B.C. Everest-Lhotse, stříbrný stan, 6.5. 99

Hezký den, a taky pozor, nenechte se zmást. Může být hezky sluníčko a větérek, ale nahoře, tak jako tady, nad hranicí sedmi kilometrů výšky (alespoň podle našich posledních zpráv shora) může být vražedný vichr.

Situace. Po posledním povídání přes vysílačky víme, že: všichni jsou v pořádku. Sestoupili do campu 2 (6 400 m , horní část West Cwm), materiál je vynesen do tábora 3 a šerpové Lhakpa a Arita právě teď vystupují do čtyřky (7 900 m , levá část záp. stěny Lhotse). Ve hře je již zmíněný vítr, který panuje nahoře, a taky kvalita a množství stávajících fixních lan.

Před chvílí přišel Pasang Temba s neuvěřitelnou zprávou od sousedů, nad kterou náš doktor i já kroutíme hlavou. To, že tři šerpové dosáhli včera vrcholu Everestu, chápu. Ale to, že Babucirin Sherpa (35 let) spal ve stanu na vrcholu Everestu celých dvacet hodin, údajně bez kyslíku, protože ho k tomu donutily podmínky, a vše ve zdraví přežil, je pro mě bomba. To už je proti přírodě. Faktem je , že místní obyvatelé jsou mnohem lépe aklimatizováni než my.

Rád bych se ještě vrátil do velmi nedávné doby, kdy se mě pan Čermák, kolega novinář který dělá věci s nadšením co mám rád, ptal na smysl moderní komunikační techniky na himálajských expedicích. Souviselo to také s názory Josky Rakoncaje. S názory, kterých si velmi vážím.

Dovolte, abych se vrátil ke své první expedici do Himálaje, Everest North Face 1994. Michal Brunner s několika přáteli vymyslel plán, který mě tehdy nadchl. Nadšena byla i televize Nova, nadšeni byli vlastenci, nadšeni byli sponzoři. Přímý televizní přenos z Everestu! Podařila se technicky neuvěřitelná věc. Osm set kilogramů materiálu pro postavení malého satelitního vysílače bylo dopraveno bez porušení do Tibetu. Protože destinace je pokryta jiným pásmem přenosu, pomohl Usingen, Johanesburg nám pootočil satelitem aby zachytil náš slabý signál. Pavel Berák z Českých radiokomunikací se svým malým týmem vytvořil zázrak.

Zafungovalo to. Při prvním (a bohužel taky posledním) přenosu sice bez zvuku, ale to byla opravitelná chyba, maličkost ve srovnání s celým aktem. Vše skončilo na tom, že italská treková organizace, zajišťující veškeré právní náležitosti expedice, neopatřila povolení Číny k TV přenosům. Rázem z toho byla politická záležitost, byli jsme rádi, že nás nezavřeli za špionáž. Jsme totiž v okupovaném Tibetu a píše se rok 1994.

Bylo po bitvě a objevili se, jak je naším národním zvykem, generálové.

Od té doby se s každou mojí další návštěvou Nepálu zesiluje pocit, že tato akce byla neúměrná horám, jisté intimitě horolezectví a expedici, přírodě. Ale nestydím se za to, že jsem u toho byl! Byla to pro mě, jako pro novináře, výzva i pocta. Něco nového. Možnost ukázat bez příkras všednodenní život na himálajské expedici. A byla to také možnost nabídnout sponzorům a mecenášům publicitu s jiným úhlem pohledu. Pohledu poplatnému fenoménu doby - televizi.Tak tedy, ať hodí kamenem...

Navíc, ať chceme nebo ne, výstupy na nejvyšší hory světa jsou drahé. V letošním roce stojí např. správní poplatek za expediční permit na Mt. Everest touto, Hillaryho cestou a vůbec každou, která vede přes Jižní sedlo, 70 000 amerických dolarů.Takže, když předem vyloučím to, že horolezci patří k nejbohatší třídě, je třeba se smířit s tím, že bez sponzorů to prostě nejde. Dokladem toho jsou všechny expedice, které sem jezdí. Ve větší či menší míře jsou závislé na sponzorech. I Reinhold Messner, který tu ukázal neuvěřitelné kousky, měl své sponzory, měl na svém cepínu navařenu matku na kterou šrouboval fotoaparát. Dlužno poznamenat, že Reinhold Messner není ten správný příklad "cirkusu" pro média - nikdy si nenechal tyhle věci proniknout do intimity svých skvělých sólových výstupů, sám říká, že v momentech, kdy jde o život, není čas na fotografování či filmování. Reinhold Messner je v tomto ohledu naprostá vyjímka. Je to důkaz toho, že v podstatě záleží na míře kompromisu.

Nuže, pro mě, který už mnoho let, spíše pudově než plánovitě, provozuje cosi, co by se dalo nazvat extrémní žurnalistikou, je tato míra kompromisu důležitá. Na Expedici Cousteau 92 v Africe jsem měl k dispozici malý reportážní kazeťák a musel jsem telefonovat z malých oáz na kraji Sahary. Na přechodu Bornea v roce 93 nebylo nic, ani jídlo Fotoaparát po noci v rozvodněné řece přestal fungovat a na natáčení s magnetofonem prostě nebyl čas. Od našich vojáků v tzv. Srbské Krajině telefonovat nešlo, tehdejší skvělý velitel Karel Blahna byl rád, že jsme nenajeli na minu. Když jsem se rozhodl v roce 97 na motorce Zuzanka (Suzuki DR 650) projet albánskou rozstřílenou celnici Hani Hoti věděl jse, že kromě mikrofonu, "klopáku" a minidisku nemám nic. Snad jen miniaturní a výborný fotoaparát Olympus, "mjůčko". Když jsme na expedici na Everestu v roce 94 používali satelitní telefon s anténou ve víku devítikilového kufříku, byla to o generaci mladší technika, než satelitní deštník při slavném zpravodajství CNN ve Válce v zálivu. Joska Rakoncaj vyprávěl, že když byl s Francouzi v roce 1984 na Everestu, byl satelitní telefon velkou bednou s příslušenstvím. Kameraman Jirka Středa spal v roce 94 pod Everestem v sedmi kilometrech výšky ve vánici se svým Betacamem, téměř desetikilovou kamerou, ve spacáku. Digitální kamera Sony, kterou vozíme, je nepoměrně menší a lehčí a tento trend radikálně pokračuje. Náš dnešní satelitní telefon Nera, pracující ještě ve "starém" pásmu Inmarsat M na bázi čtyř družic na rovníkové oběžné dráze, váží něco málo přes dva kilogramy.Jeho baterie mi v loňském roce pohodově vydržely cestu do výšky 6 400 metrů, několikeré vysílání do Frekvence 1 a cestu zpět. Díky našemu telefonu jsme pomohli zachránit omrzlé Japonce a šerpy, kteří se zachránili v našem výškovém stanu v bouři na Manaslu, Korejce, který na tom byl špatně, těch zachráněných bylo mnoho, Francouz v roce 94 pod ledovcem Rongbuk... Iridium, telefon pracující na bázi tzv. nízko letících satelitů, už je ve světě reálnou skutečností. Jeho váha i rozměry se přibližují běžným mobilním telefonům.Generátor Yamaha, který vozíme teď, je mnohem menší, výkonnější, s menšími zplodinami, karburátor v této výšce nemusíme krmit umělým kyslíkem z bomby, jako v roce 94. (Uznávám, že spalovací motor by tu asi neměl vůbec mít co dělat.)

Chtěl jsem jen na tomto malém přehledu osobních zkušeností ukázat, že díky rozvoji techniky ona sama už tolik neškodí. Je lehká, výkonná a spolehlivá a v těchto extrémních situacích se dostává z role nepříjemného břemena do role běžného zavazadla. V nejbližší době budou lezci telefonovat z vrcholů osmitisícovek. Je to fakt, který možná někoho naštve. Mě , jako novináře, fascinuje představa zprostředkování tohoto prožitku teď, v této chvíli.

Je třeba vzít v potaz ještě jeden fakt - žijeme v jistém kontextu doby, na jistém vývojovém stupni civilizace.

Přichází milénium, ať se nám to líbí nebo ne, a tuhle planetu a život na ní jsme dostali do vínku od našich předků. Od generace, která zkurvila Aralské jezero (promiňte , ale jinak se zkázné dílo komunistů nazvat nedá, přál bych vám vidět rezavé vraky lodí uprostřed pouště), od generace, která si tady v Himálaji odstřelovala skály pro místo expedičního base campu, od generace, která se podepsala pod Hirošimu a Nagasaki.

V kontextu toho všeho je pro mě těch necelých pět kilogramů v mém batohu jen důvod k většímu supění do kopce, na které jsem trénoval s cihlami v batohu každou noc při cestě na Slánskou horu. A k tomu, nadávat si za každý vynechaný tréninkový výstup. Nic víc. Necítím, že bych snad poškozoval nepálský lid a vládu (naopak, královská vláda i za tu možnost používat zde telefon dostala královsky zaplaceno).

Necítím, že bych přenášenými bity poškozoval ten nádherný himálajský vítr či ledové séraky. Naopak, na vrcholu takového séraku se báječně, inspirativně a v klidu s notebookem Spectec pracuje! Vyzkoušel jsem si to a v mezích možností včele doporučuji.

Přeju vám, aby vás žádná technika nespolkla, ale aby vám pomáhala.

Namasté!

Standa Purutashi Berkovec

P.S. Obrazová příloha - s notebookem Spectec v ledopádu Khumbu


index