syny Josefa (nar. 1852) a Gustava (nar. 1861), který studoval v Jičíně na gymnáziu a roku 1873 byl vysvěcen na kněze. Jejich dcera Anna se později provdala za Františka Chaloupeckého.

Manželé Láskovi koupili roku 1859 od Josefa Pluhaře chalupu v Dětenicích číslo 10 za 3.423 zlatých. U této chalupy bylo kromě velké zahrady i 16 korců a 41 sáhů čtverečných polí. Původní majitelé Josef a Majdaléna Pluhařovi od nich naopak odkoupili dětenický barák číslo 48 za 840 zlatých.

Josef Láska zemřel 28. 4. 1882 na onemocnění jater a ledvin. Bylo mu 97 let. Barbora Lásková zemřela 2. 6. 1915 v Poříčanech na faře u svého syna Gustava.

Příchod mladého manželského páru Františka a Anny Chaloupeckých do chalupy číslo 10 však znamenal změnu původního podnikání. Rodiče Láskovi pozvolna opustili řeznickou živnost a mladým manželům postupně předali dobře zavedené hospodářství. Kromě hospodaření a účasti na různých veřejných pracích zastával František Chaloupecký vždy na podzim práci vážného na skládce cukrovky u dětenického nádraží, která patřila cukrovaru v Libáni. Do ulice si postavili zděný dům s obytným podkrovím. Roku 1882 se jim narodil syn Václav a roku 1884 dcera Marie, později provdaná Čepičková.

Roku 1925 se celého majetku ujímá syn PhDr. Václav Chaloupecký, tehdy již profesor historie na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Rodinný domek v Dětenicích číslo 10 byl někdy ve třicátých letech renovován tak, aby vyhovoval občasnému pobytu profesora Chaloupeckého a jeho rodiny v jeho rodné obci.

Pozdější univerzitní profesor PhDr. Václav Chaloupecký tedy spatřil světlo světa dne 12. května 1882 v Dětenicích v chalupě číslo 10. Mládí prožíval v úzkém a laskavém rodinném kruhu spolu s rodiči a s mladší sestrou Mařenkou. Domovem mu byl nejen rodný dům, dvůr, zahrada, ale i přilehlá část obce zvaná "Na Kuchyňce" a také kamarádi, kterých bylo na návsi vždycky dost.

Přes veškerou rodinnou péči se tříletý Vašík ocitl v nebezpečí života. V roce 1885 onemocněl tehdy rozšířeným a jen ztěží léčitelným záškrtem. Z té doby přímo otřesně zní zápis v kronice dětenické školy: "V roce 1882 zde zemřelo na záškrt celkem 30 dětí." Nemocným dětem hrozila smrt zadušením. I lékaři, nemajíce jiné prostředky, uvolňovali sevření hrtanu násadkou vařečky. Rodiče nemocného chlapce na modlitbách slíbili, že když se malý Václav uzdraví, tak na paměť uzdravení postaví v okolí Dětenic Boží muka. Chlapec se uzdravil a rodiče svůj slib splnili. Při cestě na Lično, v místní trati zvané "Na trubách", byl postaven za 250 zlatých kamenný kříž s pamětním nápisem, který byl vysvěcen 29. června 1890. Boží muka se dvěma lipami tam stojí dodnes, i když bez čitelného nápisu a v dosti zchátralém stavu.

Do obecné školy začal Václav Chaloupecký chodit v Dětenicích v roce 1888 za řídícího učitele Antonína Vacka. To byl na svou dobu velmi vzdělaný a sečtělý pán a také autor Početnice pro školy obecné. Školákům ale nic neodpustil; museli se učit a poslouchat. Byl veřejně činný v obci, hlavně pak v divadelním spolku vzdělávací besedy Tyl v Dětenicích. Václava Chaloupeckého učili na škole v Dětenicích patrně i další výborní učitelé: Josef Kovářík, Josef Jenček a Josef Ježek.

Výborný školní prospěch a přijatelné hmotné poměry rodičů umožnily Václavu Chaloupeckému studium na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Nastoupil zde do primy v roce 1894. Bydlel v rodině středoškolského profesora Láta, spřízněného s osenickou rodinou Försterů. Studium na mladoboleslavském gymnáziu ale předčasně ukončil v šesté třídě v roce 1900. K této události je v kronice je zapsáno "že se mu zde valně nedařilo". Přestupuje na pražské gymnázium v Truhlářské ulici, kde absolvuje septimu a oktávu. "Truhlárnou", jak studenti svůj ústav nazývali, prošlo mnoho vynikajících osobností českého vědeckého i občanského života. Středoškolská studia zakončuje maturitní zkouškou v roce 1903.

Václav Chaloupecký v souladu se svým zájmem a patrně i na radu přátel, s kterými se v této době stýkal, zapsal si od roku 1903 studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Již během středoškolských studií začal psát lyrické básně a publikoval je pod pseudonymem Jiří Banjom, V. Banjom nebo V. Ch. Banjom v Moderní revui a v Novém kultu. Zabýval se též německou literaturou, hlavně pak básníky Heinrichem Heinem a Richardem Dehmelem, von Liliencronem a Juliem Ottou Bierbaumem. Tehdy přišel do Prahy i jeho přítel Josef S. Mach z Loučeně (nar. 5. 2. 1883), pozdější spisovatel, novinář, básník, diplomat a významný činitel zahraničního odboje. Společně zapadli do okruhu, v němž působili Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek, S. K. Neumann, Jaroslav Hašek a jiní. Mladý Václav Chaloupecký se již oddaluje od poezie a vážně se kloní ke studiu historie a pomocných věd historických. Stal se žákem profesorů Jaroslava Golla a Josefa Pekaře. Dosti se také stýkal s mladším spolužákem z Truhlářské ulice Václavem Vilémem Štechem, který o něm ve vzpomínkách napsal, "že jej překvapil vědomostmi a rozhledem, jaký nemívali studenti pražští". V. V. Štech se při studiu dějin umění zabýval pražským biskupem Janem z Dražic. Václav Chaloupecký zjistil, že z hlediska historického není činnost této významné osobnosti českých dějin dosud objasněna, a ujal se tohoto úkolu. Studie se pak stala základem disertační práce a po úspěšné obhajobě získal Václav Chaloupecký doktorát filozofie na Karlově univerzitě v Praze roku 1908. Promotorem v pražském Karolinu byl vedle profesora Jaroslava Golla i profesor T. G. Masaryk. Publikace Jan IV. z Dražic, poslední biskup pražský byla vydána knižně v roce 1908 v Praze nákladem Společnosti přátel starožitností českých. Byla první vědeckou publikací profesora Chaloupeckého.

Po vysokoškolských studiích PhDr. Václav Chaloupecký nastoupil dne 1. 11. 1908 jako archivář a knihovník knížat z Lobkovic na zámku v Roudnici nad Labem. Ještě do začátku válečné vřavy stačil napsat a vydat studii Účet pokladníka arcibiskupství pražského 1382/83 (1912) a publikaci František Palacký (1912). Na základě studia v Lobkovickém archivu vyšly ještě za války i publikace Česká rebelie na Podřipsku (1918), O Řípu (1919) a Praga caput regni (1919). Kratší články uveřejňuje v Českém časopisu historickém a v Časopisu společnosti přátel starožitností.

Vojenskou službu musel Václav Chaloupecký nastoupit nejdříve ještě jako student filozofické fakulty, a to na jeden rok od října 1904 do října 1905. Další vojenská povinnost na něho dolehla v začátku 1. světové války. To již byl zaměstnán u Lobkoviců v Roudnici, byl ženatý a v rodině měli malého Vašíka. Narukoval dne 12. 8. 1914 nejprve do Hradce Králové a po nějakém čase byl odvelen k záložnímu pluku do Krakova v Polsku. Sem za ním zakrátko přijela i žena Ludmila s malým synkem. Vojna pro něho skončila dnem 15. 11. 1918.

Po válce odchází na Slovensko. Habilitoval se na nově zřízené Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Bylo mu 34 let. Uvedl se přednáškou Československé dějiny. Právě zde, v Bratislavě, nastává nejplodnější období jeho vědecké, pedagogické a publikační činnosti. V novém působišti se stal zakladatelem moderní slovenské historické školy, což je uznáváno dodnes. Jeho žáci velmi brzo nastoupili na místa univerzitních učitelů a významných vědeckých pracovníků na poli historie Slovenska a Československa.

V tomto období z jeho pera vycházejí studie Naše Bratislava (1920), K nejstarším dějinám Bratislavy (1922), Staré Slovensko (1923) a Dvě studie k dějinám Podkarpatska (1925). Prahy se pak týká Pře kněžská (1925) a Selská otázka v husitství (1926). Další historické studie se týkaly převážně Slovenska: Radla – Anastasius, druh Vojtěchův, organizátor uherské církve (1927), Slovenské diecese a tak řečená apoštolská práva (1928), Martinská deklarace a její politické osudy (1928), Uherská politika Přemysla Otakara II. (1930), Zápas o Slovensko 1918 (1930), Kniha Žilinská (1934) a Universita Petra Pázmánya a Slovensko 1635-1935 (1935) a Nitra a počátky křesťanství (1935). V tomto období podnikl profesor Chaloupecký studijní cestu do Francie a později vydal francouzsky a anglicky Ĺ epoque des princes et de rois de Boheme (1938). Pro encyklopedii Dějiny lidstva napsal statě Německo, Itálie a obnovené císařství a Počátky státu českého a polského (1937). Po návratu do Prahy publikuje Středověké listy ze Slovenska (1938), Palackého dějiny a jejich význam pro minulost a přítomnost (1939), Prameny X. století legendy Kristiánovy o sv. Václavu a sv. Ludmile (1939), Úvod k Vlastnímu životopisu Karla IV. (1940) a Na úsvitě křesťanství (1941).

V období okupace a po uzavření vysokých škol nepřestal profesor Chaloupecký pracovat a připravoval historické studie pro období svobody. Krátce po válce vyšly studie a knihy Praha románská (1946), Arnošt z Pardubic, prvý arcibiskup pražský (1946), Karel IV. a Čechy (1946), Kníže svatý Václav (1947), Královna Alžběta a Karel IV. (1947), Valaši na Slovensku (1947), Karlova univerzita v Praze 1348-1409 (1948) a znovu se vrací k době Karla IV. studií Karel IV. a český stát (1948). V roce 1949 vycházejí Inaugurační diplomy krále Jana z r.1310 a 1311. Poslední vydané dílo profesora Chaloupeckého, dokončené Bohumilem Rybou, Středověké legendy prokopské, vyšlo až posmrtně v roce 1953. Na jeho stole zůstala nedokončená studie Žižka a husitství na Slovensku, monografie o knížeti Břetislavovi aj. Kromě těchto hlavních děl vyšlo z jeho pera mnoho dalších kratších studií, článků a referátů v Českém časopise historickém, v časopise Bratislava, v Časopise Matice Moravské a jinde.

Profesor PhDr. Václav Chaloupecký valnou část svého života a díla věnoval Slovensku. Stál u kolébky Učené společnosti Šafaříkovy a od 12. 5. 1919 byl jmenován inspektorem archivů a knihoven na Slovensku. Od roku 1923 působil jako vysokoškolský profesor na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Na této vrcholné vědecké instituci vychoval mnoho svých slovenských kolegů. V letech 1929/30 byl děkanem Filozofické fakulty a roku 1937/38 byl zvolen rektorem Univerzity Komenského v Bratislavě.

Po smrti univerzitního profesora Josefa Pekaře byl PhDr. Václav Chaloupecký v roce 1939 povolán na Univerzitu Karlovu v Praze a jmenován dne 13. 3. 1939 řádným profesorem československých dějin na filozofické fakultě. Zde pokračuje ve své učitelské, badatelské a publikační činnosti. Veškerou tuto jeho činnost ochromuje okupace. Výměrem ze dne 16. 4. 1941 je profesor Chaloupecký dočasně penzionován. Zatím má přístup do archivů, a tak podle možností pokračuje v soukromé badatelské práci v Praze a v Dětenicích. Během této doby připravuje publikace o nejstarším údobí našich dějin, které pak vycházejí brzy po válce.

V květnových revolučních dnech roku 1945 je profesor Chaloupecký v Praze a již 10. května je na Filozofické fakultě s úmyslem zabránit jakýmkoli škodám. Po znovuustavení řídících orgánů Univerzity Karlovy je profesor PhDr. Václav Chaloupecký dne 23. 7. 1945 reaktivován k činné službě. Koná přednášky z československých dějin a vychovává své nástupce. Jeho činnost na Filozofické fakultě nekončí ani po roce 1948. Dekretem ze dne 30. 7. 1948 je potvrzen jako řádný profesor pro obor československých dějin, a to se zpětnou účinností od 1. 5. 1945.

Za zásluhy o českou historickou vědu byl univerzitní profesor PhDr. Václav Chaloupecký zvolen 5. 3. 1938 řádným členem a tajemníkem I. třídy České akademie věd a umění, řádným členem Slovanského ústavu, mimořádným členem Královské české společnosti nauk, dále předsedou historické sekce Československé národní rady badatelské a také čestným členem Rumunské akademie věd (31. 5. 1938) a komandérem Řádu Rumunské koruny (15. 3. 1932).

V roce 1945 byl profesor PhDr. Václav Chaloupecký zvolen spolu s prof. Albertem Pražákem do přípravného výboru pro zřízení Univerzity českého severovýchodu v Hradci Králové, jehož slavnostní ustavující schůze se konala dne 14. 10. 1945.

Svědectví o jeho působení jako učitele na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy spolehlivě podávají jeho žáci a nejbližší spolupracovníci. Jeden z nich, Jaroslav Kovář napsal vzpomínku na profesora Chaloupeckého do Listů starohradské kroniky v roce 1987. Dočteme se v ní: "V hlavě mi zůstala trčet především úcta k době, o níž profesor Chaloupecký tři semestry hovořil, k době Karla IV. Viděl v ní inspirující zdroj husitského revolučního hnutí. Dodnes tu dobu vidím jeho očima jako mohutnou fresku, zalidněnou obrovským množstvím významných lidí. A mezi nimi laskavě modelované obrysy jeho oblíbeného Arnošta z Pardubic, syna Arnošta ze Staré, s nímž mohl oslavit jeho rodné Libáňsko..." O císaři římském a králi českém se pan profesor vyjadřoval nevybíravě: "Byla to od něho nemravnost brát si jako sedmačtyřicetiletý šestnáctiletou! Ale co by Karel neudělal ad maiorem coronae regni Bohemiae gloriam" /k větší slávě koruny České/. O Elišce Pomořanské se vyjadřoval, že to byla "ženská mužatka, která lámala podkovy jako preclíky". Vůbec, ta sňatková politika Karlova, to byla kapitola, při níž docházelo v přednáškovém sále často až k bouřlivému oživení. Na Karla IV. nám prozradil, že byl "vášnivým sběratelem vzácností křesťanského starověku, které nejen sbíral, ba je i kradl." Tak se dostal do Prahy i vzácný rukopis, připisovaný tehdy mylně evangelistovi Markovi. Někdy se stalo, že pan profesor poněkud protáhl přednášku a na dveře posluchárny již bouřili další studenti. Pak vyzval studenta u dveří: "Řekněte jim, ať přestanou dorážet, že jsem ještě neskončil." Běda však, když zjistil, že při jeho přednášce je někdo myšlenkami bůhvíkde; pak dotyčnou slečnu nebo studenta nemilosrdně vykázal slovy: "Ale, slečno, jestli vás to tu nebaví, jděte si štěbetat támhle na nábřeží, nikdo vás tu nedrží."

Dostat se na české dějiny k profesoru Chaloupeckému na závěr studia při druhé státní zkoušce znamenalo, že se do nich musel člověk zakousnout, aby obstál. Nesnášel nabiflované vědomosti, chtěl na studentech jakýsi historický přehled, ale spíše nadhled. V roce 1948 jsem měl to štěstí, že se v den mé zkoušky narodila panu profesorovi vnučka /nebyla to vnučka, ale vnouček Václav/, a tak pan profesor přišel ke zkoušení sice poněkud později, ale v povznesené náladě. Tak to se mnou dopadlo dobře."

Rodinný život profesora Chaloupeckého byl krásný a bez velkých výkyvů. Byl milujícím manželem, otcem i dědečkem. Manželka Ludmila rozená Groeblová, narozená roku 1884 v Holíči, byla Slovenka, spřízněná s evangelickou rodinou Milana Rastislava Štefánika. Studovala nejprve v brněnské Vesně a pak na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Měla podobné zájmy jako profesor Chaloupecký. Psala básně i prózu a překládala cizí literaturu, hlavně francouzskou. Poezii publikovala pod pseudonymem Ludmila Osenská. Zvolila si tento pseudonym patrně proto, že obec Osenice se nachází v sousedství Dětenic, kde s manželem často pobývala na prázdninách. I děteničtí sousedé a sousedky ji znali; ale co naplat, vždy pro ně byla "cizá", jak se v dobrém slova smyslu vyjádřil soused František Třmínek, bydlící v protějším domku číslo 14. I děti manželů Chaloupeckých, Václav, narozený 12. 8. 1912 v Praze, a Eva, narozená 24. 1. 1914 v Roudnici, rády pobývaly v Dětenicích, později i vnoučata: Milica, Pavel a Václav.

Univerzitní profesor PhDr. Václav Chaloupecký zemřel v Dětenicích dne 22. listopadu 1951. Smuteční rozloučení se konalo v krematoriu Hlavního města Prahy v Praze – Strašnicích dne 28. listopadu 1951. V nekrologu České akademie věd a umění se praví, že v PhDr. Václavu Chaloupeckém "odešel přední představitel české školy historiografické, životopisec a pokračovatel Palackého. Přispěl bohatě k lepšímu poznání dějin Čech v celé tisícileté šíři. Prací a láskou stejně objímal i Slovensko, jemuž položil základy k vědeckému dějepisectví. Byl neméně skvělý a milovaný učitel, který zejména na Slovensku odchoval generace oddaných pěstitelů historie. Byl vynikající vědecký organizátor, dobrý rádce mladých a věrný přítel starých."

Jeho manželka, paní Ludmila Chaloupecká, zemřela dne 14. září 1968 v Praze ve věku 84 let.

Epilog

Také další osudy domu číslo 10. V Dětenicích stojí za zaznamenání. V roce 1938 ukončil profesor Chaloupecký svoji činnost na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Bylo na čase, protože za rok poté, 15. 3. 1939, byl pod ochranou hitlerovského Německa vyhlášen tak zvaný Slovenský štát a stejně by byl donucen Bratislavu opustit. V Praze na Univerzitě Karlově se v ten čas uvolnilo místo po zemřelém profesoru Josefu Pekařovi a tak novým profesorem československých dějin se stal PhDr. Václav Chaloupecký. Tuto změnu uvítal, protože Prahu miloval, měl zde zázemí pro svoji vědeckou práci, měl zde i mnoho přátel a také to měl blíže do Dětenic. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy přednášel až do osudného uzavření vysokých škol dne 17. listopadu 1939. Profesor Chaloupecký jako už věkem starší byl dočasně penzionován. Do rodného domku v Dětenicích číslo 10 přestěhoval tehdy část své knihovny, své rukopisy a další potřeby k dokončení svých historických prací. Uprostřed válečných let pokládal Dětenice za relativně bezpečné místo, a tak zde velmi často a rád pobýval s celou rodinou. Vždyť na zahradě již nesly ovoce stromy, které sám sázel nebo štěpoval.

Po květnovém převratu roku 1945 profesor Chaloupecký sdělil dopisem dne 26. 6. 1945 tehdejšímu Revolučnímu národnímu výboru v Dětenicích, že rodný dům číslo 10 bude i nadále užívat a že jej nevyhnutelně potřebuje ke své práci. Toto oznámení bylo plně respektováno až do února 1948. V tomto roce tehdejší členové Místního národního výboru, alespoň někteří, všemožně usilovali o to, aby dvě místnosti v domě číslo 10 byly obsazeny jimi vyhlédnutým nájemníkem. Ve skutečnosti tyto dvě místnosti vůbec nebyly volné, jelikož zde již bydlely dvě starší dámy z přízně pana profesora. Na úřadě MNV Dětenice však nic nedbali na doporučující dopisy Ministerstva školství, Ministerstva práce a sociální péče a České akademie věd v tom smyslu, že profesor Chaloupecký má tento dům jako svoji externí pracovnu a jeho prostory potřebuje pro svoji práci a činnost jako vysokoškolského učitele. Bez účinku zůstalo i jeho osobní odvolání proti rozhodnutí MNV v Dětenicích, týkající se přidělení dvou místností rodině pana Františka Víchy. Z Okresního národního výboru v Jičíně mu na odvolání ani neodpověděli.

Poslední dopis profesora PhDr. Václava Chaloupeckého, adresovaný Místnímu národnímu výboru v Dětenicích, je z 15. ledna 1951. Je důkazem toho, jak hluboce panu profesoru Chaloupeckému jeho sousedé z vedení obce, hlavně pak ze stranického výboru, ublížili, a jak on jako intelektuál byl povznesen nad takovou nespravedlnost. Doslova píše: "Potvrzuji příjem Vašeho dopisu ze dne 8. t. m. stran usazení p. Frant. Vícha s rodinou v mém domě v Dětenicích č. 10. Je samozřejmé, že se podrobím bezvýhradně zákonům naší lidově demokratické republiky a rozhodnutím jejích lidově demokratických správních činitelů. Připojuji však přece jen několik poznámek.

Vidím, že jste docílili toho, co jste od počátku chtěli. Při tom jste se naprosto odchýlili od pokrokového stanoviska, jak jste mi je vyjádřili v svém dopise ze dne 18. září 1950. V něm ubezpečovali jste mne, že sami se postaráte o to, abych mohl v svém rodném domě v Dětenicích nerušeně pracovati. Byly to prázdné fráze. Dopis Vám vracím. Zákon Vám dal do ruky jistou moc. Neuložil Vám však, že ji máte užíti tak, jak jste ji užili. Pokyny z Ministerstva práce a sociální péče i z Ministerstva školství, věd a umění, jakož i zákrok České akademie radily Vám jinak. A m o h l i jste se těchto pokynů přidržeti. Nedbali jste jich. Nevyšli jste mi v nejmenším vstříc, ani pokud se týče volby nájemníka jako jiným v obci a zacházeli jste se mnou hůře než s jinými. Můžete dáti ten celý případ zapsati do kulturní kroniky Vaší obce – pro paměť budoucím. Sám prosím, abyste zapomněli, že jsem Vašim rodákem, tak jak jste skutečně zapomněli. Do Dětenic zatím se zřetelem k svému zdravotnímu stavu přijeti nemohu."

Za čtyři měsíce po odeslání tohoto dopisu, dne 22. listopadu 1951, profesor PhDr. Václav Chaloupecký v Dětenicích zemřel. Bylo mu 69 let. Není vyloučeno, že na jeho předčasném skonu se podílelo rozrušení mysli z neustálého dohadování s tehdejším Místním národním výborem. Osud pak stejně rozhodl jinak. Rodina pana Františka Víchy se do domu číslo 10 v Dětenicích nenastěhovala. Zůstaly zde bydlet dvě vzdálené sestřenice profesora Chaloupeckého paní Bittnerová a paní Tonička Hlavatá.

Historie domu číslo 10 v Dětenicích pak pokračovala až do doby naší paměti. Správcem dvora v Osenicích, ještě za bývalých majitelů Blochových, byl Jiří Čepička, který se seznámil a posléze oženil s Marii Chaloupeckou z Dětenic číslo 10, sestrou profesora Chaloupeckého. V roce 1920 při první pozemkové reformě získali Čepičkovi zbytkový statek na Telibi, kde žili a hospodařili až do roku 1948. V tomto roce jim komunisté majetek zabrali a celou rodinu vystěhovali do jedné přidělené místnosti v domku na Čížovkách. Čížovky jsou osada, spadající pod obecní úřad Domousnice, okres Mladá Boleslav. Domek patřil paní Podané a rodině Bohumila Soukala, která také v druhé polovině domku bydlela. Aby Čepičkovi získali k bydlení více místa, došlo po čase mezi rodinami k vzájemné dohodě, že domek na Čížovkách vymění za dům číslo 10 v Dětenicích. Smlouva o výměně nemovitostí byla sepsána panem notářem Keslem dne 22. 1. 1957. Tak se dostali Soukalovi do Dětenic. Bohumil Soukal jako strojní zámečník se stal vedoucí dílen ve Šlechtitelské stanici v Dětenicích a paní Soukalová pracovala v semenárně. Po několika letech si Soukalovi zakoupili dům v Jičíně a tam se přestěhovali. Od Soukalových koupilo dům číslo 10 JZD Dětenice a po likvidaci bytového fondu družstva získala dům rodina Krchovových.

Prameny:

Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví 2. Praha 1973.
Lexikon české literatury I/2, H–J. Praha 1993.
Listy starohradské kroniky, roč. 1987.
Libáň, 650 let města. Redigoval F.Vojtíšek a L. Lukáš. 1974.
Zprávy z denního tisku (Lidová demokracie 1951).
Zápisy z dětenických kronik.
Smuteční oznámení Václava Chaloupeckého rodinné a České akademie věd a umění.
Archiv Univerzity Karlovy v Praze.
Archiv Akademie věd České republiky v Praze.
Archiv rodiny Chaloupeckých a Brettschneiderových.

Za zpřístupnění rodinných dokladů patří upřímné poděkování panu Ing. Václavu Chaloupeckému, paní MUDr. Marii Chaloupecké a paní Milici Brettschneiderové.

Ing. Jan Volák, CSc.