Náhodou bylo už, že jsem se vracel do kraje, kde Mistr druhou polovinu svého života žil. Byl jsem dost sklíčený, když jsem si uvědomoval, že pražské knihovny a zvláště Památník národního písemnictví na Strahově, kde byla uložena V. pozůstalost, už nebudu mít na dosah ruky jako dosud. Jiří Žantovský (otec politika Michaela Žantovského) mi ale tenkrát řekl: "Vždyť to máš všechno ve Starých Hradech." Právě tenkrát se v rekonstruovaném historickém objektu u Libáně otevíral depozitář archivu Památníku národního písemnictví. Zanedlouho mi Karol Bílek přinášel do badatelny první krabice právě zpracované, a tedy přístupné Váchalovy pozůstalosti. Stalo se přesně to, co jsme si u několikrát předtím říkali, když se vyskytla nějaká nepřekonatelná překážka: "Však on to Mistr nějak (astrálně) zařídí." Zařídil.

Dnes už by to nebylo možné. Při současné váchalovské inflaci je totiž tak vysoká žádanost těchto materiálů, že byly převezeny zpět do Prahy. Byly tedy přístupné právě po onu dobu, kdy byly potřeba. (Bylo potom možno připravit výstavu ke 100. výročí narození umělce, ale to už je jiná historie.)

Nejde ovšem zdaleka jen o magii. Tato příhoda není jen neuvěřitelnou kapitolou v historii váchalovského bádání, ale je symbolem osudových řetězců v životě samotného autora a jeho díla vedoucích až ke skutečnosti, že zde dnes otevíráme právě v jičínském muzeu výstavu jeho prací, která je výhradně z fondu jičínského muzea. Výstava má název "Studeňanská klauzura", vymyslel jej prof. Šejn podle Váchalových deníků, uložených v PNP.

Váchal tímto obratem pojmenoval něco, co dnes někteří teoretici umění považují za jeden z charakteristických rysů životních příběhů umělců 20. století, něco, co je dnes, na konci tohoto století zjevné do té míry, že se to stává i námětem televizních šotů. Pro tento jev máme slova emigrace, exil, vystěhování, vyhnanství, v širším smyslu prostě opuštění místa, kde jsme žili.

Uvedeme-li z dějin moderního výtvarného umění, ale i literatury či hudby, namátkou několik jmen umělců, kterých se to týká, např. Jiřího Koláře, Jakuba Demla či Vasilije Kandinského, Jamese Joyce nebo třeba Milana Kunderu, uvědomíme si zároveň, že nejde pouze o pouhý fakt přestěhování z důvodu politického pronásledování či pro jiné komplikace, ale o komplexní balík problémů, který ovšem zahrnuje "zdi" všeho druhu (abych obrazně použil příznačného motivu Vladimíra Holana, J. P. Sartra či Pink Floyd). K nim patří i vnitřní emigrace, disent, ale i příslušnost či zařazování se k různým společenským, generačním, etnickým skupinám a kulturám nebo naopak vyřazování z těchto skupin, přihlašování se k určitým skupinovým programům či útěk od nich. Patří k nim dokonce bloudění, hledání a nalézání uměleckých východisek, které souvisejí v životě s politickým, občanským či jiným angažmá, patří k nim prokletá existence a život solitéra v osamělosti "klauzury".

U Josefa Váchala to vše nalézáme v plné dynamičnosti, spojené s jeho uměleckým zaměřením, osobním naturelem, společenským, kulturním a uměleckým děním a vývojem doby. Řekl bych, že Váchalův pohyb životem i vlastním dílem má tři aspekty a nazval bych je a) magická setkání, b) cesty jakožto cestování a záměrné pobyty a c) umělecký a lidský exil. Všechny tři spolu souvisejí, dokonce v jistém smyslu platí, že když budu hovořit o jednom z nich, budu hovořit o všech třech.

Sledujeme-li zásadní, osudová setkání, jichž je Váchalův život plný, musíme jmenovat osobnosti jako Josef Aleš-Lyžec, spisovatelé Jakub Arbes či S. K. Neumann, mystik Karel Weinfurter (mimochodem narozen v Jičíně 1878, zemřel 1942), vydavatel Josef Florian, kněz a básník Jakub Deml, výtvarní umělci – seskupení Sursum (vyšel velmi pěkný katalog jejich díla), fotografové F. Drtikol a V. J. Bufka, grafička Anna Macková, jeho životní družka. Tato setkání provázela celá škála osobních postojů, ať je to názorové sblížení, dokonce obdiv a fascinace, či naopak odmítání, sarkastická kritika a výsměch, ironie až karikatura, která je tak expresívní možná právě proto, že pro Váchala je zpracování a transformace myšlenkových či uměleckých vlivů v jistém smyslu důležitější než u jiných umělců.

V celém Váchalově díle je totiž nápadné přejímání motivů, námětů, výtvarných stylů, technologických postupů, žánrů a zároveň jejich vědomě vnímání přes subjektivní rastr kontextu vlastního života a díla, v němž jsou tyto prvky parafrázovány, transformovány, ale také deformovány, vždy však zároveň integrovány, zapojovány do nových celků stejně tak jako je ponecháván jistý odstup, distance od nich.

Mám-li být konkrétnější, pak se jedná např. o vyrovnání s tvaroslovím expresionismu, secese, neoklasicismu a dokonce surrealismu, o práci s okultní a magickou literaturou, triviální literaturou, tzv. "krváky", jak jim říkal sám autor Krvavého románu, ale i celou řadou textů umělecké literatury, počínaje B. Němcovou přes E. A. Poea až třeba po J. A. Komenského. Je přitom patrné, že jde vždy o expresívní až konfliktní postoj, na němž nás cosi provokuje. Tato expresivita je ovšem zřejmá i při zpracování materiálu a zacházení s nástroj, kterými to činí (ne nadarmo zdůrazňoval již svým podpisem svůj základní obor "dřevorytce"), o způsobu jejich použití, například u loutek, vyřezávaného nábytku, knižní vazby, písem atd.

Dnes je Váchalova tvorba zpracována podstatně lépe než před ještě několika lety, máme celou řadu knih vydaných v reprintech, od Přírodopisu strašidel až po poválečné deníky (umožňuje to nejen změněná společenská situace, ale i tiskařská technologie, která umožňuje to, co bylo ještě před pár lety nemyslitelné). Máme životopis Jiřího Oliče "... nejlépe tlačiti vlastní káru sám", vydaný v roce 1993 u Paseky. Máme katalogy, z nichž zatím nejzevrubnější je několikasetstránkový katalog výstavy v Rudolfinu 1994 (autory jsou M. Ajvaz, P. Hruška, J. Kroutvor, J. Pelánek). Tím spíš, že nejde o kunsthistorickou přednášku, ale zahájení výstavy, nemá tedy smysl zde uvádět desítky příkladů, které si každý dohledá sám.

Nicméně je důležité říci, že přístup, o kterém jsem hovořil, to jest přejímání prvků od jiných autorů, které je navíc zřejmě viditelné, musí provokovat i naše hodnocení. U Josefa Váchala ovšem nejde o epigonství, neřku-li neobratnost, nýbrž o aktuální dialog, který má všechny znaky postmoderního přístupu, který se v umění plně rozvinul až od několik desítek let později.

Rovněž druhý aspekt díla Josefa Váchala, který jsem uvedl na začátku, aspekt cesty je nejen záležitostí námětu, nýbrž zasahuje kořeny Váchalovy tvorby. Máme zachovány fotografie, kde Mistr zprvu v nedělní výletní atmosféře a společnosti přátel, později s ruksakem a Annou Mackovou, ve stáří už jen v doprovodu věrného psa podniká cesty v nejrůznější podobě od oněch nedělních výletů až po rozsáhlé cesty v celkové délce několik set kilometrů pěší chůze. První z nich, do Pošumaví v roce 1905, měřila 290 km. Rovněž do Českého ráje směřuje jedna z prvních větších cest vůbec (1906), v průběhu 20. a 30. let následují putování po Šumavě, Slovensku, Krkonoších či na ostrov Korčula.

Jsou to ovšem výlety (Josef Váchal byl členem Klubu českých turistů), ale zároveň cesty umělecké, záměrné. Váží se k nim kresby, akvarely, fotografie, deníkové záznamy, cykly dřevorytů, knihy, tedy jedna výsledky okamžité, vzniklé během cesty či v bezprostřední následnosti aktuální paměti, jednak práce vznikající v časovém odstupu dlouhodobého zpracování.

V tradičním chápání umění jsou první z nich pouze přípravnou fází pro ty druhé, které teprve představují vlastní umělecké dílo. Je ovšem pravda, že v druhé polovině dvacátých a začátku třicátých let směřovalo Váchalovo úsilí ke knize, která má charakter integrující dosavadní úsilí v několika oborech tvorby, někdy dokonce monumentální tvar autorské knihy, někdy s klasicizujícími prvky, která má povahu gesamtkunstwerku, - některé z nich, Šumavu umírající a romantickou, Postylu kacířskou, Prostředníky či Receptář barevného dřevorytu, lze označit jako "meisterwerk", a že samozřejmě tato poloha je jedním z úběžníků Váchalova díla vůbec.

Na druhé straně je u Josefa Váchala, ostatně jako v celém moderním umění, skica, náčrt, poznámka/glosa, koncept či záznam, tedy způsob zachovávající bezprostřední vazbu s realitou, považován za rovnocennou složku tvorby (někteří umělci dokonce chápou své umění výhradně takto).

Právě období, kdy Josef Váchal odchází do Studeňan, se v jeho tvorbě výrazně posiluje tento přístup, a ukazuje se, jak je fatální. Ve Studeňanech zastihneme Josefa Váchala poprvé v roce 1927, roce úmrtí svého otce a zároveň velké cesty na Šumavu, je i poprvé ve Studeňanech, v letech 33-35 časté pobyty zde, od roku 1939 prakticky natrvalo, 1940 úplné přestěhování do místa, kde žil druhou polovinu svého života až do své smrti v květnu 1969.

Charakter tvorby ve "studeňanské klauzuře" je prvotně určován i nedostupností zařízení, které měl dříve, tj. vybavení tiskařské dílny, i ztrátou ambicí. Takto vzniklá mezní situace, postupně se stahující hrdlo osudu, ale vede zároveň k zásadnímu kladení otázek po charakteru originální zkušenosti člověka v tomto světě a možnostech jejího uměleckého uchopení. A to je právě to, co nám připadá na díle Josefa Váchala stále aktuální: jediná originální autorská kniha ve formě dopisu příteli a zároveň postmoderního románu, zkoumání různých možností nátisku z téže tiskové desky, křížení obrazů v takřka nedešifrovatelném enigmatickém sdělení, glosování již existujících prací, cizích nebo vlastních textů, rušících definitivnost hotového díla a znovuvstoupení do něj v obnoveném intertextuálním dialogu.

Máme tu poslední knižní tisky - Ďáblova odstředivka (10 výt. 1941), řadu rukopisů, k nimž patří knihy Orbis pictus studeniansis (věnovaný Sigismundu Bouškovi), Psinec pozemský, Nová píseň o svini z Rajchu (1945), Pekla zplozenec (1947), Moudrost zednářská, nejrozsáhlejší román, pořizovaný v několika opisech, s názvem Čertova babička 1940-48 či Čarodějnice holešovická 1954-59 či poslední román Živant a umrlanti (1955). Máme řadu pozoruhodných grafických listů, srovnatelných s těmi, k nimž dospěli proslulí abstraktní expresionisté v světových centrech umění, máme kresby, ale i zcela mimořádnou legendu člověka, který proměnil nakonec svůj vlastní život v unikátní performanci a umělecké gesto, z něhož jde úcta, hrůza i smích zároveň.

Pohovořil jsem o magických setkáních a o cestách. Tím jsem ale vlastně řekl už vše i o exilu. Je zřejmé, že exil je otázkou identity a vnitřní integrity. U Josefa Váchala je tato otázka položena od prvních počátků jeho tvorby. Odchod do Studeňan ji pouze posouvá do nejradikálnější polohy. Odpovědí je to, co Josef Váchal za posledních 30 let svého života vytvořil. Přestože on sám to nazýval "paběrkování", přestože toto období je provázeno skepsí a roztrpčením, je toto dílo úctyhodné. Důležité je, zda je schopno oslovit i dnešního člověka. To posuďte, vážení přátele, vy sami. Děkuji vám za pozornost.

Jan K. Čeliš