Asi kolem 14:45 nastoupila vojenská hudba a k nástupu si zahrála a opět utichla. Domníval jsem se, že se začne něco dít. Byla to mylná domněnka, sice po připravené tribuně pořád někdo pobíhal, ale nikdo se neměl k tomu něco říci do mikrofonů. V této chvíli bylo již náměstí z větší části plné. Jen v uličkách, které se na obou stranách náměstí utvořily, procházeli lidé jdoucí za svými povinnostmi či po nákupech. Lépe řečeno, snažili se průchod přežít a zvládnout jej rychleji než za deset minut. Začal jsem registrovat názory kolem jdoucích lidí: "co je to za frašku ", "my do NATO nechtěli ", "jako by neměli co na práci ", "to zas bude stát peněz ",a řadu dalších nepublikovatelných názorů.
V 15:00 hodin začali nastupovat na tribuny hosté, na jednu stranu důstojníci z NATO, na druhou politici a ostatní. Po dlouhém projevu starosty, který nám úspěšně osvěžil dějepis, mluvila předsedkyně senátu pí. Benešová. Tato nám rovněž ukázala, že byla na škole dobrá v dějepisu. Jako další hovořil ministr obrany Vetchý. Po standardním výletu do dějin popřál vojakům a ocenil jejich kvality. Následovalo přečtení rozkazu prezidenta republiky č.1. Na závěr hovořil pouze velitel pozemních vojsk gen.maj. ....., který jako jediný vystihl celou problematiku a několika větami dovedl říci co chtěl. Jestliže bude armáda tak stručná a jasná jako výše zmiňovaný důstojník, tak se ji blýská na lepší časy. V průběhu těchto projevů vojáci liberecké posádky převzali prapor města Liberce a slíbili, že jej nikdy neztratí (pokud jej nesežerou moli).
Můj dosti rozpačitý pocit umocnilo, že při zpěvu národní hymny většina důstojníků z NATO vesele diskutovala a až poté co si všimli salutujících českých kolegů se pomalu přidali. Po přehlídce místní posádky, která se jako první stala členem jednotek okamžité reakce, byla celá odpolední akce skončena, hosté se rozešli.
Mne pouze vrtá hlavou, nač byli přítomni důstojníci z NATO, když ani jeden nic neřekl a stáli tam jako kompars. Dále mne velice zaujal názor, že díky tomu, že jsme v alianci, patříme mezi demokratické země. Osobně se domnívám, že žádné spojenectví nám ani nikomu jinému nezaručí, či jej automaticky neudělá demokracií. To nedovede žádná smlouva, pakt, ale mohou to lidé, kteří v dané oblasti žijí, a tato snaha není nikdy u konce.
Hugo