B.C. Everest -Lhotse, stříbrný stan, neděle 2.5.

Hezký den!

Poprosil jsem všechny své souputníky na expedici, aby mi několika svými větami popsali svoje pocity při lezení, svoje pohnutky, svoje úhly pohledu. No a Zdeněk se jako jediný chopil notebooku Spectec / který přežil i náhlý výpadek našeho agregátu způsobený blbým benzínem a absencí kyslíku, ochlazení a pád batohu/ a osvědčil, že jeho fyzická kondice je stejně dobrá , jako ta psychická.Takže, zde je jeho líčení cesty ledopádem, na kterou se / pochopitelně i s tímto sympatickým notebookem a telefonem / chystám.

Nástup do ledopádu Khumbu ve 4:00 ráno není jednoduchý. Klopýtání přes morény, kde neexistuje jediný logický náznak pěšiny, padání na zledovatělých plošinkách. Přitom nelze čekat na světlo, protože dobu mezi svítáním a prvním zasvícením slunce do ledopádu je nutné využít k relativně bezpečnému, co nejrychlejšímu průchodu ledopádem. S prvním zasvícením slunce celá chaotická masa obživne jak viditelně, tak slyšitelně, začnou padat části nebo celé séraky. Každý z takových dárečků by zabil vola, natožpak ubohého horolezce. Je proto rozhodně lepší být s prvním sluncem kdekoliv jinde než uprostřed ledopádu. Ve snaze řešit tuto situaci jsem se rozhodl jít na věc tzv. zdravým rozumem a najít rychlý přístup do ledopádu "po srsti", tj. dle jeho přirozené struktury, v místech, kde z něj vytékají potoky. Výsledkem bylo beznadějné bloudění, akrobatické kousky nejvyššího stupně lezecké obtížnosti na nesmyslných kouscích ledu, propadání se do jen zdánlivě zamrzlých jezírek atd. Výsledkem byla pozice beznadějně uprostřed ledopádu v době, kdy slunce již prudce svítilo a kdy jsem měl být už dávno ve West Cwm. Dolez připomínal běh minovým polem uprostřed bitvy u Waterloo.

Z C2 jsme vyrazili k postavení C3 za tmy, abychom se vyhnuli únavnému plahočení se závěrem West Cwm za palčivého slunce s těžkými batohy a samozřejmě taky střelbě kamenů ve spodní části stěny při východu slunce. Mráz a vítr byl ale silnější, než jsme očekávali. Střídavě jsme se nutili k rychlému postupu stěnou, střídavě jsme oživovali zmrzlé prsty a nosy, střídavě jsme sprostě nadávali a proklínali vítr, mráz a sami sebe, co že zde děláme. Činnosti se zhruba stejnou měrou iracionality, tedy velkou.

Dorazili jsme do předpokládané výše C3 cca 7200m a bezradně jsme se rozhlíželi kolem. Pouze iluzorní krytí jakéhokoliv stanu postaveného v těchto místech bylo evidentní. Představa několika nocí strávených zde, pod přímou palbou kamenů z horní části stěny, vzbuzovala silný pocit ruské rulety. Nicméně tyto starosti byly okamžitě zatlačeny přízemnějšími a aktuálnějšími. Vykopat ve tvrdém sklovitém ledu plošinu pro stan našimi nástroji, tj. cepíny by byl úkol pro soudruha Sisyfa i za předpokladu, že brzy nenarazíme na skalní podklad. Následující zmatené pobíhání nahoru a dolů stěnou přece jen přineslo výsledek v podobě částečně krytého místa, kde jsme byli schopni vytvořit plošinu pro stan. Toto vítězství ducha nad hmotou je velkou zásluhou Pepína Morávka a jeho nezdolné víry v lepší příští.

Ráno po noci strávené ve větrných poryvech v C3 jsem nemohl přesvědčit své prsty, aby včas rozmrzly po předchozích nezbytných činnostech, vaření, balení, oblékaní, upevňování stanu atd. Chtě nechtě jsem musel vyčkat prvního slunce. Důsledkem bylo prosvištění šutru velkého jako hlava 1,5m ode mne během slaňování dolů. To jsou čiré radosti života horolezeckého a dlužno říci, že by se s tím nedalo nic dělat, i kdybych o šutru věděl předem. V té stěně je lezec přišpendlen jako moucha na skle a svoji koncentraci musí věnovat vlastní činnosti, neudělat chybu. Každý asi máme svůj osud někde napsán.

Tolik Zdeněk Hrubý. Přeju vám, aby šutráky ledopádu života lítaly kolem vás.Namasté!

Standa Purutashi Berkovec


index