Okres Jičín

Hrady na okrese Jičín – historický přehled


Kost

Zachovalý hrad na pískovcové skále v údolní poloze nedaleko od Sobotky.

Hrad založil patrně Beneš z Vartemberka před rokem 1349. Po roce 1370 byl Petrem z Vartemberka radikálně přestavěn. Po pánech z Házmburka přešla Kost roku 1497 do rukou Šelmberků, kteří se svou činností výrazně zapsali do její podoby. Po roce 1524 hrad drželi Biberštejnové, kteří ho rozšířili a renesančně přestavěli. Za Lobkoviců okolo přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny 16. století vznikla celá jižní část dnešního areálu včetně hospodářských budov s pivovarem. Albrecht z Valdštejna stačil ze zamýšlené velkorysé přestavby realizovat pouze sallu terrenu v nádvoří jádra. Roku 1635 hrad vyhořel a definitivně ztratil rezidenční funkci. Koncem 17. století za Černínů byl jeho palác upraven na sýpku a zbytek utilitárně využíván. Jako objekt s vojenskou hodnotou však byl hrad chápán ještě v roce 1866, kdy pruská rozvědka pořídila jeho fotografie, patrně nejstarší dochované fotografie českého hradu. Památková obnova a prezentace jeho paláce patří mezi nejzdařilejší zásahy na českých hradech poválečného období, což bohužel nelze rozhodně tvrdit o úpravách prováděných v současné době.

Podobu prvé fáze hradu známe velmi nedostatečně i díky tomu, že se se změnou komunikačního schématu v druhé fázi zřejmě změnila i celá terénní situace, což měkké pískovcové podloží vcelku dobře umožňovalo. Původně se do hradu vcházelo nejspíše od severu a jediným nesporným pozůstatkem jeho prvé fáze je čtverhranná obytná věž s okoseným nárožím v severozápadním nároží jádra, vystavěná z lomového kamene. Při přestavbě v poslední třetině 14. století, provedené ze štuk, byl prostor původního přístupu k hradu odlámán a nový přístup veden spirálovitě okolo nyní samostatné skály, na níž hrad stojí. Jádro mělo lichoběžný obrys se zkoseným nárožím, v němž se vypíná velká obytná věž lichoběžného půdorysu o pěti patrech. Jejím specifikem je fakt, že nižší úrovně byly od počátku provedeny jako sýpka. Jak dokládají konzoly pod krb velkého sálu, který měl být v posledním patře, názory na výšku a podobu věže se několikrát během stavby měnily. Dnešní poslední patro s velkými okny ve výklencích se sedátky, prevétem a architektonicky náročně pojednaným trezorem, vzniklo až v poslední etapě této stavební fáze. Starší obytná věž zaujala protilehlé nároží a v hradbě vedle ní byla prolomena vstupní brána jádra (celkově třetí). K této věži směrem k jihu přiléhalo úzké spojovací křídlo, které navazovalo na palác. Vnitřní rozdělení obdélné palácové budovy, upravené později na sýpku, není jasné. K jejímu vnějšímu nároží, jež tvořilo také nároží jádra, se váže okrouhlá vysunutá věž, která původně obsahovala malou kapli. K ní se připojuje i hradba s prvou branou. Druhou bránu ve zdi, navazující na druhé vnější nároží paláce, zpevňovala čtverhranná věžice předstupující před líc paláce. V nádvoří proti paláci stál doposud částečně dochovaný čtverhranný objekt kuchyně a do severovýchodního kouta nádvoří v závěru této fáze stavby hradu vložili kapli s dvojbokým závěrem. Tam, kde obvod hradu neobíhala opevněná přístupová cesta mezi branami, probíhal parkán. Otázka předhradí není zcela jasná. Před třetí branou však existovalo výrazné rozšíření parkánu, v němž nejspíše stály hospodářské budovy. Všechny hradby měly cimbuří, které se doposud z velké části dochovalo. Jeho zuby byly opatřeny kamennými konzolami pro zavěšení sklápěcích dřevěných krytů a v nároží nad kaplí se doposud zachoval zajímavý věžičkovitý arkýř. Z šlemberské pozdně gotické přestavby se nejlépe dochovala nová část paláce na místě starého spojovacího křidélka v jádře.

Bližšímu zhodnocení prvé fáze hradu brání nedostatek vědomostí o její podobě. Druhá fáze představuje náročnější, poněkud uvolněnou variantu blokové dispozice. Zvláštní pozornost si zaslouží (z obranného hlediska velmi pokročilé a výhodné) spirálovité vedení přístupové cesty a užití dvou flankovacích článků – okrouhlé věže a čtverhranné věže – zajišťujících brány a současně vnější frontu paláce. Se značnou dávkou pravděpodobnosti se může jednat o jeden z projevů vyznění zásad aktivní obrany vlastních francouzským kastelům ze 13. století. Pozdně gotická šelmberská přestavba byla vedena snahou o přizpůsobení obytné složky hradu dobovému standardu.


Pařez

Zříceniny hradu na pískovcové skále u Pařezské Lhoty na severozápadním okraji Prachovských skal.

Existence hradu je archeologicky prokázána pro konec 14. století. V písemných zprávách se s ním poprvé setkáváme k roku 1403. Zanikl patrně za husitských válek, jako zřícenina se poprvé připomíná k roku 1430.


Pecka

Zříceniny hradu na dominantním vrcholu nad stejnojmenným městečkem.

V písemných pramenech se hrad připomíná poprvé k roku 1322 jako majetek Budivoje z Pecky. Za husitských válek byl v roce 1432 hrad sedm měsíců obléhán sirotky. Na počátku 16. století a v 17. století byl výrazně přestavěn na renesanční zámek, který byl i sídlem Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Jako pobělohorský konfiskát hrad získal Albrecht z Valdštejna, který ho roku 1627 věnoval valdickým kartuziánům. Po zrušení řádu v roce 1782 přestal být objekt udržován a požár v roce 1830 znamenal jeho zánik.

Středověký hrad měl dle tvaru temene kopce podélnou dispozici. Před čelo, zajištěné štítovou zdí, vystupovala téměř celou svou hmotou mohutná okrouhlá věž. Druhá, rovněž vystupující, o něco menší analogická stavba byla vevázána do východní obvodové hradby. Nelze vyloučit, že v těchto místech byl hradní areál předělen. Pokud by tomu tak bylo, stála by tato věž v čele jádra. Zbytky nejstaršího paláce lze rozpoznat v mnohokráte přestavované jižní části hradu. Zde, původně na nádvoří, byla vyhloubena i studna.

Krásný hrad z počátku 14. století lze, i když v jeho poznání přetrvávají určité nejasnosti, klasifikovat jako příklad rozvíjení a obohacování bergfritového typu. Patří mezi hrady, v jejichž organismu se vyskytuje druhá věž. Výrazná flankovací schopnost obou věží na Pecce umožňuje předpokládat, že se jedná o jeden z ohlasů zásad aktivní obrany, vlastních francouzským kastelům 13. století.


Pustohrad

Zaniklý hrad na nevýrazném zlomu hrany planiny nad říčkou Bystřicí u Doubravy nedaleko Hořic.

O hradu, u něhož neznáme ani jeho původní jméno, historické zprávy mlčí. Archeologické nálezy však ukazují, že vznikl nejspíše ve druhé polovině 13. století a záhy zanikl mohutným požárem.

Malý hrad byl obíhán po celém obvodu okružním příkopem, na straně po svahu sledovaným valem. Z čela vystupoval do tohoto příkopu čtverhranný objekt, u něhož nelze vyloučit ani případnou větší výšku a v jehož sousedství se zřejmě nacházel vstup. Obrys hradu tvoří nepravidelný pětiúhelník. Prostor, vymezený plášťovou zdí stavěnou na maltu, je velmi malý (26 x 18 metrů) a jeho obvod je dnes oproti středu o několik metrů převýšen. K plášťové hradbě se evidentně připojovala vnitřní zástavba, v jejíchž konstrukcích, jak napovídá množství vypálené mazanice pozorovatelné v narušeních, převažovalo dřevo. Terénní situace v nejbližším okolí hradu je velmi porušena lámáním kamene.

Pustohrad představuje typickou ukázku hradu s plášťovou zdí. Náleží k nejstarším a nesporně je i nejmenším českým reprezentantem tohoto typu.


Veliš

Zříceniny hrady na dominantním čedičovém kopci u Jičína.

Hrad patrně královského založení se v písemných pramenech připomíná poprvé k roku 1316. Jeho podobu zřejmě změnila pozdně gotická přestavba. V roce 1500 zde byla uložena kompaktáta. Dalších úprav se dočkal za Viléma Trčky z Lípy v polovině 16. století a dále v 90. letech. Hrad byl neúspěšně obléhán Švédy za třicetileté války a pro jeho vojenské kvality ho roku 1658 císař nechal pobořit. Zříceniny byly kromě rozebírání na stavení kámen zvláště v 18. století těžce postiženy i hlubokými lomy, které od roku 1879 doslova rozkrájely hradní kopec.

Hrad stál na oválném vrcholu kopce. O dispozici jeho jádra příliš mnoho nevíme. Dle starých vyobrazení mu dominovala čtverhranná, patrně obytná věž. Značná část jeho plochy zanikla a dnes lze rozpoznat především část ohrazení s pozůstatky dvou budov s kvádrovým lícem. Patrna je i horní část dle Bohuslava Balbína velmi hluboké studny. Nejčitelnější součástí hradu jsou dnes zbytky vnějšího dělostřeleckého opevnění, které (s výjimkou vstupní strany) zaujalo korunu valu před okružním příkopem. Zpevňovaly ho masivní dělostřelecké bašty, většinou polookrouhlé, v jednom případě i polygonální.

Přestože Veliš patřila k nejdůležitějším východočeským hradům, zůstáváme jejímu poznání mnoho dlužni. Až po třicetiletou válku byla chápána jako jedna z největších pevností, čemuž dobře odpovídá její velmi kvalitní a doposud nedoceněné vnější opevnění.



Zpracováno z knihy Encyklopedie českých hradů, PhDr. Tomáš Durdík, LIBRI 1995.



Hrady na Jičínsku – současnost, turistické informaceOkres JičínServer Jičín