Base camp Everest-Lhotse, 30.4.

Namasté, zdravím ze stříbrného stanu. Začal jsem psát v noci, v noci kdy tady mrzlo jsem opět udiven a nadšen že to funguje, otevřel stránky notebooku SPECTEC. Všichni z české expedice Lhotse, kteří se vrátili z budování výškových táborů, jsou (až na pokašlávání) v pořádku. Odpočívají , myjí se, holí se (Arita dnes ráno v roli manekýna, no, nejmíň Mach 4), střádají síly na další postup. Počasí je stále neuvěřitelně pěkné, ještě jsem v Himálaji nezažil tak velké okno pěkného počasí, ani na podzim, ani na jaře.

Dneska ráno jsme se s Lhakpou a Aritou trochu zapotili a zadýchali (já, hoch od slánské hory, víc).Nakláněl se nám modlitební čorten, tak bylo potřeba odstěhovat k jeho patě pár velikých šutráků. Tahle práce mě každý rok naplňuje nesmírnou pohodou a pocitem, že tohle má smysl. Pak jsem ještě vylezl nahoru a s Lhakpou jsme stožár pomocí webingu narovnali. To je důležité, čorten nesmí padnout. I když, vloni se nám dvakrát zřítil, a Soňa s Pepou a Lhakpou vylezli na Makalu, byl to parádní summit.Ale to bude patrně vyjímka, potvrzující pravidlo.

V base campu očekáváme každým dnem našeho pana doktora, vzhledem k výškovému postupu bude dobře, když už tady bude. Navíc už mu chodí po Internetu pozdravy, jsou rychlejší než jeho pochod údolím Khumbu.

Něco o cestě nahoru. Díky malým monzunovým srážkám je v Nepálu málo vody. Čeká se neúroda. V Káthmandu se potýkají s nedostatkem vody. Tohle všechno turisté nepocítí, v obchodech v Thamelu (tradiční turistická čtvrť v Káthmandu, něco jako pražské Staré Město) je dost plastikových lahví ledovcové vody, licenčního Tuborgu, Coca Coly... Expedice na horách, bráno-li z trochu sobeckého zorného úhlu jejich lezeckého terénu, jsou tomu rády. Je méně sněhu, tedy menší nebezpečí lavin. Ledopád Khumbu je sice trochu komplikovanější, rozeklanější, ale vzhledem k relativně velkému provozu, který v něm panuje, je dobře vyfixován žebříky a lany. V našem případě tak trochu hrozí, alespoň dle slov zkušených šerpů, kamenné laviny v západní stěně Lhotse. V úseku, kdy se cesta na Everest dělí od cesty na Lhotse a dál, do čtvrtého tábora ve stěně Lhotse.

A teď něco o cestě dolů, přesněji řečeno na věčnost. V Káthmandu zemřel významný ministr. Pohřeb spálením a následným smetením do řeky, tradiční Pashupatinath, se vysílal v rádiu přímým přenosem a večer ještě v repríze.Přiznám se, že vzrušený hlas reportéra mi připomínal spíše komentování fotbalového zápasu.

A opět se objevily asociace , kdy jsme na expedici Michala Brunnera a Josky Rakoncaje v roce 1994 natáčeli s vynikajícím kameramanem Jirkou Středou tento pohřeb. Okázalé přípravy na ceremoniál ukazovaly, že půjde o bohatý pohřeb. Okolo těla bylo hodně dřeva. Zaplacených "plaček" bylo pět a opravdu se činily.

Trvalo to všechno dlouho, předlouho. Kousek od místa, do kterého jsou ostatky smeteny do proudu, se v řece koupaly děti. Opice skákaly vesele do řeky z chrámové římsy.Turisté,pozůstalí, udivená kráva stojící vedla nás na mostě. Pestrá směsice pro nás nepochopitelného a barevného smutku. Prvorozený syn zemřelého, oblékající si po koupeli v řece bílé roucho.V řece, ve které smířlivě splývá život a smrt, děti a popel,ano i ne, láska a nenávist, chudý i bohatý...

Tak jsme se s šerpy dostali od mrtvého ministra až k politice. Mají tu sedm různých komunistických stran. Od radikální maoistické až po jakési kompromisní liberálně-demokratické odnože. Všechny pochopitelně nabízejí chudým půdu a blahobyt. Snažil jsem se jim vysvětlit, že idea je to sice pěkná. Teoreticky. Ale tu půdu že musí někomu vzít a někdo na ní musí pracovat a tu práci musí někdo organizovat a motivovat. A tohle všechno už bylo po celém světě vyzkoušeno. Rád bych znal jedinou kladnou zkušenost, viděl pozitivní výsledek bez mrtvých, vězení a koncentráků, bez diktatury nikoli proletariátu ale diktátorů.

Faktem je, že tyto levicové proudy vnášejí do relativního poklidu Nepálu politickou a následně i ekonomickou nestabilitu. Už v roce 1994 a potom každý další rok jsem nechápal, jak mohou demonstrace, zapálené lahve a pneumatiky a rozbité výklady malých obchůdků pomoci Nepálu k lepším zítřkům. Stejně tak jsem nepochopil, proč komunisté v minulých letech protestovali proti norsko-nepálskému projektu vodní přehrady, která by kromě elektřiny řešila i pitnou vodu pro Káthmandu. Na misce vah převážil, alespoň u mě, proti těm rozbitým výkladům a zapáleným pneumatikám, tento rozumný a k Nepálu velkorysý projekt. Právě kvůli těm chudým, které v počátcích nese okázale na štítě každá takováto strana. Neplácám do notebooku jen tak, náš kamarád Pravin Karki u nás studoval a do projektu elektrárny byl zainteresován. Tolik na okraj mé odbočky zleva doprava. Omlouvám se za přespříliš těchto odboček, ale Nepál pro mě dnes není jen místo jakési koexistence s expedicí. A navíc bude první máj, který jsem zažil mnohokrát jako učedník v tiskárně, svátek kdy sytí pánové v pěkných autech měli kromě prominentního nezávadného jídla ze školního statku v Lánech ještě hubu plnou nás, pracujícího lidu.

Přikládám důkaz , že Pepíno Morávek i Arita Sherpa berou svůj vzhled i tady vážně. Na rozdíl ode mě tady i doma.

Přeju vám, abyste jednou zažili řeku plnou života i smrti. Namasté.

Standa Purutashi Berkovec


index