Base camp Everest-Lhotse, 29.4.

Namasté, hezký den ze stříbrného stanu. Ráno jako každé jiné. Je pořád neuvěřitelně krásné počasí. Dnešní pravidelné zvuky padání kamenů, hučení vařiče a občasné kráknutí vran doplňuje ještě pokašlávání mých kamarádů ze stanů.Už jsou tady, vrátili se všichni a v pořádku. V očích se jim zrcadlí trochu únavy, odráží se tam západní stěna Lhotse, ve které vybudovali třetí výškový tábor, a taky tam měli, rošťáci, chuť na pivo a vepřo-knedlo-zelo. Pochopitelně, že jako cestovatel umím vařit. Díky tátovi - u nás doma byl vždycky spolu s jeho fenoménem výtvarným dominantní i ten kuchařský. Ovšem ve výšce 5 300 metrů musíte improvizovat.

Není kmín, tak se do zelí nakrájí klobása. Do prdele, a to je asi potřeba nějak zahustit, to zelí, v devadesátým pátým na expedici Shisha Pangma jsem to zahustil instantní bramborovou kaší, ta už je teď nahoře v jedničce, jak mě to táta učil, nějakou mouku do studený vody, kurva, jak se řekne mouka, malý, bílý,sníh - snow, vhér is kičin snou, maj frend, že já blbec se pořádně neučil anglicky, bramborový knedlíky v prášku máme vyzkoušený, od loňska vím, že se tady provaří líp jako malý šištičky, tady se voda vaří už při šedesáti stupních, kuchtík mi nabídl zlepšovák - vaření na pařáku, drží rukou pevně pokličku a vytváří "papiňák", ňák to půjde, maso Matinka, vakuované uzené, nikdy nezklamala, vozíme ji už několik let, jen tak to podusím, žádný fritování, potřebujou něco hodnýho na žaludek, jsou shora trochu vyčichlý, lehce na česnýčku, tady má jinou chuť a je menší, do hrachovky od Knora nakrájím ještě kousek uzenýho, ty polívky mají vážně dobrý chuti, i ty instantní co máme nahoru, je to jak vojenský tažení, zaměstnal jsem všechny šerpíky, smějou se a říkají, že jsem evelanč-lavina do kuchyně, tááák a už se to nese, kde domov můj. Jsem rád, že i jídlem můžete někomu udělat radost. Funguje to. Přejedli se a funí.

Pochopil jsem, že i tento večer české kuchyně patří k našim malým rituálům, už počtvrté na expedici v Himálaji s Himalaya 8 000, je to vždycky malý mezník v práci na kopci, můj malý dík a pocta všem, byť to zní vznešeně, tak i trochu naší národní identity, kurva to jsme my, tady na ledovci, z malý zemičky co má slavnou himálajskou horolezeckou minulost i budoucnost a tohle, blbečkové nafoukaný z Ameriky, jsou naše potejtou damplinks. Ne, nejsem rasista a nemám nic proti američanům, promiňte, jenom jsem si vzpoměl, jak nějakej amík řval včera na Boudu, že jim jde přes kemp a pak na Američanku, která si při našem obřadu Puja, to každý člověk vycítí, že se něco děje, tak ona si tam sedla, zády, a začala nahlas mluvit a rušit, Pepíno říkal, že i prděla, ale my jsme na to obřadu uvítali každého, kdo přišel s pokorou, Japonku, které jsem jedinou japonskou frází co znám nabídl místo, ale ta Američanka nepřišla z pokorou, a když jí Pepa brilantní angličtinou potom řekl, odkud jsme, tak přitakala ta, jak se taká, když nevíme, která bije a jestli ček repablik je v Jugoslávii nebo kde.Jinak, slovy Michala Prokopa, nic ve zlym. Hory si to všechno spořádají, na ledovci je to jedno, odkud jsi.

Včera večer jsem se , tak nějak po svém, modlil. Na vrcholové homoli Pumori (7 145 m), večer v půl sedmé nepálského času kdy už by bylo pozdě i na sestup, vystupovali špendlíkové hlavičky lidí k vrcholu. Pozdě v noci, ve tmě, bylo vidět světlušky čelovek při návratu. Snad došli do campu, zahřáli si nohy ve spacáku a vypili horký čaj. Bylo jasno, před úplňkem a mě to připomnělo můj šílený sólový výstup a návrat potmě, bez čelovky, v roce 1994 na kopec u base campu pod Everestem, v Tibetu. Joska Rakoncaj tenkrát o mě do vysílačky prohlásil, že jsem ....... (i já se zdráhám název toho orgánu napsat), a že umřu. Dramatický sestup zmrzlými vodopády a propastmi, kterým jsem se díky hozenému šutru do tmy vyhnul, dopadl dobře. Nejvíc jsem se styděl, když jsem viděl, jak měl o mě kameraman Jirka Středa strach.

Tolik o zbytečné nezodpovědnosti, národní identitě a kuchyni.

Nálada Laury a jejích himálajských tygrů je výborná, kondice taky. Dnes ve čtyři ráno pochodovali Lhakpa a Arita s další vynáškou. Ostatní odpočívají. Zdá-li se vám popis činnosti expedice nudný - tak to se vám nezdá. Život je tu opravdu svým způsobem monotónní. Rozdělen jídlem, spánkem, vysílačkovými relacemi...

Přiznám se, že někdy je pro mě těžké respektovat roli novináře, který to jistí v base campu. I mě to táhne nahoru. Vždycky jsem se tam podíval, tak jsem trpělivý. Prioritní je práce na kopci a organizace expedice.

Všichni vás srdečně zdraví!

Posílám nádherný pohled na vrchol západního hřebene Everestu, tak, jak nám ho na několik minut ukázali z mlhy ledovce Khumbu, ONI.

Přeju vám den české kuchyně a identity! Namasté!!

Standa Purutashi Berkovec


index