Proti jiným "historickým" konferencím měla ta jičínská praktický význam. Nešlo tu o oslavu či připomenutí slavné osobnosti, ale o záchranu významné památky. Největší nebezpečí, které tomuto objektu hrozilo bylo sice už zažehnáno, přesto nebylo bez významu připomenout závažnost stavby, po celá desetiletí okázale zanedbávané.
Přednášky, které tu zazněly, byly zaměřeny především k historii, ec. umělecké historii, takže do programu dobře zapadla i politická osobnost historického významu. Základem jejího projevu byl v podstatě dík větší části jičínského členstva její strany, která se údajně organizace konference účastnila.
Přednášky byly zajímavé zvláště tam, kde autoři dokázali zvýraznit svůj zájem o věc a své vlastní poznatky. Je však nutno konstatovat, že část řečníků neumí podat fakta srozumitelně a hlavně stručně. Některé přednášky s thematem nesouvisely vůbec. Důležitý bude sborníček, který poslouží k důkladnému prostudování textů.
Zarážející byla až urážlivě malá účast na pátém bloku (přírodní podmínky). Část duchovědců totiž pokládá přírodu za něco zcela bezvýznamného, co jen kazí vzhled krajiny, pokryté historickými památkami. (Připomínám tu závažný příspěvek o přírodní části vlastivědy, který byl se zdůrazněním a manifestačně odmítnut z loňské konference o historiografii.)
Hlavní význam konference byl ovšem v navázání osobních kontaktů se řadou osobností.
A nakonec dotaz: proč se píše loggie a čte lodžie?
Pan doktor Samšiňák je parazitolog. Někdy bývá viděna jeho dlouhá postava s lucernou a halapartnou v roli ponocného mezi soboteckými baráčníky. V 2. odstavci patrně hovoří o Jiřím Dientsbierovi.
Kacákova Lhota a Náchodsko jsou obce, které spolu žijí jak siamská dvojčata a toto soužití by jim nejedna společnost mohla závidět a brát si z ní i příklad. Ale nejen to. V těchto končinách neobyčejně pučí kulturní a společenský život, který jak navazuje n a letité zvyky místní i národní, tak si je vytváří zcela sám s notnou dávkou originality.
Tím posledním příkladem je vynášení Morany a otvírání studánky na Smrtnou neděli 16. března. Na padesát obyvatel těchto dvou vísek se sešlo před hospodou, která je bohužel momentálně zavřená, aby se spolu vydali hledat na náves ukrytou Moranu. Samozřejmě, že hlavními aktéry byly děti, které ji pak nesly za silného větru celou vesnicí a všichni společně zpívali při tom písně. Nakonec ji podpálili a hodili do potoka, čímž se symbolicky rozloučili pro nejbližší období se zimou. To se ale ve skutečnosti nezdařilo, protože hned druhý den ráno ležela všude v okolí sněhová peřina.
Tím ale celá jarní sláva nekončila. Po teplém čaji se děti vydaly po skupinkách do lesa, kde pro ně dospěláci připravili malou naučnou stezku, na jejímž konci je čekal ohýnek a studánka Kacanka. A studánka věru neobyčejná, protože ještě den před tím jí nebylo. Zdatný Jaromír Gottlieb ji vlastnoručně vyhloubil, čímž se zasloužil o folkloristický počin, nad kterým mnozí odborníci ze slovutné Akademie věd ČR kroutili hlavami.
Kolik s nás ví, že nějaká Smrtná neděl je, a kolik z nás o výše popsaných zvycích ví jinak, než z mlhavého vyprávění nebo starých knih? Určitě stojí za to tahle dvě vesnice navštívit, protože se tam pořád děje něco zajímavého, z čeho se jeden i poučí.
Po listopadu 89 začali mít profesionální i dobrovolní kulturní pracovníci o oblast svého působení starosti a obavy. To když viděli a cítili, jak někteří přední politici označují kulturu opovržlivě za šlehačku na dortu, jak nekvalifikované zásahy vycházejí z ministerstva kultury., jak knihkupectví jsou nahrazována butiky a sexshopy, jak mizí kulturní zařízení, zavírají se kina atp.
Naštěstí to neplatilo pro náš okres. Alespoň ne ve velké míře. Pochopení nacházela kultura u osvícených představitelů okresu i měst a obcí. Přednosta okresu jmenoval radu kultury, jeho zástupce organizoval nový festival, jičínský starosta hrál ochotnické divadlo, v čele Miletína, Železnice, a dalších míst stanuli učitelé, Libáň řídila sochařka. podařilo se udržet tradiční kulturní festivaly v Sobotce, Nové Pace, Kopidlně, Vysokém Veselí, proslulé sochařské sympozium v Hořicích, vznikl nádherný festival Jičín - město pohádky, Harantova slavnosti na Pecce a Vodnické slavnosti v Nové Pace. Úsilí občanů zachránilo kultuře Šrámkův rodný dům v Sobotce. Rozrostla se výstavní činnost, i malé obce vydávají své časopisy, byla upravena řada církevních památek, roste činnost muzeí a galerií, úroveň přednášek, objevují se nápadité materiály propagující celý okres. Neustala záslužná práce knihoven, klubů mládeže, uměleckých škol, do Jičína se vrátil okresní archiv, podařilo se zastavit hrůzný projekt Valdštejnlandu. Prostě na jičínském okrese se kultuře daří.
A propos: kulturní rada - nebyl to vynikající nápad Ing. Puše, jak decentralizovat hmotné zabezpečení kultury a přiblížit rozdělování státních prostředků těm, kteří mohou rozhodovat se skutečnou znalostí věcí? Škoda, že vláda má jiný názor...
Archivář Bílek je zámeckým pánem na Starých Hradech. Dobrého ducha zámku se svými přáteli stále rozvíjí.
Tak. Povedlo se. Jičín má od letošního roku Jivínského Štefana, Turnov zas Turnovskou Pecku. Obé oceňují nebývalé kulturní počiny za loňský rok, ale též dávají na vědomost, co všechno se ve sféře kulturně-společenské ročně vůbec může dít. Jivínský Štefan zároveň vzdává hold svéráznému muži, středoškolskému profesoru, spisovateli a sběrateli, jičínskému rodáku Josefu Štefanu Kubínovi. A podle slov ředitele Turnovského kulturního střediska pana Václava Feštra, který 25. února přišel do jičínského K-klubu obhlédnout vyhlašovací proces, se prý všechno odehrává v takovém přátelském, nevázaném duchu bez vznešeností a zbytečných oficialit. Dle mínění tohoto činorodého ducha turnovské kultury jsou lidé na Jičínsku otevřenější, takže celé předávání Štefanů působilo uvolněně a příjemně. Ôóóó!! Jestli je tomu vskutku tak a jestli v K-klubu nebylo toliko reprezentativní okresní vzorek, pak máme co oslavovat nejen pokud jde o "Jivínské".
Turnovská Pecka jest peckou vícevýznamovou. Použijme nejprve okřídleného: "To byla ale pecka!" (rozuměj: šlupka, mimořádnost, která se vymyká průměru, velmi přínosná věc...) Pak je tu pecka související se polodrahokamy, s nalezišti na Turnovsku. Dále pecka, jež skrývá plodné jádro, možný základ nevídaných chotí, barev a tvarů - potažmo počinů, které nám osvěžují žití.
Pan Feštr se zmínil i o tvrdých turnovských palicích občanů, lidí vesměs uzavřených. Ti se údajně jen tak neuvolní ze svých pecek. Snad právě proto pořadatelé raději neriskovali a vsadili na velkolepější předávání v oscarovském duchu. Pro zajímavost: Turnovskou Pecku (v letošním roce prozatímní podobě malé pyramidy) převzal kolektiv Turnovské regionální televize. A atmosféra slavného večera plného různých žánrových zpestření se podle všeho trefila do současného ovzduší města Turnova.
První tápavé kroky na cestě k možné tradici dopadly na obou zmíněných místech vcelku uspokojivě. Je zatím sporné, zda v Jičíně nemělo být připraveno alespoň pět dřevěných Štefanů nebo zda ti tři letos udělení neměly raději obsáhnout různé kulturní oblasti, zatímco ve skutečnosti směřovaly pouze k jevištním prknům. Vždyť pro herce, pěvce či režiséra je okamžitou odměnou potlesk, avšak např. cenné záznamy kronikářovy, učitelům volný čas, jenž si s chutí berou zaujaté děti nebo tvrdošíjné kroky ke znovuzrození historické stavby, tam se netleská. Ale při předávání Štefanů a Pecek většinou ano. Naštěstí už teď můžeme myslet na přední kolečka, která už v příštím roce možná přibrzdí u dalších, zdánlivě nenápadných osobností. Ať žijí Štefani a Peckouni minulí, současní i budoucí!!
Listujeme-li čísly regionálního týdeníku Krakonoš, který vycházel za první republiky, neunikne nám bohatství kulturního dění v Jičíně a podíl předních jičínských rodin na něm. Připomeňme rodinu JUDr. Františka Volfa, která se rozhodujícím způsobem podílela na hudebním životě ve městě a sama měla lví podíl na kvalitních ochotnických inscenacích Foerstrovy Evy v r. 1923, Smetanovy Prodané nevěsty v r. 1924 atd. Anebo na starostu města MUDr. Mrňáka, který byl vynikajícím divadelníkem a vůdčí osobností bia a divadla Český ráj a také Intimní scény, jednoho ze dvou ochotnických divadelních spolků v Jičíně.
Patřit k elitě města, to znamenalo nejen vydělávat slušné peníze ve svém postavení, a nejen se podílet na práci dobročinných spolků a jejich činnosti pro chudé. Ale to znamenalo také podílet se na kulturním životě města. Ne-li aktivní ochotnickou činností, pak alespoň účastí na něm a jeho podporou.
Proto bývalo v první řadě divadla po boku svého manžela p. Emanuela Mazánka, majitele velkoškolek v Soudné, vidět vznosnou postavu elegantní dámy se širokým kloboukem a liškou přes ramena, noblesně, ale nijak přepjatě oblečenou paní Pavlu mazánkovou. Chtěla-li patřit mezi přední dámy města - a to chtěla! - nestačilo pracovat ve vedení Polévkového spolku, který vyvářel polévky pro chudší žáky, ve vedení Čsl. červeného kříže, řídit bufet při společenských večerech Akademické čtenářské jednoty a na jejích majáles v libosadu atd. Znamenalo to podílet se na kulturním životě města - a proto pracovat i na svém kulturním a vzdělanostním růstu: učit se francouzsky, brát hodiny na klavír, odebírat Zlatou Prahu, orientovat se ve výtvarném umění... .A navštěvovat pravidelně divadla a koncerty. To vše paní Pavla Mazánkova dokázala - a proto se stala jednou z předních dam města. Podobně Knotkovi, největší daňoví poplatníci města, se podíleli i na kulturním dění v Jičíně.
Dnes je tomu jinak, Audiovizuální technika oslabila potřebnou aktivní tvořivost lidí. Učitelstvo, zvláště středních škol, není už tak výraznou kulturní a vzdělanostní vrstvou, jak tomu bývalo za první republiky. A nová vrstva bohatých podnikatelů má drsné rysy zakladatelů, grunderů kapitalismu. Jednak se má co ohánět, aby využila šance, které ji dal listopad 1989, jednak volí ve chvílích oddechu jiné požitky a radosti než přinášejí zjemnělé zážitky kulturní. A pak: dnes tu není ona kulturní atmosféra a tradice, která bohaté zavazovala, aby se snažili být také kulturní. Ostatně i za kapitalismu platívalo, že kulturní se stává až druhá a spíše až třetí generace "zbohatlíků".
Musíme tedy počítat s tím, že účastníky kulturního života města, s přirozenou převahou lehčích Múz, jsou a budou střední vrstvy.
Profesor Úlehla je nejmladším sedmdesátníkem, jakého znám. Léta normalizační trávil tento Pan Učitel při vrtání Země v noblesní společnosti českých historiků.
Michal Viewegh je úspěšný mladý spisovatel a sympatický člověk. Povídání s ním bylo velmi příjemné... :
Co všechno byste byl ochoten obětovat kariéře spisovatele?
Oběť je pro mne silné slovo. Spíš bych řekl, že bych život literatuře rád zasvětil. Ale teď mi přijde daleko důležitější bojovat o vztah k dceři, než to, co napíšu. Jsou situace, kdy si člověk uvědomí, že hodnoty jsou trochu obrácené. Samozřejmě byli autoři, kteří život literatuře opravdu obětovali, ale já to beru civilněji. Chci psát, dost pro to dělám, ale ne za každou cenu.
Myslíte, že vrchol vaší kariéry teprve přijde?
Pevně doufám. Představ si, že by Ti bylo pětatřicet a měla bys vrchol kariéry dávno za sebou. To musí být strašný pocit Co teď dělat, jen sestupovat.
Co třeba tam zůstat?
To nikdo neodhadne, tyhle věci jsou nevyzpytatelné, protože v tom takzvaném umění je to věs neovlivnitelná vůlí. Já si stokrát můžu říkat - teď napíšu nejlepší román své kariéry, ale to, jestli se to podaří, nebo ne, není v mých silách ovlivnit. Ani vynaložená námaha není přímo úměrná. Báječná léta jsem psal velmi rychle a jsou lidi, kteří říkají, že je to dodneška moje nejlepší kniha, a že už žádnou lepší nenapíšu. Román, který jsem psal nejdéle a velmi pečlivě jsem si ho připravoval, zdaleka nemá takový ohlas. Literární historie zná mnoho příkladů autorů jedné knihy, kteří zazářili teprve v šedesáti nebo naopak v pětadvaceti a pak už nic, co by stálo zato, nenapsali.
Hrajete vždy s otevřenými kartami, jak napsal jeden kritik?
Z části je to možná optický klam způsobený větší mírou autobiografičnosti než je tady zvykem. Ale i ta autobiografičnost a upřímnost je autorský trik. Když čteš recenzi, kde kritik píše, že je to velice upřímná výpověď dvaadvacetileté dívky a napsala to čtyřicetiletá autorka, pak i ta upřímnost patří do arzenálu literární techniky. Třeba v rozhovorech jsem dřív dělal takovou začátečnickou chybu a myslel jsem si, že s upřímností nejdál dojdu. Všichni ti novináři to pak všelijak dezinterpretují a použijí proti vám.
Je tu dneska hodně mladých autorů, které uznáváte, nebo o kterých se domníváte, že by mohli být novým objevem?
Jména, která budu říkat už objevy nejsou. Jsou to sice mladí, ale už zavedení autoři. Třeba Jáchym Topol je velké jméno současné prózy a jakkoli se s ním přátelsky hádám o tom, jak má vypadat román, tak ho respektuju jako básníka. Myslím, že v jeho próze je vidět, že je básník. Toho bych jmenoval na prvním místě. I Tereza Boučková se mi líbí, i když ty první věci víc, než ty pozdější. Nedoceněný autor je třeba Honza Novák, který neměl čas se tady věnovat propagaci svých knih. Dále je tu brněnský prozaik Jiří Kratochvíl. Ale víc mne zajímají jeho názory teoretické. Jeho eseje o psaní se mi hodně líbily. Michal Ajvaz má taky zajímavé věci...
Děkuji za rozhovor.
Anička je mladší, než by napovídal rozhled, se kterým otázky kladla. I když je studentkou přemýšlivou, nemá brýle.
Běhen letošního čtyřicátého ročníku Šrámkovy Sobotky byla vydána útlá modrá knížečka "Zázrak nového společenství", sborníček vyznání letitých účastníků festivalu. Zajímavé počtení: kolik významných osobností Sobotku navštívilo, ovlivnilo a jak Sobotka ovlivnila je. Zajímavé počtení, jenže zprávy o tomto počinu pronikly do některých kruhů účastníků s puncem Tajné, konkurenční akce.
Promiňte mi , prosím, tento malicherný příklad, na kterém jsem chtěla ukázat, co já osobně na Šrámkově Sobotce postrádám nejvíc: komunikaci.
Po mnoho let přijíždí do Sobotky na první červencový týden několik skupin návštěvníků. Učitelé, knihovníci, studenti, přátelé party ze Šolcova statku, divadelní ansámbl kolem Oty Lišky a jiné spřízněné duše. Každá skupina si tam žije jaksi sama pro sebe, má vlastní program, bydlí a pracuje "na svém" a, jak to sleduji já, dívá se na ty ostatní jako na ten "zbytek". Škoda.
Možná je to tím, že městu Sobotka chybí fyzické prostory pro vzájemné setkání tolika lidí, možná je to tím, že prostor pro setkávání chybí i ve smyslu fungujících festivalových novin. Co ale považuji za nejdůležitejší je, že organizačnímu výboru chybí odvaha a vůle nenechat se uspat rozjetým vlakem a být otevřený konstruktivní kritice a experimentům. Sporadické chvályhodné pokusy, nechat Šrámkovu Sobotku uvadnout jako vyzobanou slunečnici, se objevují. A jestli nechcete , milí Šrámkovci, aby utichli i blázni volající, že král je nahý, stálo by jistě za to, dopřát jim sluchu a nenechat je ukamenovat z vlastních řad.
Je zajímavé, že Ajka se objevuje všude tam, kde se něco děje. K tomu aby pomohla se nepotřebuje dlouho rozhlížet.
Noc na polovic
Chlad
Noční netvor
Zbloudilé hvězdy
Ani ryba
Ani rak
Nespavost
Pár oáz
Noc zvedla šat
Odhalila tajemství
Světlo: krvavý kat
Poslední dny dětství
Jak je daleko
od stěny ke stěně
Žebříček hodnot
Dopis zasažený do slabin
Samá voda
Počala jsi v parku
Za polárku
I dech zvážněl
Klopýtáš o slova
Slova a sliby
A vítr?
Vítr z dětských plachetnic
Ví víc
V. Franc
Básník a prozaik Franc tahá zuby. Svým psaním taky trochu lidi za uši: přemýšlejte!
Zlý kapitalismus
Nekonečně dlouhé nohy
a nekonečně krátké sukně.
Takovou bych chtěl.
A k čemu bych ji měl?
Nu samozřejmě,
aby se do mne zamilovala.
Pro co?
Aha, nic není zadarmo.
Za kolik je ona?
Pro někoho zadarmo.
Proč jen pro někoho?
Už nežijeme v socialismu.
B. Libáňský
B. Libáňský nemá valné mínění o svém psaní ale neodpustí si psát a psát a psát...
Nevrátím se.
Nejsem.
Nebudu.
Začnu slaňovat
ze skály tvýho osudu.
Zbude obrys
Náušnice.
Duše zmatená.
Nedokážem
už dělat
na svět ramena.
VANA
Zkus si, čtenáři vnímavý, sám dosadit k básni podobu autorky. Úspěšní řešitelé budou odměněni - úsměvem básnířky.
V létě to zas možná bude snadnější,
ale ladoňky už určitě nebudou zářit
Vždyť moudré slunce bude mocnější.
Matka příroda je jen chvění.
Dává svou svůdnou krásu celý život
a člověk ji láme přes koleno bez uzardění.
Mé zarmoucené srdce se jen chvěje.
Jeskyně plné krápníků a s křítků
budou jen výrazem beznaděje.
Krajina
Stárneš a člověk místo růží
pěstuje vředy na tvé kůži.
Lítost je lidským schodem
mezi zrozením a skonem krásy.
Nechci abychom zahynuli v boji
Ty víš, že odejdeme spolu
Zbudou jen díry v žlutém poli
a sinající nebe místo bolu .
I. Novotný
Ivan Novotný je mecholog z Brna. Mecholog je člověk, který dovede vyčíst z mechů a lišejníků básně.
Přihlásila jsem se na zájezd do Francie. Do té sladké země, o které se zpívá a tak krásně čte v mnoho knihách. Jednou mých oblíbených jsou Horničkovy Listy z Provence. Zvláště pak dopis panu Gérardu Philipovi. Šťastnou shodou vedla i naše cesta k místu jeho posledního odpočinku. Prostému hrobu porostlému břečťanem. Tabulka upozorňuje, že se tam nemají pokládat květiny. O to více pozornosti na sebe upoutají jiné hroby na hřbitově Ramatulle. Jsou bohatě ozdobeny květy. K našemu překvapení převážně skleněnými. Živé kytky a horké slunce nejdou dohromady. pietní zamyšlení nad krátkým životem výborného herce vystřídalo i několik povzdechů praktických. Takovou výzdobu by u nás někdo ukradl.... Slunce nás prohřívalo vzácnými paprsky, vzrostlé mimózy, vůně levandule a kouzlo místa nedaly těmto úvahám prostor. Až návrat domů, do reality našich dnů, dal bohužel za pravdu skeptikům.
Co možná nejčastěji chodím na sobotecký hřbitov. Nejvíce za paní profesorkou Marií Hejnovou. Byla spolu se svým mužem nejen věrnou strážkyní Šrámkova odkazu. Byla vynikající češtinářka. Uměla francouzsky. Ráda vzpomínala na prvorepublikové časy, kdy bylo možné v Praze nasednout na vlak a odjet bez potíží do Paříže. Paní profesorka se nedočkala návratu těchto "vymožeností". Mnohému by se jistě podivila, nad mnohým potěšila, nad jiným jen udiveně žasla. Tak jako já po návratu z nezapomenutelné cesty. Před odjezdem jsem ji přinesla čerstvou kytku v parádnější váze.. Bylo před posvícením. Po týdnu ležela na hrobě suchá kytka bez vázy. Smutné přivítání. Vzpomněla jsem si znovu, po kolikáté už, na dopis, který mi napsal ing. Josef Vágner, oddaný žák paní profesorky. na mou úvahu, co by paní profesorka dnešku řekla, napsal:
"... myslím, že by se paní profesorce dnešní doba nelíbila. je to velmi těžké období vývoje našeho národa. Jeden můj starý přítel z Anglie Jimmy Chipperfield mně při poslední návštěvě hrobu jeho syna Richarda (který se nám při expedici v Ugandě v r. 1975 zabil) řekl. "Joe, frak se nosí až po třetí generaci." To bylo v roce 1990. Tehdy jsem ho nechápal. teď to chápu. Bude to opravdu ještě hezkých pár let trvat, než se staneme skromnými a poctivými lidmi. Kdo chce něčeho dosáhnout a být platný lidem musí znát, to co zná musí udělat, pak musí chtít to vykonat a pak to musí dokázat. Jestliže kteroukoliv z těchto nutností vynecháme, je naše snažení zbytečné a nedokážeme nic.
Zamyšleme se nad tím, přátelé.
Paní Alena opatruje v sobotecké knihovně Šrámkův odkaz a činí tak s neodolatelným úsměvem a elánem.
Když jsem se letos na jaře setkal s panem Antošem, ředitelem Městského kulturního střediska v Nové Pace, tvářil se málo radostně a málo optimisticky. S kulturou prý je to v Pace stále horší: počet návštěvníků klesá, ani Donutil v Pace nezabral, náklady i honoráře stoupají.
Že by to bylo v Pace, v té kulturní Pace o tolik horší než v Jičíně? Vždyť v poslední době jsme si jičínský kulturní život téměř pochvalovali a porevoluční problémy považovali za překonané! Rozběhl jsem se za panem Zlatníkem, ředitelem Kulturního domu. Nu i v Jičíně je to letos slabší, i když ne zlé. Na rozdíl od roku 1995, kdy estrádní a zábavní pořady přinesly zisk asi sto tisíc Kč , znamená letošek zatím jen finanční rovnováhu. Na vážné Múzy, počítáme v to i divadelní představení v předplatném, se vždycky doplácelo a bude doplácet.
Problém je hlavně v cenách představení. Hostování divadla Lad. Šimka přišlo celkem na 35 000, Revizor Divadla bez zábradlí 45 000. Připočteme-li k tomu stoupající provozní náklady (otop, osvětlení, úklid), znamená to, že ekonomická cena vstupenky stoupá a blíží se často stokoruně. Na 50 - 60 Kč si lidé zvykli, ale 90 Kč, jak tomu bylo např. na Markovičův večer, to už diváky odrazuje, to už je pro Jičíňáka mnoho. Proto i určitý pokles návštěvnosti.
Ukončením činnosti pobočky AB banky v přízemí obecního úřadu v r. 1994 zřídil OÚ v těchto prostorách malou výstavní síň. Od listopadu 1995 se zde uskutečnilo 6 výstavních akcí (obrazy ing. arch. Fr. Maxe, MUDr. Volfa z Jičína, ak. malířky, libáňské rodačky Lídy Jurkovičové, Františka Škody, předvánoční výstava suchých květinových vazeb manželů Pelcových a Králových ze Sobotky a do 3O. 4. t.r. můžete shlédnout výstavu loutek a dekorací místního Martínkova loutkového divadélka a obrazů Miloše Buchara). Na 17. května připravuje ZŠ Libáň u příležitosti zahájení oslav k 100. výročí otevření školy výstavu prací bývalých žáků školy.
Divadelní spolek BOZDĚCH společně s Dechovou hudbou Škrobárny každoročně připravuje na předvánoční období estrádní odpoledne pro starší generaci. Vystupují však společně i při jiných příležitostech - např. pouťové a posvícenské odpoledne, při sportovních turnajích, na valné hromadě ZOD apod.
Obec Libáň je vlastníkem muzejních sbírek, které byly v r. 1994 přemístěny z prostoru zámku Staré Hrady. V letošním roce byly zahájeny práce na zařízení místností ve II. patře OÚ, kde budou muzejní exponáty vystaveny. Jedná se o několikaetapovou akci a věřím, že koncem r. 1998 bude moci OÚ představit doklady o historii Libáně a pozoruhodnostech našeho okolí široké veřejnosti.
Obecní úřad začal od r. 1995 vydávat Libáňské noviny. Začátkem měsíce dubna vyjde již 8. číslo.
Vývoj kultury v naší obci v dalším období bude určovat již nové obecní zastupitelstvo, které by mělo vzejít z mimořádných voleb již 7. 6. 1997.
Paní Karla patří k nemnoha ženám na radnici v širokém okolí. Když mluví o svém městě, je její zápal pro věc krásně nakažlivý.
Po loňské úspěšné sezóně i letos vstoupil Libáňský smíšený pěvecký sbor do třetí sezóny. Zatímco v první polovině se věnuje výhradně světské hudbě, a to zvláště české národní písni ve sborové úpravě, v podzimní a zimní části roku pak obrací pozornost na chrámovou hudbu. V letošním roce uskuteční sbor pěvecké vystoupení k vernisáži výstavy obrazů a kreseb Marie Javůrkové ve Starých Hradech, ke Dni matek v Běcharech, k oslavám 100. výročí Libáňské školy a tradičně uskuteční Májový koncert společně s žáky hudební školy v Libáni. Na programu chrámové hudby jsou kromě vánočních koled připravované mše Marhulova a Rybova v kostele sv. Ducha v Libáni a v kostele v Kopidlně, v domově důchodců v Rožďalovicích a v libáňském pensionu pro důchodce. Na tak malý amatérský sbor je to dost slušný výkon. Přejme sboru, aby dále rozdával radost v lidských srdcích a přinášel pěkné kulturní zážitky.
Hádejme kolik se najde pěveckých sborů v tak malých obcích jako je Libáň?
Cyklus divadelních představení Kulturního domu v předplatném přinesl v prvním představení 2. pololetí 1996 (vracíme se zpět!) 7. října 1996 nejpozoruhodnější inscenaci podzimního cyklu: Gogolovy Hráče. Ale u předplatitelů ohlas neměli - potlesk byl sotva zdvořilý a odcházející lidé nespokojeni. Převládající starší generace předplatitelů je vychována poetikou poctivého realismu, Dietlových seriálů a Dallasů. Je zvyklá na souvislý pravděpodobný děj, který probíhá v přirozeném časovém sledu, na svěží dialog, kořeněný občasným vtipem (může být dvojsmyslný, ale ne příliš vulgární) nebo řízným slovem. Nemá ráda ponory do hlubin duše, symboličnost a podtexty ani prolínání přítomnosti s minulostí a představ se skutečností. A tak není divu, že u ní expresivní, až groteskní nadsázka Činoherního klubu z Ústí n. L. v Gogolových Hráčích neuspěla.
Přesto v Jičíně jsou dvě tři stovky lidí, kterým by se byli Hráči určitě líbili! Myslím na okruh obdivovatelů divadelní činnosti p. Martina Zajíčka, na mladé lidi kolem něho, myslím na ty, co jezdívají do menších divadelních scén v Praze a co se jim líbil i Léblův Racek na Zábradlí.
Ale tito diváci na Hráče do Kulturního domu nepřišli. Proč? Protože ten převládající proud zájezdových konverzaček a detektivek v předplatném je jim zcela cizí (a nedivím se jim!), protože hostující kamenné divadlo je jim už předem konzervativní... A pak: židle v Masarykově divadle, postaveném v r. 1926 jako víceúčelový sokolský sál, vrzají, slyšet a vidět je od poloviny sálu špatně a přední řady zabírají předplatitelé!
Jenže: Jestliže jičínské divácké divadelní mládí nezareaguje na značku Činoherní klub Ústí n. L., scénu vždy experimentující (kdo jen z Ústí do Prahy, počínaje Ypsilonkou nepřišel!) a do Kulturního domu nepřijde, způsobuje, že Činoherní klub a podobné experimentující scény budou do Jičína zvány řidčeji a řidčeji. A to je škoda.
Potlesk pomalu dohasíná, zatahuje se pomyslná opona a parta herců opouští jeviště. Předvedli právě divákům naposledy hru o dobru a zlu,. lásce, trápení a štěstí, komedii, tragédii a tragikomedii. Hru, kterou zkoušeli několik týdnů, ba měsíců, po večerech, sobotách a nedělích.
Diváci opouštějí hlediště. Bylo to dobrý, říkají si, copak nám ti naši kamarádi zahrají příště? Odcházejí do baru, poplácávají herce pochvalně po zádech a jsou rádi, že ušetřili dvacku za vstupné. Jsou to přece kamarádi, ne?
Proč tedy sličné herečky a páni herci vynakládají tolik úsilí a věnují divadlu tolik času? Učí se texty, písničky, shánějí rekvizity, šijí kostýmy... Jeden mladý herec kdysi na otázku, proč hraje divadlo, odpověděl: "Protože je to pro naše exhibicionistické choutky to nejlepší." Možná má pravdu, ale jsou i jiné "kategorie" herců. Herci, kteří hrají pro své potěšení, herci, kteří hrají pro potěšení diváků, herci, kteří neznají jiný život než život divadelní a herci, kteří hrají divadlo jen proto, že nic jiného neumí.
Baví-li člověka divadlo a miluje-li atmosféru malých i velkých divadel, scén starých i nových, je hercem tělem i duší, hraje pro potěšení své i diváků a nezáleží mu na tom, zda zkouškami strávil mnoho večerů a volných dní a předvede pak skvělý výkon. A takový člověk je pravým hercem, který se stává známým a obdivovaným.
Mezi herci jsou i tací lidé, kteří divadlo hrají pro své kamarády, známé, přátele a jejich známé a nezáleží jim na tom, zda je o hru a její ztvárnění na úrovni. Jsou to ti lidé, kteří hrají pro své "choutky". Ale proč ne? Každý z nás se jistě rád pobaví, zasměje či zapláče. Ušetří tu dvacku za vstupné a pak vypije pár panáků s hercem, kterého zná.
Obdiv patří všem. Těm, kteří hrají divadlo i těm, kteří hrají pro sebe. Studovat dlouhý čas jednu hru, odehrát pár představení a pustit se znovu do té úporné práce a do kolotoče zkoušek, chce mnoho úsilí a nadšení. Dělat lidem "kašpara" každý neumí a nemůže.
Jsou nájemci kina milionáři? Zajímají vás odpovědi na otázky, na které jste se báli zeptat? Proč střední generace nechodí do kina? Jaký je koloběh peněz, které vydáme za lístky do kina?
Z té hromádky peněz se zaplatí provoz kina, náklady a plat pro zaměstnance Jedna koruna z každého prodaného lístku jde na rozvoj kinematografie. To znamená například finanční podporu natáčení českých filmů na které se můžeme kriticky podívat a porovnat. jejich kvalitu se silnou zahraniční konkurencí. O další část filmového koláče se podělí velké filmové společnosti např. Bonton, Gemini, Intersonic, Falcon, tyto nabízejí filmy americké a evropské. Společnost Cinemaart hojně zásobuje filmové kluby uměleckými filmy a to je parketa náročného diváka.
Nejvíce jsou navštěvovány filmy americké Poněkud menší účast zaznamenávají evropská díla. Hodnotíme-li úspěšnost žánrů, pokladny bezpečně plní komedie, thrillery, akční filmy, dobré rodinné filmy. Naopak dramatické téma příliš neláká. Obsazení silné, hvězdné a populární herecké osobnosti znamenají jistý kasovní trhák.
Mezi diváky kina převládají teenageři. Kino téměř nenavštěvují zástupci střední generace Ti si často půjčují videokazety, které pak v rámci šetření shlédne celá rodina.
A jaká je návštěvnost 395 kdysi bílých sedadel jičínského biografu? Kolísavá. Průměrně se schází 50 diváků, někdy je i plné kino. Služby se neustále zlepšují i v tomto oboru zábavy. Abychom měli ještě větší umělecký zážitek, můžeme v Praze navštívit kinomultiplex. Což je špička oboru.
Ale ani my občané jičínští nepřijdeme zkrátka. Od roku 1991 jsme zaznamenali několik změn. Předně přejmenování kina na biograf. Opravu této budovy. Střechou už na nás nezatéká, herci mají v zákulisí opět šatnu, změnu provozovatele, menší počet zaměstnanců kina, fungují klozety, boční přístup do promítací kabiny a řadu dílčích změn. V provozu je Klub jičínského biografu a zajímavé slevy pro členy. Část prostor má v pronájmu půjčovna videokazet.
Náhodně byl objeven historický celuloidový snímek o městě Jičíně. Byl promítnut u příležitosti výročí města Jičína. Nyní je prodáván na videokazetách Závěrem hodnocení filmů: není nad osobní názor neovlivněný reklamou.
Dana je zdravotnice a jezdí na kole. Má brýle. Patří k lidem, kteří přemýšlí nejen o práci a vaření.
Přečetl jsem si poznatek vydavatele Českého ráje o chování mladíků na setkání občanů města s premiérem.
Velmi mne nadchl videozáznam z leteckého snímkování Jičína
Konečně zajímavé bylo i poznání s jakým podivem a nepochopením (jak si to může vůbec dovolit) bylo přijato, že si Prochor dovolil vydat noviny a s jakým obsahem.
Co tato moje poznání mají společného s demokracií? Mohu povědět že mnohé, ale především to, že si již mnozí občané ani neuvědomují o jak vážné věci jde. Uvedená nahodilá poznání považují mnozí za věci zcela normální, ale není tomu tak.
Vzpomeňme co by se dělo ještě třeba v květnu 1989 kdyby si Prochor vydal svoje noviny (ani by to nestačil) a natož co by se dělo a jak by skončili se svým chováním mladíci při besedě s tehdejšími funkcionáři.. A konečně vzpomínáte ne to, že Jičíňáci nemohli navštívit ani poslední patro hotelu Start, aby něco náhodou neviděli, natož aby se mohlo město a jeho "strategické body" filmovat z civilního letadla!
Ano i toto je demokracie a té bychom si měli vážit, je křehká a aby byla pevná, je třeba o ni stále usilovat a třeba si i občas vzpomenout na časy minulé a trochu porovnávat.
Právník Krupka bývá vidět s černým deštníkem v čele průvodu pohádkového festivalu v Jičíně. Tradičně průvod úspěšně organizuje a ovládá silným hlasem. Techniku odmítá.
Co se kde tiskne v okrese Jičín? Odpověď jsem našla chvíli poté, co jsem stiskla kliku u paní Dragy Zlatníkové, referentky přes kronikáře, knihovny, festivaly, granty a v neposlední řadě právě i přes tisk.
Zatímco občas vídáme i různé pokoutní tisky (např. Dobrý den), tak přehled za loňský rok hovoří jasně o periodickém tisku registrovaném i neregistrovaném (omlouvám se Dobrému dni, neboť jde se největší pravděpodobností o občasník).
Pohleďme tedy společně do záznamů za rok 1996:
Kopidlenské listy (12x) vydává obecní úřad Kopidlno
Libáňské noviny (4x) - OÚ Libáň
Hořické občasné noviny (12x) - MÚ Hořice v P.
Pod Zvičinou (4-5x) - Gymnázium v Hořicích (vlastivědný časopis)
Listy starohradské kroniky (4x) - Osvětová beseda Staré Hrady
Zpravodaj Šrámkovy Sobotky (6x) - Měst. kult. středisko Sobotka
Achát (12x) - od r. 1997 v novém provedení - MěÚ Nová Paka
Muzejní noviny (2x) - Okresní muzeum a galerie Jičín
Mezi neregistrovanými jsou:
Zpravodaj OÚ Holovousy (6x) - vydává OÚ Holovousy
Ostroměřský zpravodaj (12x) - MKS Ostroměř
Mladějovský zpravodaj - OÚ Mladějov
Železnický zpravodaj - OÚ Železnice
Navíc se vám možná ještě někdy mihly před očima tyto tisky, které v přehledu nejsou: Hořický Sklepník, Vysoké Veselí a okolí, Noviny Lepařova gymnázia v Jičíně, časopis Gymnázia v Nové Pace či "Čtyřka" 4. ZŠ v Jičíně... Další bezpochyby ještě doplníte. Osobně mám stále uložena tři čísla dětských novin z lázeňské léčebny v Železnici, jen nevím, zda měla pokračování.
V každém případě přejeme všem zde zvěčněným, pokud se ještě tisknou, aby byly tištěny i nadále.
Redakční 1
Má redakční práce své půvaby. Při přepisování rukopisu seznamujeme se s autorem. S mnohými názory nemusíme souhlasit, často se nám nelíbí stylistika, vadí pravopis, rukopis. Ale to jest přece on, Autor. Měli bychom ho respektovat v celé člověčí jedinečnosti.
Naše noviny neupravují články vylepší jen překlepy a výrazné pravopisné chyby. V některých případech bohužel musíme krátit.
Redakční 2
Noviny DD tisknou články lidí, kteří nikdy do novin nepsali. Nejsou tedy, chválabohu, zatíženi profesionálním přístupem, který často kazí myšlenky.
R3
Kaju se a omlouvám všem, kdož mi dodali články pro Dobrý den chystaný loni. Přišlo tolik věcí důležitějších, že noviny se mi nepodařilo k podzimku vydat. Některé materiály používáme tu, jiné musíme aktualizovat, zastaralé bohužel vyřadit. -prochor
R4
Nic nového pod sluncem.
Otakar Vávra ve svém Podivném životě režiséra vzpomíná, jak na vyšší reálce dostali nového mladého profesora češtiny /jsme v ČSR, uprostřed dvacátých let/... "Byl to spisovatel Jan Čep. Při nástupní hodině si nás získal žertem, že naše republika se nejvíce proviňuje na učitelích tím, že jim nedovolí si k platu přižebrávat." - Ú
R5
V spřáteleném městě Martin v zemi slovenské hrálo tamní kino Moskva v říjnu loňského roku 10 filmů. Devět z nich bylo amerických, jen jediný náš - Fany s Jiřinou Bohdalovou.
R6
Exhibicionismus - jak to slovo nepěkně zní. Předvádění se. Přitom právě z oné touhy ukázat se, být viděn, narodilo se mnoho dobrých, bohulibých skutků. Kupříkladu v městě Jitčině událostí kulturních i jiných. Jest jen otázkou mistrné taktiky přesvědčit, či navést dotyčného, že vlastně jeho nápad, a že jen on by mohl zorganizovat, nastudovat, přednést... .On musí tam samozřejmě být viděn, někteří si žádají i na plakát napsat. Ale kdyby tomu tak nebylo, rázem sklouzávají do tábora odpůrců a kritizují a pomlouvají... .Jsme my lidičkové divní patroni.
R7
Až Ajka Pospíšilová kousla do kyselého jablka řádně. Ano, takové chceme naše noviny mít - kritické, polemické. Ano, mýlit se můžeme. Nemusí s námi každý souhlasit. Ale provokujme ...
R8
Je příznačné - a za to byli pořadatelé i kritizováni - že všichni tři Štefani, udělení za pozoruhodný kulturní počin na okrese, přišli do rukou divadelníků. Dá se to zdůvodnit tak, že divadelní konání zastíní všechny další kulturní aktivity?
R9
26.1.1996 byl v jičínském divadle postavený ring. Jeden pan radní a jeden důležitý pán z radnice obhajovali tam myšlenku velkého zábavního parku v blízkosti Valdštejnské lodžie. Mluvilo se zvýšenými hlasy, ba někteří rozčíleni byli velmi. Valdštejnland, chválabohu, nebude. Zato iniciativa přerostla v Občanské sdružení Lodžie a aktivně koná. Zlí vtipálci se táží, kdože vlastně tuhle iniciativu tedy založil? Onen důležitý pán, který byl tak zamilovaný do Valdštejnlandu, přišel pozdravit nedávnou konferenci o lodžii a krajině, kde se sešli vědcové, ale i laici, kteří chtějí zachovat hodnotu kouzelného místa, jménem města Jičína. Není ten náš život vezdejší jedna velká komedie?
R10
Komenského náměstí Jičín. U trafiky zastavuje drahý automobil. Značku nevíme, ale barva byla tmavá. Vystupuje..., ano to je pan premiér Klaus. Kulhající premiér. Jede z Krkonoš, kde sportoval. Když náš pan premiér sportuje, to pak kulhává. Pan premiér sportuje často a rád se pak s hůlkou ukazuje.
"Chtěl bych takové noviny, které nikde jinde nejsou." Paní Mužíková se nenechá zaskočit, sáhne do přihrádky pro protekční zákazníky a podává Dobrý den. Václav Klaus se začte, pokyvuje hlavou a čte a čte a čte. Osobní strážce vystoupí a nervózně se dívá na hodinky, paní Lívie zívá a kulhající premiér čte a usmívá se...